Ještě ani nevychladly dojmy z pražského koncertu velikána Hanse Zimmera z minulého týdne a už se v našem hlavním městě představili jeho následovníci. Zda se mu ale některý z nich někdy alespoň přiblíží, je otázka, na kterou zatím odpověď neznáme. Co ale víme, je, že večer v Rudolfinu stál rozhodně za to.

Jak je u podobných akcí zvykem, i zda koncert půlila přestávka, takže měli nejen posluchači možnost vstřebat různorodé dojmy z vystoupení a necítit se zbytečně zahlcení. V sedm hodin večer zahájila hudba Paula K. Joyce, který je sice nejvíce známý díky "Bořku Staviteli", ale tady měl na programu "Sněhovou královnu". A rovnou lze bez okolků říci, že jeho číslo patřilo k těm úplně nejlepším. Podařilo se mu totiž jednotlivé noty a nástroje naskládat za sebou tak umně, že jste se v myšlenkách snadno přenesli do pohádkového lesa, ve kterém vám pod botami křupe čerstvě spadlý sníh. Úžasná melodie zahraná na klavír v úvodu suity byla jak mrazivá, tak hřejivá zároveň. Ať už to zní jakkoliv.

Hned poté příjemně překvapil "Thorgal" od Dominika Svobody. Epické představení drobně rušily až příliš hlasité dechy, ale z českých zástupců se jednalo o jednoznačně sympatičtější část tvůrců. Pak totiž přišla řada spíše průměrnějších kousků, z nichž čněla jen vynikající a husí kůži nahánějící gradace v díle Zuzany Michlerové. Škoda jen, že nahoře zůstala jen na malý moment a pak zase její "Fuente De Vida" velmi rychle mířila ke svému tiššímu konci.

"Always Too Soon" z pera Matúše Luhového pro změnu znělo jako hudba, která by mohla hrát ve scéně, kdy Bruce Wayne v temné uličce přijde o oba rodiče. Což je myšleno jako pochvala. Osobitý kus ale předvedl Jiří Hradil, který si přizval tenora a zároveň moderátora Petra Vaňka, aby společně zvládli experimentální a od všech ostatních výrazně se odlišující kus "Černý sníh" s nezvykle výraznou rytmikou. Je dost možné, že mezi posluchači symfonické hudby by právě tato ukázka mohla vyvolat silné emoce z obou stran dostupného spektra nálad.

Po spíše nevýrazném Christianu Hensonovi už se ale sálem rozezněla hudba ze "Spider-Mana 3". Film, který na dlouhá léta prakticky zastavil kariéru Tobeyho Maguira, má i mezi komiksovými fanoušky lehce kontroverzní pověst, protože podle mnohých rozjel příliš mnoho dějových linek. To je ale, shodou okolností, tatáž vlastnost, kterou se vyznačuje titulní suita, za kterou stál Christopher Young. Nervní smyčce, mnohonásobná gradace, řada načrtnutých témat. To vše vyústilo v nekonečně dlouhý mišmaš, který však svou velkolepostí strčil všechny ostatní vystupující snadno do kapsy. Melodie, které si i po letech leckterý fanoušek filmu vybaví, budovaly napětí znovu a znovu. A byl to nezapomenutelný zážitek. Proto pokud tento text čte někdo například z FilmHarmonie, přimlouváme se za připravení programu sestávajícího pouze z hudby z komiksových filmů. Je z čeho vybírat.

Sluší se ještě zmínit, že až na v úvodu zmiňovaného Hanse Zimmera seděli v první řadě všichni skladatelé. A někteří z nich si svá díla rovnou i oddirigovali. To byl příklad i Jeffa Beala, autora hudby k seriálu "Můj přítel Monk" nebo "Řím". Především je to ale také autor úvodní znělky k seriálu "House Of Cards", brilantního politického thrilleru s Kevinem Spaceym. A právě ta v Rudolfinu načala druhou polovinu večera. A hned po ní si Jeff Beal, který se mimochodem svěřil, že zcela určitě nevolil Donalda Trumpa, zahrál i sólo na trubku.

Druhá půlka vystoupení byla ale naneštěstí bohatší na méně výrazné kusy, v nichž chybělo něco, čeho by se mohl posluchač chytit. Petr Wajsar, Nan Schwartz nebo Tomáš Živor tak sice svými díly dokázali pobavit, zároveň ale jejich snaha bledla, když se vedle nich postavil takový profesionál, jakým je Chris Egan. Světová premiéra hudby z filmu "Fireheart" strhla okamžitě. "To je jako z nějaké kreslené Disneyovky," mrknul na sebe nenápadně nejeden pár a ono skutečně. V tom je to umění. Dát dohromady natolik výrazný motiv, že si ho posluchač jednak zapamatuje a zároveň mu rovnou evokuje, jakou scénu by tato hudba mohla doprovázet. A i když v závěru představené ukázky bylo znát, že se Egan inspiroval i u hudby z "Avengers", zařadil se zcela určitě mezi nejpříjemnější překvapení večera.

Cenu od organizace OSA za celoživotní dílo následně dostal zlínský rodák Elia Cmíral, autor hudby mimo jiné k "Habbermanově mlýnu" nebo k dávnému thrilleru "Ronin". Večer nakonec uzavřel Conrad Pope, který oddirigoval Zimmerovu hudbu k "Mimi šéfovi". Na první ročník si tak Soundsgate, za nímž mimo jiné stojí i Alexandr Smutný ze skupiny Jelen, rozjeli velmi slibnou akci a těšíme se, s čím přijdou příště.