Scházím dolů do útrob Lucerna Music Baru. Je pár minut po deváté hodině večerní, a jelikož jdu s drobným zpožděním, už se hraje. A v tom to uslyším. Jsem ještě na schodech, když tu mně do uší doputuje hlas, jaký jsem dlouho neslyšel. A je to přesně ten elektrizující pocit, který mě úplně zmrazí. Husina. Kdo to je?

Jmenuje se Ryan McMullan, hraje na kytaru a spolu se svým klávesistou okamžitě upoutal mou pozornost. Dosud jsem jej neznal, ale náhle o něm chci vědět úplně všechno. Moc toho nevím, ale poznám talent, když ho vidím. A to, co mu vychází z hrdla, je vokál, s jakým se vyhrávají reality show typu SuperStar. Hlas, jaký by klidně mohl znít na stadionech po celém světě. Skvělý britský přízvuk. A úžasně procítěné podání balad, které tvoří většinu jeho repertoáru.

Říkejte si mu nový Ed Sheeran, Dermot Kennedy nebo kterýkoliv jiný písničkář s tesknými melodiemi, to je úplně jedno. Já jen doufám, že se ho chytne správný management, který jeho chystanou debutovou desku dostane mezi lidi. Chci mít tu sobeckou možnost za pár let zase hlásat: "Já vám to říkal. Říkal jsem vám, že z něj bude hvězda." Wow. Všechna čest.

A nějakého toho předvídání budoucnosti jsem se dopustil i v roce 2016, kdy Larkin Poe hráli na německém monstrfestivalu Rock im Park. A jejich kombinace jižanského rocku, blues, americany, folku a vůbec kořenů americké hudby tehdy zněla neokoukaně už tam. Velký podíl na tom mají sestry Lovellovy, u kterých byste na první pohled asi netipovali, že budou hrát právě takto starou hudbu. A ony ji hrají skvěle. I v roce 2022.

Jejich dobře přijaté pandemické album "Self Made Man" bylo v setlistu zastoupeno pouze čtyřikrát a úvodní song z něj zazněl v deset večer, tedy s půlhodinovým zpožděním. Čtyřčlenná skupina vydala v průběhu pandemie ještě kolekci coverů "Kindred Spirits", z níž bohužel nezaznělo nic. Zato jsme se ale dočkali ještě čerstvé (a povedené!) ukázky "Bad Spell" z už natočené nové studiovky, která vyjde 11. listopadu. Nedostatkem inspirace tedy tahle kapela určitě netrpí.

Mohla by však trochu přidat v aranžích. Na festivalu to ve zkráceném setu tolik nevadilo, jakmile ale Larkin Poe odehráli plnohodnotné vystoupení, bylo znát, že jim ty skladby, jakkoliv jsou vydařené, spolu trochu splývají. Pro posluchače je potom i složitější se na celý koncert plně soustředit, což ve vyprodaném sále bylo znát. Atmosféra nebyla špatná, ale ani nijak přehnaně euforická.

Také by nebylo marné vyměnit zvukaře. Ten v malé Lucerně totiž vytáhl bicí až příliš na úkor vokálů a kytar, některé údery do blan bubnů tak vyloženě bolely. Potěšilo ale naopak zařazení coverů, konkrétně klasiky "John The Revelator", což je sice gospelová skladba z roku 1930, řada dnešních posluchačů si ji ale spojuje s verzí od Depeche Mode, což bylo o večeru, kdy zemřel Andy Fletcher, příjemný moment. Larkin Poe ji ale hrají na všech koncertech aktuálního turné, takže tu symboliku si tam můžeme jen domyslet. Coverem jiné klasiky, pro změnu od Roberta Johnsona, se lehce nadprůměrný večer ve stylu historie americké hudby zakončil.

Kdo by si chtěl udělat názor sám, bude mít další příležitost na letošních Colours Of Ostrava, kde tento kvartet rovněž vystoupí.