Proč po tolika letech se Sunflower Caravan až teď vydáváš sólovku?

Bylo to tím, že jsem se na to strašně dlouho chystal, ale byli jsme hodně zaneprázdněni skupinou. Měli jsme to nastavený tak, že naplno jdeme do bandu a nikdo nehraje jinde, neděláme sólovky či jiné projekty. Vše, co jsme vytvořili, jakýkoliv nápad jsme poslali do kapely. Ale mezitím jsem si skládal. Občas jsem song mého typu dal, ale to nefunguje plnohodnotně, když máš jednu písničku, je to jen takové vybočení. Ale já jich měl čím dál víc a byla to moje nejniternější hudba. Plus rock 'n' roll. To jsou dva trochu odlišné hudební přístupy.

Jak to tedy pokračovalo?

Začal jsem na skladbách víc a víc pracovat, pak do toho přišel covid, kdy bylo hodně času se na to soustředit. Jakmile jsem se rozhodl, že ta deska opravdu bude, začal jsem skládat úplně nové věci, mnohem víc písňové, popové. Měl jsem hodně melancholických alternativních kousků, které jsem chtěl nahrát a vydat. Ale když jsem měl vydat první sólovou desku, chtěl jsem to posunout jinam a udělat pro mě královskou disciplínu - složit silné popové písně se silnými refrény. Jednoduché, ale originální.

A dařilo se?

Udělal jsem jednu takovou písničku, při které jsem si říkal, to nemůže být pro mě. Pořád jsem měl zažité, že jsem v určitých mantinelech, které nejdou překročit. Ale začalo se mi to líbit, pouštěl jsem to muzikantům, ti říkali, ať si to nechám pro sebe a nikomu to nedávám. Postavil jsem na tom desku, která je popovější, než bych čekal, ale jsem za to rád. Pořád je to alternativní pop. Nesouvisí to s mainstreamem, ale je to hodně písňové.

První singly bylo možné slyšet i na rádiových vlnách, například na Evropě 2. Je to něco, kam míříš?

Jako každý muzikant chci, aby se moje hudba dostala k lidem, ale ne za účelem úspěchu, ale za cílem toho, aby splnila svůj účel a lidem něco dala, potěšila je a pomohla jim nějak emočně. Prostě aby žila svým životem. Pro život byla napsaná, ne aby byla zavřená někde ve sklepě.

Jak už jsi naznačil, vždy jsi považoval pop za královskou disciplínu. Čím to? Většinou nad ním lidi ohrnují nos.

Pop je složité slovo, protože si můžeš představit mainstreamové kapely dneška, které jsou založené na čtyřech stejných akordech, které fungují. Typická barva hlasu, žádná hloubka, emoce a jenom líbivá melodie. Vše podstatné, co dělá hudbu hudbou, tam chybí, protože taková muzika je stavěná na úplně jiných základech. To není pro mě pop.

Ale historicky je pro mě královská disciplína, protože jsou skladby, které přežily desetiletí. Vesměs to byly silné zapamatovatelné originální písně. Vem si třeba Beatles. A královská proto, že je obtížné udělat song, který bude s lidmi rezonovat, který bude mít silný, ale zároveň jednoduchý nápad. Udělat komplikovanější struktury je jednodušší, protože nemáš žádné omezení, pracuješ spíš matematicky. Ale udělat silnou popovou věc… proto se jich tolik nerodí. Napiš "Let It Be" takhle na objednávku, to je nejtěžší pro skladatele.

Ty ale píšeš na objednávku. Běžně skládáš muziku také do filmů a TV reklam a také pro různé interprety, včetně písní pro děti. Je něco, co bys rád vyškrtl ze svého CV z důvodu, že se neztotožňuješ s produktem, kterému tvoje dílo bylo určeno?

Vůbec. S produktem v reklamě možná, ale mám to tak, že skládám pro odlišné typy interpretů, muzikantů nebo projektů, ale pořád to skládám já. Je to moje hudba, takže si za tím stojím. Snažím se převtělit přímo do toho daného interpreta, představit si, co jemu by nejvíce sedělo. Pak vznikají věci, které bych pro sebe nikdy nenapsal, ani by mě nenapadly. To mě na tom právě baví.

Máš raději volnou ruku, nebo pevné zadání?

Zadání je dobrý, protože ti to dá nějaký mantinely. Absolutní svoboda není v hudbě výhodná. Nemáš se čeho chytit. I na své desce to mám ucelené - touha napsat silnou píseň, která bude rezonovat s lidmi. Jak jsem zmínil, když mě osloví interpret, představím si jeho, co by mu sedělo za melodii, jakou strukturu by měla mít skladba. Často je to psáno na český text. Pro sebe píšu vždy anglicky, čeština má úplně jiný typ frázování, takže i jazyk mě hodně vede.

Pro koho jsi třeba psal?

Pro Hanu Zagorovou. Poslechnu si její písně, dám si před sebe fotku a představím si, co by se jí líbilo a hodilo zpívat. Složil jsem jednu hodně podle sebe, ale tu si nevybrali. Zřejmě se jim však líbilo, jak skládám, tak říkali, ať to zkusím znova na stejný text. Tak jsem přeonačil myšlení, představil jsem si, že jsem Zagorka, a to si vybrali hned.

Pro koho bys rád něco napsal?

Ze zahraničí z moderního popu se mi občas líbí interpreti, kteří vévodí žebříčkům a sami moc neskládají, třeba Dua Lipa. V naprosté většině mě ale vždy baví víc hudebníci, co si věci sami píšou.

Spolupracoval jsi s německým producentem Niko Stoesslem. Kde jsi na něj přišel?

Moje žena znala jeho kamaráda z jednoho turné a ten jednou přivedl Nika do našeho oblíbeného Berlínského baru. Začali jsme se bavit a zjistili jsme, že máme stejného kamaráda, muzikanta ze Švédska. To jsme ani nevěděli, že spolu uz spolupracovali. Rok dva potom, co jsme se poznali, jsem hledal producenta. Prolistoval jsem si asi pět českých producentů, který mám rád, bylo by totiž jednodušší scházet se v Praze. Zvukově pro tento typ hudby mi to ale vždy nesedělo. Zase bych se trápil a nebylo by to, co chci. Tak jsem hledal dál a vzpomněl jsem si na něj. Dělá jiný typ hudby, více electro, ale cítil jsem, že to je ten správný zvuk. Oslovil jsem ho, jemu se moje demo skladby líbily a už to jelo.

Žije tady, nebo v Berlíně?

V Berlíně. Fungovalo to tak, že jsem všechny zvuky nahrál doma na Žižkově ve svém studiu a poslal mu to. Nepracoval pro mě jako producent, i když mu tak říkám, pracoval čistě na mixu zvuku, který mé písně ale hodně posunul. Poslal jsem mu vždy asi padesát zvuků plus zpěvy a on to dal dohromady, zeditoval a poslal mi to zpět. Byl jsem vždy spokojený, takže se nemusely dělat téměř žádné úpravy, což jindy tak moc nebývá. Když jsme se viděli v Berlíně, šli jsme spíš na pivo a povídali si o muzice. Pouze jednou jsem byl u něj ve studiu, ale po mailech to probíhalo skvěle.

Co tvoje žena? Vím, že ti ilustrovala jeden klip, ale pohybuje se i jinak v umělecké branži?

Pohybuje se v zákulisí. Pomáhá kapelám s bookingem, merchem, propagací, všechny ty produkční věci kolem hudby.

A co Sunflower Caravan? Neznamená tvoje vlastní řadovka, že je opustíš? Co na ni říkají?

Ti mi přáli vždycky, hodně mě podporují jako skladatele. Věděli, že je to dobrý nápad v téhle době. Zkusit natočit sólovku a jiný věci - hrát v jiných kapelách na klávesy. Teď hraju třeba s Michalem Prokopem a anglický formaci White Feathers, tak nějak se to rozproudilo. Víc spolupracuji s jinými lidmi. Skupina je jako rodina, vždy jsem přitom odsuzoval ty, kteří si odskočí jinam. Ale tohle vyplynulo tak nějak přirozeně a přišel správný čas to zkusit i jinak.

Zmínils, že ses stal novou součástí koncertní sestavy Framus Five. Jak se spojily cesty s Michalem Prokopem?

Hráli jsme jednou se Sunflower. On mě tam viděl a potom se mě zeptal, jestli si na mě může vzít číslo, kdyby někdy potřeboval klávesáka. Po čtyřech letech zavolal. Bylo to v době, kdy jsem nechtěl do jiné kapely na post klávesisty. To není moje role, skládám si své věci, jsem jako frontman nebo skládám pro filmy, jiné interprety. Ale pořád je to tak, že já něco vytvářím a pošlu to dál nebo zpívám svoje věci. Že bych hrál songy někoho jiného a prezentoval se na pódiu jako klávesista, to se mi nikdy nestalo a vždy jsem takové nabídky odmítal.

A jak se to změnilo? Jaký máš teda pocit hrát tvorbu někoho jiného?

Bál jsem se toho, ale je to skvělý. Otevírá ti to nový obzor, hraješ vyprodané koncerty, je to dobrá parta lidí. Michal Prokop je vážená osoba plná charismatu a člověk, co už něco dokázal a zažil. Je to mnohem lepší, než jsem čekal. Baví mě to, jak mám víc koncertů, přijdou tam lidi, kteří ty písničky milují, a vůbec se necítím blbě, že dělám post klávesáka. Je to nová disciplína, v které kopeš za toho frontmana. Se Sunflower to na mě vždycky kluci hrnuli a teď zas já to hrnu na Michala.

Dalo ti to nějakou přidanou hodnotu i v oblasti skládání?

Pomohlo mně to být v tom hudebním světě více ponořený a poznávat nové lidi. Nebýt jen v jedné skupině, na kterou chodí jeden typ fanoušků. Jsem teď víc aktivní v hudbě i v jiných podobách.

To je fakt, teď se to sešlo. Vloni jste se Sunflower po jedenácti letech vydali studiovku "Corners". Má to znamenat, že máš v sobě nějaký přetlak?

Hodně jsme koncertovali, zkoušeli. Bylo to období, kdy se nechce dělat album. Vydávali jsme singly. Teď už je to rok od vydání naší desky "Corners", tak se moc těším, že si ji konečně s odstupem pustím.

Má tvá sólovka nějaký koncept?

Má docela ucelený hudební styl, témata - svoboda, láska. Je hodně o tom, jak se vnímáme jako lidi navzájem, co cítíme sami uvnitř, "Inside Outside" je třeba o tom, co skutečně vidíme na tom druhém. "Secret December" je o něčem hlubokým, co mají lidi v sobě, nikdy to nevyjde na povrch, i když se lidi znají dobře. O emocích, o naději, …

Mezi hosty jsou Vladimír Bár z Tata Bojs či Ema Brabcová z Khoiby. Závěr "Our Love" zas doprovází sbor. Podle jakého klíče sis je volil?

S Ládíkem a celými Tata Bojs jsme dobrými kamarády kolem deseti let. Jezdíme spolu na hory, chodíme na koncerty a zažili jsme spolu milion večírků do rána, takže jsme hodně propojení. Chodíme si navzájem na koncerty. S Dušanem jsme spolupracovali na pár nahrávkách. Ládík nám natáčel už pro Sunflower, teď mi pomohl ve třech skladbách. Takže velmi příjemná, přátelská spolupráce. S Emou se známe dlouho. Na první desku nám dělala dvě písničky. Mně se strašně líbí její hlas, podle mě má nejhezčí barvu vokálu z českých zpěvaček. Přesně typ, který se hodí do mojí hudby. Chtěl jsem se k ní vrátit a na jednu skladbu ji oslovil.

Co bys rád ještě k desce dodal?

Dvě písně jsou na albu veselejší, tanečnější, zbytek je víc do melancholie. Vše jsem si napsal sám včetně textů, je to osobní dílo a jsem moc rád, že jsem se k němu konečně odhodlal. Už začínám pomalu přemýšlet o dalším, to se asi stočí zase trochu jiným směrem.

Co pro tebe znamená klavír? Od kdy hraješ? A jaký nejzajímavější nástroj máš doma?

Klavír je životní nástroj. Hrál jsem na různé klávesy, hammondky, synťáky, šedesátkové klávesy, ale klavír je zásadní nástroj, na kterém jsem se naučil hrát, skládat a dodnes na něm tvořím. V sólovce budu hrát na koncertech jen čistě na piano. Ostatní zvuky obstarají spoluhráči z bandu a samply. Piano se nedá se srovnat s jiným nástrojem. Udělám na něj skvěle basu, melodii, harmonii, rytmus. Když skládáš, hraješ na klavír a zpíváš, tak nepotřebuješ ani nic jiného.

A na jaký nejzajímavější typ klavíru či kláves jsi hrál?

Doma mám od devíti let klavír, který jsem si z baráčku převezl k nám na Žižkov, kde bydlíme. Mám třicet let jeden klavír, na který jsem složil většinu věcí. Je to koncertní pianino. Hodně vysoký, těžký pianino.

To se muselo dobře stěhovat…

Když ho stěhováci, kteří se specializují na stěhování pian, vynesli do posledního patra, na půdu, kde bydlíme, řekli, že s touto prací končí. (smích) Ono je opravdu dvakrát těžší než normální pianino. Dokonce jsme mu museli uříznout nohy, protože se nevešlo do dveří. Vořezali, natřeli nabílo a zase slepili, takže má na sobě jizvičky.

Plánuješ prý i zahraniční vystoupení. Už víš něco bližšího?

Ano, snažíme se koncerty v zahraničí domlouvat, jediný efektivní způsob je do měst, kde chceš hrát, jezdit a poznávat lidi. Teď se snažíme trávit hodně času v Berlíně a Anglii.