Ačkoliv to u vchodu do pražského Lucerna Music Baru nevypadalo, nakonec se na White Lies sešel téměř vyprodaný klub - návštěvníci přišli naplno podpořit svou oblíbenou skupinu a důkladně nechat propotit nejedno triko. Parta Harryho McVeigha nic neponechala náhodě a sázela jeden energický song za druhým. Z novinky "As I Try Not to Fall Apart" však zazněla pouze polovina a ještě došlo na nejedno úskalí, ale o tom později.

Pánové do Stověžaté jezdí s téměř železnou pravidelností, tuto pravidelnost ale tentokráte trumfli Charming Liars, kteří dostali za úlohu navnadit publikum na hlavní hvězdy.

Ti totiž hráli v Praze naposledy zhruba před pěti týdny po boku Palaye Royale. Frontman Kiliyan Maguire se naplno chopil oné diplomatické úlohy a hecoval publikum, což se mu slušně dařilo. Odpovědí mu byly třeba rozsvícené mobily během rozmáchlé "Favorite Show", která by klidně mohla fungovat i na nějaké větší open air akci.

Problém Charming Liars tkví spíše v situaci, že hudebně nevědí, kam se vrtnout - zda chtějí být více kytaroví, nebo popově orientovaní (ona "Favorite Show" je spíše z druhé množiny). Letošní deska "Tourniquet" je směskou všeho, co asi aktuálně jinak sympatická parta poslouchá, zároveň je snadno zaměnitelná a to se bohužel od minula nezměnilo.

Po nezbytných úpravách scény, během nichž se nejeden z techniků zdravil s ultras fandy hlavních hvězd, odpálili Harry & spol. celý set zostra, nadupanou "Farewell to the Fairground", a vesměs vyložili na stůl všechny karty, s kterými tohoto večera chtěli hrát. Nastolené tempo zafungovalo na rozžhavený kotel excelentně, stejně dobře do tohoto úvodního bloku zapadly novinková "Am I Really Going to Die" i nesmrtelná "To Lose My Life".

Pak se ale cosi zlomilo, někdy během skladeb "Is My Love Enough" a "Step Outside" byla všechna energie náhle pryč a ani lehce diskotékový a funky beat ničemu nepomohl. To co muzikanti do té doby skvěle budovali, se zbortilo. S "E.S.T." se tak začínalo jakoby znovu. V "There Is No Cure for It" to vypadalo, že Harry McVeigh ztrácí dech a kadence slov ve slokách byl nečekaný problém. Chytil se až v závěru, kdy začal gradovat opakující se refrén. Je otázkou, zda za tím byla únava (Praha byla čtvrtý koncert v řadě), anebo vydýchaný vzduch v klubu.

Zádrhelem bylo i nazvučení. Ve zvukové houšti se často vytrácely doprovodné vokály basáka Charlese Cavea nebo klávesové vychytávky. Zcela se tak ztratila rozmanitost nejenom zmíněného alba "As I Try Not to Fall Apart", jako by zvukař chtěl docílit syrovějšího soundu z dob vrcholu Joy Division.

Stačila však odehraná "Unfinished Business" a na všechny neduhy se vesměs zapomnělo. Promyšlené finále pak obstaraly "Tokyo" nebo "I Don't Want to Go to Mars". Po přídavkové "Death" nebraly ovace konce, a tak následovaly ještě "As I Try Not to Fall Apart" a "Bigger Than Us". V první zmíněné se konečně více ke slovu dostala elektronika, i Charles odehrál basovou linku na přistavený malý syntezátor. Až jednoho zamrzelo, že to přišlo až tak pozdě.

Večer to tak byl sice našlápnutý, měl však pár trhlin. White Lies nelze upřít chuť, nasazení a hledání léku pro neklid současnosti. Navíc je evidentní, že se sem rádi vracejí. To, co samo o sobě sliboval zvukový design kompletu "As I Try Not to Fall Apart", ale živá forma nenaplnila, a ukázalo se, že je lépe sázet na osvědčené jistoty (hned pět skladeb z debutu "To Lose My Life...", naopak "Ritual" byl odbyt jen jednou položkou v setlistu). Dle reakcí však panovala spokojenost. Na pomyslný reparát bychom tak nemuseli čekat příliš dlouho.