V pátek 24. března vám vychází první album "Půlnoc". Každý den teď představujete jednu písničku. Jaký je to pro vás pocit?

Cítím trochu nejistotu a lehkou nervozitu, ale zároveň se velmi těším, jak posluchači materiál přijmou. Samozřejmě doufám, že si lidé desku oblíbí a bude jim dělat radost. Pracovala jsem na ní a na sobě samé poslední tři čtyři roky, takže určitě cítím zodpovědnost. Ale samozřejmě, pokud bych s výsledkem nebyla spokojená, nešla bych s ním ven.

Máte alespoň nějaké reakce, které vás třeba trochu uklidňují?

K mým prvním a hlavním reakcím patří rodiče anebo přátelé. Rodiče tedy album již znají, a to docela intenzivně, protože jsem jim písničky pouštěla i rozpracované a navíc v mnoha různých verzích. Často dávám na jejich názor, protože podobně jako já to jsou intuitivní lidé, a hlavně to nejsou hudebníci, takže jde o pohled zvenčí. Na desce jsem logicky pracovala s muzikanty, takže je pak pro mě důležitý pohled z druhé strany.

Tenhle pohled je možná ještě důležitější, protože takových posluchačů nejspíš bude většina...

Právě. A proto si moc vážím názorů rodičů a přátel, kteří mi dokážou upřímně říct, že jsem složila něco super nebo naopak něco, co je nezaujalo. To je pro mě velmi důležité, hudbu totiž nedělám jen pro sebe, ale i pro radost druhým.

Prolétl jsem si starší tiskovky, které nahrávku slibovaly na loňské září. Byly práce náročnější, než jste čekala?

Rozhodně ano, hledala jsem totiž i sebe samotnou. Za ty poslední tři roky se v mém životě udála spousta věcí. Na desce se opravdu koncentrovaně pracovalo až poslední půlrok nebo rok, ale ta doba, která tomu předcházela, skutečně značila hledání sama sebe a toho, co chci sdělit. Tracklist alba se navíc stále obměňoval, jak jsem skládala nové a nové věci. Jednou jsem ale zkrátka musela říct: "Stop - už fakt potřebuji něco vydat." (smích) Z těch mnoha songů jsme pak vybrali finální jedenáctku.

Vyřadila jste i hotové, zprodukované písně, nebo pouze rozpracované kusy?

Ano, vyřazovala jsem i hotové skladby. Třeba právě ta úplně poslední, kterou jsem škrtla, mi do celku vůbec nepasovala. Šlo o píseň starou, se kterou, mám pocit, už se vůbec neztotožňuji, i když ji mám hrozně ráda. Jmenuje se "Denisa". Pro mě to je píseň koncertní a její živé hraní miluji, skvěle si u ní můžu hrát s looperem a diváky. Na albu jsou totiž až na jednu výjimku ("Období slz") nové věci, které jsem třeba kvůli covidu ani nestihla hrát naživo. Vím však, že ji mají lidé rádi, a tak bych ji radši natočila v koncertní podobě, ať už formou záznamu nebo třeba nějaké intimnější session.

Já jsem vlastně bral jako hotovou věc, že "Denisa" na albu bude.

To já taky. (smích) Přiznám se, že jsem o tom do poslední chvíle byla přesvědčená. Nenapadlo by mě, že zrovna ji budu někdy chtít vyhodit z desky.

Je těžké se se skladbami, i když třeba jen na čas, loučit?

Trochu ano, ale to zkrátka patří k procesu. Už teď mám několik nových songů a vůbec není jisté, jestli je vůbec použiju na nějakou druhou desku. I k těm vyřazeným se navíc člověk může kdykoliv vrátit, a tak i když "Denisu" tentokrát nepoužiji, určitě se s ní neloučím - jen ji nedávám do tohohle kompletu.

Hned v otvíráku "Jsem" zpíváte: "Jsem chaos a zmatek, to, co nikdo nevidí." Opravdu se takto vnímáte? A promítlo se to nějak do práce na desce?

Je to tak, ačkoliv si o mně lidé často myslí, že mám všechno ujasněné, a berou mě jako takového stojáka, jako vrbu, na kterou se mohou obrátit. Což mě opravdu překvapuje, protože ačkoliv to opravdu nevidí, často nevím, co chci.

Zrovna v případě "Půlnoci" to ale neplatilo. Při její tvorbě jsem dala na své instinkty, a ač mohu se svými emocemi hodně zmatkovat, u hudby tomu tak není. Tu totiž dělám odmalička a na 200 %, a tak skladby, které se mnou vnitřně něco dělají, na desku patří. A když mi instinkty radí: "Tudy ne," pak se takovou cestou nevydávám.

Ani producent si třeba svůj názor neprosadí?

To pro mě právě byla hodně velká škola. Na materiálu jsem pracovala se čtyřmi producenty, což přineslo čtyři různé pracovní postupy, čtyři odlišná cítění muziky, což mě velice inspirovalo. Navíc jsem se naučila prosadit si svůj názor. Jsem velmi vděčná, že každý producent vnímal, co jsem měla na srdci, a skutečně se všichni otevřeli mým nápadům. Což mi přijde skoro neuvěřitelné, protože mi je jednadvacet a jsem teprve nováček. (smích) Důležitá v tomhle ohledu byla komunikace - stávalo se, že producent zpětně uznal, že můj nápad funguje a naopak že jsem já po poslechu ocenila jejich nápady.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Třeba u písně "Po stopách". V té zkusil Martin Ledvina úplně jiný rytmus a beat, což nefungovalo. Až po delší době použil ten můj původní a řekl mi, že jsem měla pravdu a ta písnička takhle má znít.

A nebo naopak, u Milana Andrého, který do "Sebastiana" vložil synťákový klavír. Vůbec jsem si tím nebyla jistá, ale nechali jsme to tam a postupně donahrávali kytary a další nástroje, a najednou jsem byla strašně překvapená, jak dobře tam ten klavír funguje. Čím častěji uznávám, že jsem se mýlila, tím více jsem otevřená novým nápadům.

Na nahrávání jsem se snažila podílet co možná nejvíce, od vlastního natáčení až třeba po zvuk kopáku. Věřím, že když se člověk takto do práce promítne, je potom výsledek opravdový. Mě to navíc hodně bavilo!

První EP "Zhasni den" produkoval Martin Ledvina, s nímž jste pak pracovala i na albu. Kromě něj ale nahrávku produkovali ještě ODD, Johnny Rainbow a kanadský Milan André. Byl to plán, nebo měl Martin původně produkovat celou desku?

Původně jsme to tak plánovali. Ale jsem velmi vděčná Martinu Červinkovi, který mi doporučil, ať si zkusím něco nového. Vážím si toho, jakou svobodu mi nechává, jak mi věří i navzdory mým pochybám, a opravdu dovolil mi se s tímhle albem najít. Vnímám ho jako svého druhého tátu, všichni tady v SinglTonu máme krásné, až rodinné vztahy.

Oslovili jsme tedy Honzu Balcárka, který zrovna Jelenům pomáhal s písněmi na "Věci a sny". Káťa zase nahrávala s ODD, tak jsem si to také zkusila. A Martin Červinka mi zase doporučil Milana, kterého někde viděl hrát na kytaru. Já jsem měla v té době naposlouchanou desku zpěvačky, která si říká Zea a kterou produkoval, takže mě to také oslovilo. Milan je napůl Afroameričan, jeho matka je Slovenka a jeho rodina žije v Kanadě, takže mi na hudbu přinesl úplně nový pohled. Myslím si, že mi toho předal asi nejvíc. Když zjistil, že také hraji na kytaru, snažil se mi do nahrávání zasahovat co nejméně. Ve výsledku tak on nakonec natočil do "Sebastiana" v podstatě jenom ukulele a klavír a zbytek nechal na mně. Nejkrásnější mi na tom přijde, že jsme dokázali obohatit sebe navzájem, jak mi sám řekl.

Láká vás do budoucna si svou tvorbu sama produkovat?

Láká. Musím říct, že k tomu tíhnu už delší dobu a jakákoliv práce na desce mě hrozně bavila. Ráda bych si i někdy zkusila produkovat něco někomu druhému.

Na zmíněném songu "Jsem" mě zaujaly domorodé backvokály, čí to byl nápad?

S tím přišel Honza, který mi ty vokály jednou poslal. Napoprvé mě to šokovalo, až jsem si řekla, jestli se nezbláznil. Po vychladnutí jsem si je ale poslechla zakomponované a od té doby je tam zbožňuji a vždycky se na tu část těším.

Deska je až na tři výjimky textově jen vaše. Je pro vás autorství důležité?

Určitě ano. Já se totiž sama nepovažuji jen za zpěvačku. U nás máme tolik skvělých zpěváků a zpěvaček i lepších než já. Vnímám se hlavně jako autor nebo interpret, ale nepřipadá mi, že zpěv by patřil mezi mé největší přednosti. Možná tím, že si muziku a texty skládám sama, neberu zpěv jako to nejlepší, co mohu nabídnout.

Odmala jsem si myslela, že když někdo zpívá, jde logicky o jeho vlastní tvorbu. (smích) Tudíž to, co zpívám, jsem opravdu já. Ale vůbec neříkám, že kdyby mi někdo složil skvělou věc, že ji odmítnu. Zatím se to však nestalo.

S těmi třemi zmíněnými výjimkami vám vypomohla Kateřina Marie Tichá. Jste kamarádky. Řekla byste, že je díky tomu lehčí, nebo těžší společně pracovat?

S Káťou máme, alespoň za mě, něco výjimečného. Jsme si velmi blízké a často se bavíme o životě, ať už jde o blbosti nebo opravdu zásadní otázky. Myslím si tedy, že díky tomu, jak se známe, dokážeme snadno společně tvořit. Pomáháme si navzájem, častěji však já jí s muzikou a ona mně s texty. Jsem totiž dyslektik a občas se mi podaří nešikovné obraty, krkolomné formulace, na které Káťa vždycky přijde a pomůže je opravit. Textově mě určitě hodně posunula. Víc mi díky ní záleží na tom, co sděluji. Třeba verše k "Sebastianovi" jsem měnila takřka na poslední chvíli, v autě na cestě do studia, kde jsem je na koleni přepisovala. Nechci házet rýmy jen tak do pléna.

A když spolu pracujete, bývá to plánované, nebo spontánní?

To bývá naprosto spontánní. Spousta věcí vzniká tak, že drnkám na kytaru a Kateřinu do toho začne na místě napadat text. Když jsme se snažili skládat materiálně, nikdy nám to nešlo. Samozřejmě, jsou večery, kdy nesložíme nic, nebo večery, kdy vzniknou věci, které ani nepoužijeme, ale učíme se tak. A třeba Kátina "Zničená zem" vznikla u ní v bytě. Já jsem hrála kytarovou melodii a ona ji hned na místě otextovala.

Dlouho jsem si nevěděla rady s jedním veršem v refrénu v "Kopretinách" a "Jsem". A hned mě napadlo: Hmm, to musím jít za Káťou. (smích)

Právě dvě písně ze "Zhasni den" prošly upgradem. Máte v jejich verzích svou preferenci?

Během těch posledních pár let se u mě změnila spousta věcí a mezi to patřilo i vnímání hudby. Cítila jsem, že ta ípíčková podoba zní dobře na koncertech, ale ne nahraná. S ODD jsme pozměnili akordy a harmonie, a najednou se mnou "Zhasni den" konečně začala něco dělat i mimo koncerty. Zdá se mi takto emotivnější a dospělejší.

Na EP jste se snažili zachytit koncertní podobu skladeb, doprovázíte se tak sama s kytarou a looperem. "Půlnoc" je oproti tomu zvukově mnohem bohatší. Šlo o přirozenou změnu?

Určitě ano, a zjišťuji, že se pomalu otvírám tomu mít doprovodnou skupinu. Zatím sice hraji sama s looperem, ale tak nějak jsem vždy tušila, že kapela někdy přijde. Na pódiu hrozně ráda řádím a přenáším energii a podle mě jde s doprovodem vytvořit tu energii ještě větší. Vždy jsme se teď snažili písničky nahrávat tak, aby jim to prospívalo, proto znějí často napůl kapelně/nekapelně. Momentálně tedy skupinu nehledám, ale myslím, že za rok dva bude ten pravý čas.

Budete "Půlnoc" křtít?

Chci ji pokřtít, ale ještě nevím kdy a kde. Asi bych radši nějaký intimnější klubík, viděla bych to na přelom dubna a května.