Lucie Redlová je všestranná muzikantka se širokým záběrem. Je to jedna z těch umělkyň, které hrají a zpívají fakt pro radost. To, že svůj život opravdu žije hudbou, moc hezky propojila s posluchači i v době lockdownu. Tenkrát ze svého bytu pořádala pravidelné tematické streamovací večery. Jednou hrála Pink Floydy, jindy The Beatles, vánoční koledy, dětské písničky nebo skladby skupiny Buty.

Teď se po mnoha letech, kdy se věnovala převážně své folk-rockové tvorbě, oklikou vrátila někam ke svým začátkům ve skupině Docuku a připravila desku lidovek, ať už skutečných původních nebo nově napsaných písní, které lidovky připomínají. A deska "Lidová Redlová", kterou si můžete koupit na našem shopu, nádherně ukazuje, že v rodině Redlů je ten folklórní odkaz zakořeněný silně.

Redlová má spolu se svými spoluhráči a hudebníky, co se na nahrávce podíleli, tedy zejména s Jiřím Hradilem (Lesní zvěř nebo Tata Bojs), nesmírný cit pro tento žánr. Což není úplně samozřejmé - lidová píseň se dá necitlivě zcela znásilnit, dá se z ní udělat hrůzostrašná odrhovačka nebo patetická konzerva. A ještě těžší je napsat současnou skladbu tak, aby si člověk myslel, že je tu odnepaměti. A hlavně aby nevyzněla banálně, blbě a prvoplánově. Nic z toho se ale na "Lidové Redlové" nestalo.

Nejpozději v prosinci, když se jako druhý singl z alba na youtube objevila modlitba za řeku Bečvu "Vodo moja", muselo být všem jasné, že chystaná studiovka bude dost zásadní událost. Písnička pak úspěšně bodovala v různých rozhlasových hitparádách, video vzniklo za pomoci krátkých sekvencí, které Redlové poslali přímo její posluchači oslovení výzvou na facebooku. S kamarády jsme si tenkrát říkali, že to je v Luciině repertoáru podobně silnej zásek, jakým byla píseň "Na Lhotách" z druhé desky "Křižovatka".

A podobně silně dopadly i další kusy. Ty, ke kterým Redlová psala sama i texty, jsou často nebývale osobní a vzpomínají její předčasně odešlé muzikantské kamarády. "Kamarádko moje" směřuje k Jitce Šuranské, s níž Redlová hrála v projektu MDŽ. "Hudci" odkazují k "Osudové" Davida Stypky, písni, v níž zpíval: "Špatně skončím, nenajdu-li života smysl aspoň v půli, na mém pohřbu hudci duli." A právě ty oslovuje Redlová ve své skladbě. V obou případech, věnovaných zesnulým kamarádům, jde vlastně o jednoduché texty s nesmírně těžkými slovy a vzpomínkami. A je z nich cítit upřímnost, velké přátelství, ale i smíření se s těmi těžkými osudy.

Redlová umí ale i tu druhou, nebolavou polohu, což je nejlépe znát v závěrečné "Horehronce". Tuhle slovenskou lidovku vydala už na albu "Meziřečí" s kapelou Docuku v roce 2004. Původně ji zpěvačku naučila babička z otcovy strany, která pocházela z dědiny Valkovňa nedaleko od pramene Hronu.

"Lidová Redlová" je velká oslava muzikantství postavená na našich lidových kořenech. Nové úpravy Jiřího Hradila těm starým skladbám pomáhají, díky tomu tvoří deska krásnej kompaktní celek. A Lucii Redlové to v této podobě náramně sluší. Myslím, že jsme svědky jednoho z nejdůležitějších kroků její hudební kariéry. Kroku logického, k němuž směřovala vlastně vždycky. Ale ty cesty si musela projít, aby do něj dozrála.