Podíváte-li se na výčet toho, co Jonatan Pastirčák za poslední roky stihl vytvořit, nepřekvapí vás, jak jeho deska "Blurry AF" zní. Coby Pjoni se podílel hned na několika projektech, je úzkým spolupracovníkem Katarzii, měl prsty ve studiovkách kapel Zrní a Zvíře jménem Podzim, taktéž napsal soundtracky pro filmy a divadelní představení. Jeho druhý projekt Isama Zing vedle toho všeho spíše (naoko) spal a od vydání ryze instrumentálního (bezejmenného) épéčka z roku 2017 pomalu čerpal nové inspirace a vlivy. Díky tomuto všemu právě "Blurry AF" může nabídnout - bez přehánění - hudební pastvu pro vaše sluchová ústrojí.

Jde o album spoluprací, na němž má každý host svůj podíl. Jana Belišová Jonatanovi více pootevřela svět romské muziky - je totiž sběratelkou autentických písní a balad, jež by, nebýt jí, možná zcela upadly do zapomnění. Kolekce ve svém základu nepostrádá cit pro elektroniku, Isama Zing tuto hmotu prokládá ruchy, samply, plochami kláves, ale i akustickými nástroji (ať už to je cimbál v "Euphoric AF" nebo rozbitý zvuk sitáru v "Addicted to the Fiction").

Od prvních taktů uhrančivého otvíráku "Žehra" si vás autor postupně přitahuje do svých zvukomaleb. Vokální sólo Ireny Pokutové je svým způsobem výpravným intermezzem k dalším částem tohoto kompletu. Na skladbě se podílel Aid Kid, s nímž Pastirčák zjevně našel společnou řeč, co se týče velmi detailní práce s hudebními útržky a jejich spojování.

Obdobným principem pravděpodobně vznikala taktéž "Blurry", kde se potkává přístup Olivera Torra a hlasové spojení Ireny Pokutové a Bély Pokuta. Protipólem k nim je poklidná, klavírem protkaná balada "Sacred Cow", jíž Johana Belišová vnukla až andělskou zář. Nepřeslechnutelným bodem je taktéž již zmíněná "Addicted to the Fiction". Nazpíval ji Milan André Boronell, a vtiskl jí tak až soulový výraz. "Gone Earth" je díky hravým dechům téměř skočný track. Jeho syrová neučesanost až neohrabanost je protipólem k asi nejvíce popové, uhlazené písni "Spit into the Pit", jíž nezaměnitelné výrazivo vdechla Ela Tolstová z Tolstoys.

"Blurry AF" však nabídne i čistě instrumentální předěly. "Once upon a Midnight Dreary" je pochmurnou náladovkou, "Hektik AF" je naopak ruchovým sprintem, který vás může oklamat: budete-li jej totiž poslouchat jen na půl ucha, může působit, jako by nabourával celistvost nahrávky. Závěrečné "Interlude" je dokončení všech náznaků a dozvuků nálad rozkreslených v předchozích momentech.

V jednom z rozhovorů Isama Zing zmínil, že při tvorbě elektronické hudby "je jen třeba si dávat pozor, aby tam zůstal i ten život". To se mu na "Blurry AF" dodržet rozhodně daří. Zároveň objevuje nové možnosti. Výsledkem je velmi členitý opus, který nesoustředěného posluchače může snadno zavést do slepé uličky. Díky přítomným hostům se ale vždy nakonec podaří najít ten správný směr ze zdánlivě neuchopitelného ruchového experimentu. Svým pojetím je toto dílo předurčeno k opakovanému poslechu, během nichž budete objevovat jednotlivé kontury a spojnice. Je to prostě zvukově výstřední a ojedinělá výprava pro odvážné. Kdo ji ovšem podstoupí, nebude litovat.