Když jsem se před rokem poprvé dostal na festiválek pořádaný přímo v centru jihočeského Tábora sdružením Free Dimension (odtud pochopitelně jeho název), bylo to pro mě jedno z nejpříjemnějších překvapení loňského roku vůbec. Nejen, že jsem narazil na spoustu zajímavé muziky, o které jsem často měl do té doby tak maximálně tušení, ale i ve věcech, které každou podobnou akci doprovázejí - jako je občerstvení, nocleh návštěvníků či výše vstupného - jsem nenašel chybu. Logicky jsem proto před prodíráním se davy na festivalu Mezi ploty dal Táboru přednost i letos.

V pátek bylo ideální počasí, teplo do pozdních hodin a na venkovní scéně zahajovala britská parta Planquez. Asi nejzajímavější na nich bylo to, s jakou nenápadností a lehkostí si v pouhém tradičním triu drtili své lámající se rytmy. Jejich nápadité proměny a zvraty působily zcela přirozeně a bez křečovitosti. Při troše soustředění úplná lahůdka. Ve srovnání s následujícími Američany Big Numbers ovšem působili hodně suše. S nimi totiž přišlo na pódium nekontrolované šílenství. Hlukové stěny, improvizované pasáže a výrazy jednotlivých členů dávaly tušit maximální nasazení nejen fyzické. Místy ovšem jejich snaha vyznívala poněkud chaoticky. Prvními domácími pak byli chebští Albion, asi nejmelodičtější kapela festivalu vůbec. Zkreslené kytary doplňovali samplovanými smyčkami a zvukově nechávali často vzpomenout na britskou scénu z počátku 80. let a kapely typu raných The Cure. Svými rovnými beaty byli pak naprostým opakem obou předchozích kapel a úspěch slavili především u mladší části publika. Ke cti jim je určitě skutečnost, že naživo působili značně přesvědčivěji než ze studiových nahrávek. Program na venkovní scéně prvého dne završilo místní kvarteto C svou strhující instrumentální jízdou. Tentokrát zahráli oproti minulosti značně dravěji, rovněž nové kousky z připravovaného druhého CD (které by se mělo objevit po prázdninách) jsou nápaditější a aranžérsky bohatší - aniž by ovšem trpěly nějakou přeplácaností. Komu blok kapel nestačil, mohl se poté přesunout do místního klubu Orion a dorazit se při afterparty s místními DJs. Někteří ostatně po celou dobu venkovního dění roztáčeli své vinyly i v prostorách venkovní scéně přilehlého Café Sedm, kde bylo možno shlédnout i výstavu fotografií z minulého ročníku, a vytvořili tak zde zajímavý a smysluplný relaxační chill out..

Sobotní úvod obstarali další domácí, kvarteto Some Other Place. Ti před pár dny vydali své debutové album a měli původně vystoupit přímo na náměstí, ale počasí jim nepřálo a déšť je zahnal na kryté pódium venkovní scény. Jejich mix minimalismu a ambientu se líbil a rozhodně nevím o žádné alespoň trochu podobné skupině u nás. Skladby byly skvěle vygradované, většinou instrumentální. Ideální pro fanoušky Briana Ena, Lambchop, Tindersticks a dalších. Jenomže tam, kde takoví Tindersticks hrají nejpomaleji, tam se jen vzdáleně přibližují k nejrychlejším kousků Some Other Place. Po nich se představil letošní objev, chebské slečny Monophonic. Ty bohužel musely vystoupit bez zaneprázdněné bubenice s mužským záskokem a v nejistotě to bylo znát. Přesto jejich ostrý garážový rock'n'roll, mohutný svou nápaditostí i přirozeností, našel adekvátní odezvu. A co si budeme povídat - bylo i na co koukat. Dalším hostem z ciziny byli němečtí Diario, opět téměř instrumentální, když na místě obvyklého pěvce mají neuvěřitelně invenčního trumpetistu.Jestliže festival má spousta lidí zafixovaný jako hard-corový, v případě Diario je tato škatulka jen jedním z mnoha vlivů. V Čechách nehráli poprvé, takže tu už měli dopředu své fanoušky. Členitá hudba, nejspíš žánrově nejbližší alternativní muzice. Mým osobním vrcholem celého festivalu se stalo vystoupení Squall, pražského tria složeného ze samých cizinců. Jejich specialitou je střídání komorních a agresivních pasáží. A v tom i tentokrát prostě neměli konkurenci. Jsou podmaniví, rádi vkládají do hotových skladeb i dlouhé improvizované pasáže. V podvečer venkovní scénu uzavírali další pánové z Tábora, trio Deverova chyba, ve kterém je běžná kytara nahrazena druhou baskytarou. Jejich blok lze bez přehánění označit jako smršť. Agresivní zápřah, během kterého došlo i na křest albové dvojky "Do stran". Jako host si s nimi jako na desce zazpíval Amák, jinak klávesista stále známějších Sunshine. Tečkou třetího ročníku festivalu byli v klubu Orion okolo půnoci Anyway z Mělníka. Přeplněný klub jásal při každém dalším kousku. Anyway zahráli nezastydlý rychlý punk a při jejich hraní se v už tak dost malém klubu vytvořila regulétní sauna. O zuřivě pogujícím davu pod pódiem, tvořeném z velké míry kolegy-muzikanty, ani nemluvě.

Jak už bylo řečeno, Free Dim Fest není žádnou megalomanskou akcí, ale pro mnohé návštěvníky už bez přehánění kultovní záležitostí, svátkem či třeba relaxační očistou. Přesvědčit se o tom ovšem musí každý sám. Tak zase za rok.

Free Dim Fest 2003, Tábor, 30. - 31.5.2003