Rok 2022 není pro Daniela Johnse prozatím kdovíjak úspěšný. Nejdříve musel odložit vydání své druhé sólovky o tři týdny na 22. dubna, protože na ni chtěl zařadit skladbu "Emergency Calls Only", na níž stále pracoval, a proto nestihl termín odevzdání nahrávky. Koncem března ale přišla mnohem větší pohroma - pod vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu a následně dobrovolně zamířil do léčebny. Podle prvního vyjádření soudu zpěváka, který přiznal vinu, po chystaném červnovém slyšení čeká i nějaký čas za mřížemi.

Když se s těmito osobními problémy spojí i předchozí rozhodnutí, že z desky nevyjdou žádné singly a videoklipy, aby posluchači novinku vnímali jako celek, odložení vydání fyzických nosičů až na červen (cédéčko a dvě různé verze vinylů si můžete předobjednat na shopu musicserveru), jeho tým nemá propagaci "FutureNever" opravdu jednoduchou. Samotná kolekce, která je k poslechu tedy prozatím jen digitálně, za to ale nemůže a naštěstí obsahuje to, v co Johnsovi posluchači doufají - skvělou hudbu.

Kdo jej sleduje už od počátků Silverchair, ví, že původní žánrová škatulka post-nirvanovského grunge, kterými kapela uchvátila fanoušky po celém světě, mu začala být záhy těsná, a na novince ve své zálibě ve studiových hrátkách a experimentech pokračuje dále. Každá z písní si žije svůj samostatný život, ale dohromady tvoří nesourodý, ale fungující celek. Zároveň je opravdu těžké si představit, která ze skladeb by mohla plnit roli hitového singlu. Rocková rádia by sice možná mohla vzít případně na milost textově silnou pecku "Stand 'Em Up", musela by ovšem přivřít oči nad výraznými dudami (!) a rozbitou produkcí elektronického producenta What So Not(a). Nebo možná by se uchytilo reggae "I Feel Electric" či snad nejpísničkovější kytarovka "Where Do We Go?"? Těžko říct. Natolik jsou songy na "FutureNever" svébytné.

Kromě uší dokáže Johns bez problémů chytnout i za srdce. To nejlepší, co ze sebe dokáže vydat, je slyšet už v úvodní "Reclaim Your Heart". V té se na na jednoduchý klavírní motiv postupně nabalují další nástroje, na nahrávce mnohokrát netradičně využitý orchestr, nechybí intenzivní Johnsův zpěv, který se ve většině času pohybuje ve falzetu. Jisté je, že mírné odložení data vydání kvůli dopracování písně "Emergency Calls Only" nahrávce prospělo. Zní totiž, jako by se ve studiu potkal Elton John, Oasis a The Beatles (v seržantpepřovském období).

U konce alba už Johns místy své bezbřehé hudební fantazii místy nestaví žádné překážky. V titulní "FreakNever" kupříkladu téměř nezpívá a naprostou většinu pěveckých linek přenechal purplegirl a dětskému sboru, "D4NGRSB0Y" zase zní jako ještě více osmdesátková reminiscence na Daft Punk. A u té to teprve začíná.

Daniel Johns na své druhé desce sice strávil ve studiu spousty času experimentováním, zcela správně ale všechny své nápady vždy vměstnal do krátkých písňových forem. Čtyři minuty jsou pro něj naprostým maximem, ač by určitě nebylo těžké podlehnout svodům ty spousty nápadů rozprostřít do mnohem delších stopáží. Skladby tak nemají šanci začít nudit, a pokud by se někomu některá z nich nezamlouvala, za chvíli začne další, úplně jiná. Stejně jako se Daniel Johns bavil při skládání a nahrávání, můžeme se my bavit při poslechu.