Spoustu triček, CD a vinylů z rozsáhlé diskografie Korn si můžete koupit v našem shopu.

Jak frontman hlavních hvězd večera správně poznamenal , od poslední návštěvy kalifornských praotců nu-metalu Korn v našem hlavním městě uplynulo už pět let. Proluku měl ale na svědomí covid, protože jinak k nám tahle legendární parta jezdí od druhé poloviny své existence poměrně pravidelně. Kapela stihla v mezidobí vydat dvě studiová alba a především za letošním zářezem “Requeim” si evidentně hodně stojí, protože na rozdíl od minulých show do setlistu nezařadila z novinky jen jeden či dva singly, ale dočkali jsme se hned několika kousků (a to ještě v evropské části turné chybí oproti vystoupením v USA singlovka "Forgotten").

Večer v bohužel tradičně zvukově tragicky zastaralé hale na Výstavišti odstartoval s úderem osmé předcovidový festivalový objev The Fever 333. Tahle tříčlenná partička v sobě snoubí devadesátkový rapmetal spolu s moderním rockem plným elektroniky a teenage post hardcore refrénů ve stylu Bring Me The Horizon. Co jim rozhodně upřít nelze, je nasazení a živená energie, která z jejich živých koncertů stříká po hektolitrech. Zas jednou má člověk pocit, že nevidí kapelu ve zralé fázi kariéry, ale v jejím rozpuku, kdy muzikanti do každého vystoupení dají všechno. Zpěvák Jason Aalon Butler lítal po pódiu jako zběsilý a díky krátce střiženému účesu dal vzpomenout na první roky Linkin Park a tehdejší maratonské běžecké výkony zesnulého Chestera Benningtona.

Toho ostatně připomněl vokálně i v některých klenutých refrénech. Zapálení pro věc demonstrovaly i frontmanovy sociálně-kritické proslovy, které zas vyvolaly asociace na Zacha de la Rochu a Rage Against The Machine. Bohužel jim ale dost ublížil katastrofální zvuk a nutno doplnit, že kompozičně to žádný zázrak rozhodně není. Přesto měli v hale dost fanoušků, a i proto byla atmosféra akce správně rozjetá už od samého začátku.

Samotní Korn spustili svůj dunivý depresivní cirkus o čtvrt na deset, a to sázkou na jistotu svými největšími klasikami "Falling Away From Me" a "Got The Life". Touto volbou a oddaností publika tak bylo hned od začátku zaděláno na skvělý zážitek a kapela držela dramaturgicky otěže večera pevně ve svých rukou. Slovo profesionalita by mohlo charakterizovat celý jejich výkon, který byl hudebně naprosto precizní a s každým rokem snad stále lepším zpěvem Jonathana Davise. Ten si dokonce lehce a hravě upravoval některé své starší vokální linky, a tak během dřevní klasiky "Shoots And Ladders" s naprostou lehkostí přecházel z falzetu rovnou do deathmetalového growlingu.

Korn posledních přibližně deset let už vůbec stojí poměrně dominantně právě na osobě Davise. Bohužel je to slyšet i na posledních deskách, které si sice drží svůj kvalitativní standard, ale písňová struktura se stala velmi předvídatelnou a řekněme až klasicky rockovou, postavenou právě pro jeho pohodlný vokální výkon. Vytratila se tak nejen živelnost starých alb (to snad asi každý chápe), ale i chuť experimentovat. Korn tak dnes zní hodně metalově v tom tradičním slova smyslu, včetně zvýrazněné role zpěváka oproti původním pěti rovnocenným částem výsledné stylotvorné koláže.

Tohle není myšlenkový off topic a záměna koncertní reportáže za recenzi desky, ale platí to právě i pro hodnocenou show. Nechápejte autora špatně, byl to skvělý koncert, naprosto precizní, ale možná až moc, s až přespříliš dominantním frontmanem. Hlavně kytarista Head po svém návratu už bohužel zdaleka není takovou osobností, respektive nemá tolik prostoru se projevit autorsky a i naživo by jeden čekal, že bude víc vidět, včetně doprovodných vokálů.

K čemu ale nelze mít absolutně žádné výhrady, je setlist. Nikoho asi opravdu nenapadne nějaká zásadní pecka, která by ten večer chyběla. Poměrně krátký hrací čas totiž kapela vyplnila i tzv. medley, kdy v jednom celku zazní aspoň část některé skladby a často i nějaký cover. Takto jsme nepřišli například ani o "Did My Time". Možná trošku nadbytečné bylo bubenické sólo, Ray Luzier se ale zkrátka musí předvádět. Původní bubeník David Silveria hrál víc ve prospěch celku.

Celkově šlo o velmi povedený, maximálně profesionální koncert, s minimalistickou, ale působivou koncertní scénou, kde nechyběla žádná zásadní hitovka a extra potěšilo po spoustě let zařazení sžíravé psychopatie "It's On!". Korn už asi nijak zásadně nepřekvapí a to ani koncertně, ale zase máte jistotu, že dostanete to, co chcete, a to v maximálním profi balení. Až přijedou za pár let znovu, koncert bude vypadat nejspíš velmi podobně. Ale i taková jistota v dnešní době jiných velkých životních nejistot může právě svou předvídatelností potěšit a být takovým majákem v rozbouřených časech.