Honza: A máme tady druhý festivalový den ze čtyř. Včera jsme si užili bizárku a dobře se u toho porochnili v blátě, přes noc naštěstí pořadatelé navezli víc dřeva na posyp velké části areálu, a dokonce už vysvitlo i slunce, tak se už žilo trochu lépe. Alespoň tedy všem tem, kteří si - na rozdíl ode mě - nezapomněli vzít spacák. Probdělá a promrzlá noc jen v teplákovce bude rozhodně patřit k nezapomenutelným zážitkům z letošního ročníku. Připadám si jak festivalová prvnička.

Hudební program pro mě začal pod modrou stageí (bez jediné zmínky o sponzorech) s formací King Nun, španělskou dívčí skupinou Hinds, která mi byla protivná, už když předskakovala 5 Seconds Of Summer v Praze, a taky The Last Internationale. Na ty jsem se těšil. Britská média je vynášejí do nebes jako velký talent. Přesto však pro mě bohužel nepřekročili hranice průměru. Jak jsi to měl ty?

Ondra: Na brzký festivalový program se vždycky těším, hlavně kvůli objevování zatím neznámých jmen. Britští King Nun začali energicky, ale postupně se zápal vytrácel a repertoár byl přece jen jalovější. Na Španělky Hinds jsem byl docela zvědavý, ale svým indie pop-rockem mě nudily a vokál zpěvačky mi byl taky natolik otravný, že jsem se raději přesunul na Red Stage, kde hráli finští Battle Beast. Kovového žánru letos v programu moc není, a tak jsem ocenil jejich úderný, dynamický melody metal, který překvapivě podporovala už opravdu hojně zaplněná plocha pod pódiem.

Mezi britskými coristy While She Sleeps, rakouskými thrashery Black Inhale a brazilskými rockery Ego Kill Talent jsem si nakonec vybral ty poslední. Doufal jsem v temperamentní, exotikou okořeněný rock'n'roll, ale dostal jsem plytký melodický rock bez šťávy a jakýchkoliv nosných nápadů. Návštěvníci festivalu zřejmě věděli víc než já, protože před pódiem téměř nikdo nebyl. Opravdu nebylo o co stát. Vybral sis, Honzo, lépe než já?

H: Já neměl nad čím váhat. While She Sleeps jsou šílenci a ještě nikdy mě vyloženě nezklamali. Jejich hutný metal-core občas vyplivne i nějaký ten hit, ale víc než jejich muzika mě baví jejich chování na scéně. Lezou po konstrukcích, po barových pultech nebo skáčou z balkónu jako tehdy v Lucerna Music Baru. To všechno jsou momenty, které řadím k nezapomenutelným. Proto když se v prvním songu vydal do kotle jen kytarista, přišlo mi to na jejich poměry málo. Později jsme viděli i nějaké ty circle pity a veslováni, ale přece jen jsem od Loze čekal něco víc. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem odešel dvě písničky před koncem na jinou stage, načež jsem později viděl na facebooku perfektní fotku toho, jak ten blázen skočil do lidí přes pořádnou mezeru, kde by se při špatném dopadu zcela jistě minimálně přizabil. Magor jeden skvělý.

Moje kroky následně vedly k beauty and the beast symfonickému metalu v podání Epicy. Musím však bohužel konstatovat, že jejich materiál mě ani tentokrát moc nechytl. Skladby mají dlouhé a jsou si dost podobné. Zůstávám proto věrný slavnějším Within Temptation, Lacuna Coil, Nightwish a Leaves' Eyes. Máš to jinak?

O: Epica patří k lídrům female fronted metalu, ale na chuť jim také nemohu úplně přijít. A nepřesvědčili mě ani tentokrát. Máš pravdu, že songy byly někdy úmorně dlouhé a moc se v nich nedělo. Daleko zábavnější bylo představení minulých vítězů Eurovize Måneskin. V jejich živelnému setu byla neskutečná energie, italský temperament a všudypřítomný sex appeal. Uvidíme, kam až jejich úspěch poroste. Oceňuji, že naplno zužitkovávají aktuálně nabytou slávu ze soutěže a snaží se vybudovat si základy pro další kariéru. Velké pódium jim za mě rozhodně slušelo, co myslíš?

H: Určitě souhlasím, byla to vynikající show, a až se úplně oprostí od coveru Britney Spears a dalších, bude to ještě lepší. A pokud jejich basistka i do budoucna bude nosit průhledné legíny, místo topu síťku, která tak jako včera občas obnaží její přednosti, a u toho se ještě bude svůdně svíjet na podiu, pak by se vážně mohli stát něčím víc než jen chvilkovou senzací. Sex prodává a Maneskin se chtějí líbit. Ať už to znamená cokoliv. Já jen doufám, že vymyslí víc zabijáckých riffů, jako je ten v "I Wanna Be Your Slave", protože to je za mě jeden z největších rockových hitů minulého roku. A i když jsem si jejich vystoupení velmi užil, jednu výtku bych měl. Když už si v závěru pozvete na scénu zhruba padesát fanoušků, tak jim pak jako frontman neschovávejte telefony místo toho, abyste dav dovedli k varu. A nechte je vyřádit se aspoň do konce písničky a ne že je v půlce budete posílat zase pryč.

Ještě bych se ale rád vrátil k formaci, která Italům předcházela. Na Red Bull Stagei totiž hráli Stone Broken a je to pro mě prozatím objev festivalu. Jsem velký příznivce melodického post grunge s podladěnými kytarami, jaký hrají třeba Seether, a mám moc rád i žánrově blízké rockové kapely, na které u nás publikum asi slyšet nebude - Fuel, Finger Eleven, 3 Doors Down a další. A Stone Broken měli něco od každého z nich, takže už mám jasno, koho si budu studovat blíže po návratu domů. Měl jsi s nimi tu čest?

O: Zatím neměl. Ale díky za tip, příště si je ujít určitě nenechám. Stejně jako nu-metalové veterány Korn, kteří na Nova Rock dovezli stále čerstvou novinku "Requiem". Bohužel hráli pouze na menší red stagei, přednost na hlavním pódiu dostali němečtí Kraftklub, a diváci se tak museli spokojit se skromnou show založenou pouze na originální muzice Korn. Set byl poskládaný hlavně z klasik jako "Come Undone" či "Freak on a Leash". Novinky se tak v něm objevily pouze dvě, a to "Start the Healing" a "Worst Is on Its Way", což je vzhledem ke kvalitám alba škoda. Skupině to jinak pořád výborně šlape, snad jen Davis se vokálně více šetří. Pak už jsem se musel proplést davem směr hlavní hvězdy dne Placebo, které ze známých důvodů musely nahradit Foo Fighters. Kam jsi zamířil ty?

H: Já teď musím trochu brblat, protože s Korn mám komplikovaný vztah a musím svůj menšinový postoj vysvětlit. Nejlepší koncert, který jsem od nich viděl, byl ten k desce "The Path Of Totality", na níž se spojili se Skrillexem a řadou dalších nejen dubstepových producentů. Dodneška je to podle mého skromného názoru jejich nejlepší dílo. Nejen proto, že jako jedni z mála měli koule jít přímo proti přáním svých příznivců, ale zároveň nahráli fakt vynikající songy. Takže už jen vidět, jak se v aktuálních setlistech věcí z nich zbavují, mě mrzí. Navíc to ale není ku prospěchu těch novějších singlů, ale naopak tím dělají prostor starším skladbám, kterým jsem až na pár výjimek nikdy nepodlehl. Já vím, drazí čtenáři, je to nepopulární názor. A hlavně už jsem je slyšel nesčetněkrát naživo. Proč tedy natáčejí nová alba, když z nich skoro nic nehrají? A jinak ano, Jonathan Davis už do toho dávno nedává všechno a je to vidět. Vsadím se, že si po každé show oddechne, že už je po všem. Přesto bych si přál, aby jim to zase začalo fungovat. A s tou absencí nových písní bych mohl navázat i u Placebo. Ti sice letošní řadovce věnovali skoro půlku koncertu, ale kolik ještě relativně mladých singlů muselo pryč! Jak se ti líbil jejich setlist?

O: V první řadě mě překvapila změna image zpěváka Briana Molka. Dlouhé vlasy a pěstěný knír jsem u něj nečekal. Úplného nechutenství k přehrávání starších písní, které bylo jedním z důvodů jejich delší pauzy, se nezbavil. Čerstvé songy přesto měly silné zastoupení - z "Never Let Me Go" jich zaznělo hned osm. A jinak tihle Britové předvedli klidný a precizní výkon. Bavila mě jejich soustředěnost a muzikálnost, ale v kontextu programu Nova Rocku na mě vlastně působili na headlinera moc zakřiknutě a i komunikace s návštěvníky byla tristní. V kombinaci se silnou porcí novinek tak bylo potřeba větší divácké vstřícnosti. Jelikož mě trochu uspali, šel jsem si po nich už lehnout do stanu. Co ty? Měl jsi ještě sílu na Bring Me The Horizon?

H: Tak to já bych zase naopak řekl, že bez určité odtažitosti a možná až mystiky (ostatně podporují to i projekce, na kterých kapela skoro není vidět), by to pro mě nebyli Placebo. Ale třeba ze mě jen mluví zkušenosti z předchozích, podobně chladných vystoupení, takže jsem nic vřelejšího ani nečekal. Abych byl upřímný, pouštím si sám do sluchátek jejich tvorbu minimálně. A pak si přesně u takto hudebně vycizelovaných setů říkám, proč je vlastně neposlouchám častěji. Postrádal jsem sice "Loud Like Love", "Meds", "Twenty Years", "Special Needs" a další hity, ale jinak to za mě byla solidní náhrada a silný headliner. Nezapomeň, že nám tam taky mohli hodit Die Toten Hosen a jim podobné!

A abych odpověděl, tak ano, Bring Me The Horizon jsem si ještě před spaním dal a jsem za to hodně rád. Oli Sykes mi opět potvrdil moji dlouholetou teorii. O jeho chabých hlasivkách víme. A já tvrdím, že když hraje na trhu pro kapelu důležitém, tak se snaží. Platilo to i zde. Sice se slyšitelně trápil, ale přesto to tlačil, co to šlo. Hrálo se i dost nových písní ("DiE4u" je hit jako prase!) s částečně vylepšenou show od minulého turné a to mu zase umožnilo vydechnout. Všimni si, že čím novější singl, tím méně Oliho slyšíš zpívat refrén. Přesto všechno to pro mě byl po Rock im Parku jejich druhý nejlepší koncert, který jsem měl možnost vidět. Ty breakdowny mají neskutečně strhující. Takový zabijácký instinkt při tvorbě songů mu určitě spousta kolegů závidí. Zasloužený fenomén. Vzhůru do druhé půlky festivalu!

Report z prvního dne, kdy zahráli třeba Muse nebo Evanescence, si můžete přečíst zde.