(Níže uvedené řádky jsou nakonec po zralé úvaze psané v ich-formě. Mohou být tedy vnímány jako reportáž i jako pouhá dojmologie jednoho taky-publicisty.)

Dva roky si museli příznivci hudebních silnic, dálnic a hlavně křižovatek počkat, než přišla na řadu další jízda. Za tu dobu se změnilo mnoho. Co se týče Czech Music Crossroads, je to především místo konání. Přesun z Dolní oblasti Vítkovice do nově zrekonstruovaného Domu kultury Poklad (označovaného poostravsky jako Poklad!!!) měl dle ředitelky přehlídky Petry Hradilové "pozvednout celkovou úroveň prostředí konference a koncertů, ale také rozšířit povědomí o této akci a přivést jak hudební profesionály a novináře, tak pozorné posluchače hledající zajímavé a inspirativní hudební projekty z Česka i zahraničí". Povedlo se?

Asi tak napůl. Poklad totiž stojí v městské části Poruba, a kdo někdy bydlel v Ostravě, ví, že Poruba je město ve městě. Lidé, kteří zde zároveň bydlí i pracují, vlastně nemají potřebu jezdit do centra, a naopak máloco přinutí obyvatele Moravské Ostravy a Přívozu zvednout zadky a vyrazit za kulturou mimo tento městský obvod. (Je to asi podobné jako pokusit se přivábit Pražany mimo metropoli... nebo třeba aspoň do Hostivaře.) My, kdo bydlíme kupříkladu v Zábřehu, jsme zvyklí dojíždět prakticky kamkoliv mimo jiné i proto, že to máme všude zhruba stejně daleko.

Je páteční večer a já vcházím do kulturáku. Ještě skoro voní novotou, a když si projdu oba sály, jeví se mi jako prostor důstojný a vhodný. Zejména takzvaný Společenský sál s nezvyklými, různě velkými kulatými lustry a bílými reproduktory působí prudce designově a vkusně. O to víc zamrzelo, když právě zde probíhající zvukové zkoušky produňovaly do komorních vystoupení v horním Divadelním sále. Být statutárním městem Ostrava, zvážím reklamaci prací u zhotovitele zvukového těsnění a izolace.

U dveří na toaletu se míjím s mladým mužem. Jde si k umyvadlu napustit vodu do sklenice. Zvláštní, jako za mých mladých pubertálních let, pomyslím si. Ale co, byl covid, je Putler, lidi nemají peníze, uzavírám si pro sebe. O půlhodinu později se se mnou tentýž muž dává do řeči a já zjišťuju, že je jedním z hostů festivalu, který do Ostravy přicestoval fakt z daleka.

Když pak cestou na další koncert opět odbíhá na toaletu s tím, že co se týče "water supply", není to úplně "good", musím se hořce pousmát. Je fascinující, jak dlouho Čechům trvá přejímat takové ty hezké zvyky ze Západu, mezi které patří třeba karafa s vodou na stole v každé restauraci či kavárně, zatímco kupříkladu hulvátská, módní vlna nové míry rozlévaného vína - 1,5 deci při zachování stejné (lépe vyšší) ceny za dřívější dvě deci - se chytla hned, a to i v Pokladu.

Dost bylo negativ - taktně přejděme rozpačité výkony konferenciérky, jejíž promluvy by klidně mohly opakovaně obsahovat i nějaké ty organizační záležitosti, jež jsou těm zvenku málo známé, a pojďme chválit. I když na jeden pozvdech nakonec ještě dojde...

Crossroads patří mezi showcase festivaly. To znamená, že hlavním cílem je ukázat pozvaným hostům, mezi nimiž jsou třeba promotéři nebo pořadatelé a pořadatelky jiných akcí, co nejvíce kvalitní muziky coby potenciálního exportního zboží. I tentokrát byl tedy program sestaven tak, aby návštěvníci stihli všechno a aby toho dostali co nejvíc. Vystupující tak musí čelit úkolu ukázat, co v nich je, během půlhodiny. V tomhle ohledu organizace klapala - pochvalu zaslouží jak zvukaři (pomineme-li ty přeslechy) a osvětlovači, tak samotní umělci.

Ti do svých setů dávali maximum, navíc pak - později, z pozice diváků - mnohdy podporovali své kolegy a kolegyně. Tyhle okamžiky měly své kouzlo a ohromnou sílu. Při koncertu bretaňských Fleuves lidi postávající kolem židliček spontánně utvořili jakousi mašinku, kterou několikrát obkroužili celý sál. Před vystoupením jihokorejských divoženek The Tune dostali všichni příchozí ručně vyráběnou šamanskou větvičku (to muselo dát práce!), s níž pak na příkaz poctivě mávali a švihali, a propojovali se tak s bohy.

A když na pódiu řádila Moonlight Benjamin, která v neděli celou přehlídku uzavírala, proměnil se prostor pod ní v jeden obrovský kotel. "Je tu energie! Je tu pozitivita!" křičela rozjetá a zároveň evidentně dojatá rodačka z Haiti. Podobnou pozitivní energii vykouzlili i polští zvrhlíci Plastiq Lole nebo slovenští Varkocs, jejichž cikánské "Takto si brumlujem!" doprovázené divokou hrou na brumli ostatně dalo titulek tomuto článku.

Okamžiky zklidnění, sofistikovanosti a virtuozity, vyžadující pozorného a náročného posluchače, pak nabídly například sety polského multikulti tria Batik, jihokorejské skupiny Sinnoi, kloubící tradiční nástroje s elektronikou a dechberoucí vokální prací, nebo kvartetu Nikol Bókové. K dokonalosti chybělo asi jediné: lidi.

Petra Hradilová v jednom z rozhovorů vyjádřila naději směrem k návštěvnosti. Svěřila se, že věří, že mezi milovníky hudby se i dnes najde dost těch, kteří zatouží poznat něco nového a na Crossroads zavítají. Jaký byl střet s realitou promítnutou do počtu platících diváků, se těžko odhaduje, ale subjektivně se zdálo, že kapacita obou sálů je mnohem vyšší než aktuální obsazenost a že publikum tvoří vedle organizátorů a pozvaných hostů především jejich rodinní příslušníci a kamarádi.

Odliv lidí je ale podle všeho jev, který se netýká jen Česka. V průběhu nedělní debaty u kulatého stolu na téma pořádání akcí v době post-covidové tento fakt zmínili prakticky všichni přísedící. Lidi si více vybírají, na jaký festival půjdou, chybějí fanoušci, chybějí bedňáci. Pro organizátory tohle představuje obrovské nervové vypětí, ale i velkou výzvu. A nám, běžným smrtelníkům, nezbývá než jim držet pěsti. Crossroads si to zaslouží.

Menší počet návštěvníků tady měl ovšem za následek jev na takových akcích málo vídaný - nezvykle rodinnou a přátelskou atmosféru. Bylo úžasné sledovat, jak se přítomní postupně oťukávají, seznamují, postupně seskupují, druhý den vzpomínají na noční tah porubskými bary a ten poslední večer se loučí se slzami v očích jako noví přátelé. "Starali se o nás dobře... možná až moc dobře," svěřuje se mi se smíchem jedna z hostek, pořadatelka festivalu na severu Evropy. Vymazává tak z paměti toho kolegu ze záchodu. Ten už si ostatně další dny sklenici doplňovat nechodil, takže zpětná vazba dost možná fungovala efektivně.

Když se mě pak tatáž slečna jako Ostravana ptá, kde by spolu s ostatními mohli celý ten showcaseový víkend řádně zakončit, zarazím se. Je totiž neděle... a mám dost času. Respektive Ostrava má dost času, a tak je skoro všude zavřeno. A to je možná návrh do příštího ročníku - co takhle uzavřít Czech Music Crossroads 2023 v sobotu? Ať to stojí za to! Vím, kam pak jít - bude otevřeno!