Čtveřice z Irska patří k těm u nás oblíbeným a vcelku i populárním rockovým kapelám, což se projevilo třeba ve velmi slušné návštěvnosti jejich minulého (již několikátého) pražského koncertu. V poslední době sice možná trošku ustoupili z hlavní třídy, na které se kdysi ocitli s dnes již v souvislosti s nimi citovaným albem "Troublegum", do bočních uliček, ale na směru jejich cesty to nemění vůbec nic. Snad to bude jen o tom, že už nejsou módní partou a nehrají to, co je v kurzu, ale natolik jim to nevadí, že se drží svého pohledu na svět, což osobně chápu jako prvek dozrávání.

Výše vyřčené platí i o jejich aktuálním přírůstku do diskografie, pokud počítám dobře, tak sedmém albu "High Anxiety". Na tom zúročili to, co už naznačil zmiňovaný koncert v Roxy - vrátili se k prostšímu pojetí, hlídají si stopáže skladeb, takže nápady nejsou zbytečně rozmělňovány a na rozdíl od řady nu-metalistů, kteří mnozí teprve teď objevují možnost spojení tvrdé kytary s elektronickými samply, od nich zde programově ustoupili. Přihlášení se k vlastním kořenům je tu tedy zjevné. Konec rádobyintelektuálských pokusů na velké umění. Přehlednost, nezakomplexovaná jednoduchost a písničkové melodické nápady, to je gró aktuálního alba.

To překvapivě začíná až nezvykle agresivně a tvrdě s riffy takřka metalovými, ale jakoby ten úvod byl určen jen k odrazení povrchnějších posluchačů. Velice brzo se totiž vyloupne, jak nápaditě kapela dokáže balancovat mezi až vlezlými melodiemi a syrovostí projevu. Ta zůstala naštěstí díky povedenému zvukovému záznamu zachována. Vlivy a ingredience jsou dávkovány s přirozenou lehkostí, vedle melodických písniček stojí punkové jízdy s ostrými kytarami, trocha gotiky je ve výsledném mixu tak akorát, aby to nezačalo zavánět křečí a pózou. Snad jen neopunková "My Voodoo Doll" se zdá být až moc prvoplánová. Kapela baví sebe a pokud chceí, může bavit i posluchače - ovšem ne za každou cenu. Nadhled je tu patrný a neustále přítomný. Klišé o "nadupané kapele ve formě", "nespoutané hudbě" či "odpichových vypalovačkách" se přímo vnucují.

Trochou trapnosti zavání již tisíckrát zopakovaný "trik" s oddělením poslední (na obalu samozřejmě neuvedené) skladby mezerou ticha, ale to je tak asi jediná vyložená vada na kráse téhle desky. Tedy ne, že by s ní kapela udělala převratnou díru do světa a hovořilo se o milnících rockové historie. Je to jen obyčejné, docela povedené album. Ale na to, aby vedle něj výroky některých jedinců, posílající slovo "bigbít" na smetiště dějin, vyznívaly směšně a především nebetyčně hloupě, má síly až až.