Vášnivý jazzman, klavírista, ale i hudební historik, to jsou tituly, které nejlépe přibližují autora knihy "Hudba. Podvratné dějiny" Teda Gioiu. Nejedná se však o jeho první počin na poli hudební teorie - výrazněji zaujal již v roce 1997 "Dějinami jazzu". Jeho nejnovější dílo však má blíže k trilogii "Léčivé písně" (ty zkoumaly dávnou lidovou tvorbu), "Pracovní písně" a "Milostné písně", dá se říci, že na ně svým způsobem navazuje. Současně na samotnou hudbu nahlíží v měřítku celých dějin, od pradávných dob přes zlomové události šestnáctého století až po nové milénium. Není to však suše vyprávěná literatura faktu, Ted je zapáleným sběratelem podkladů, které poslední tři dekády studoval a z nichž skládal finální tvar.

V samotné knize se tak nedozvíte, co, kdy, kde a jak vydal, čím byl ovlivněn nebo inspirován. Gioia na tuto dávnou historii nahlíží pohledem využití samotné hudby, proč se jí člověk sám o sobě začal věnovat. Všímá si, že vždy primárně sloužila k získávání obživy, pobízení k sexuálnímu kontaktu, náboženským a šamanským rituálům nebo k válečným střetům. Onen zábavní aspekt se dostavil až mnohem později, ve zmíněném šestnáctém století, z nějž se dochovaly i první záznamy o lidové hudbě.

Úvod tedy patří pravěku. Člověk nejdříve musel zabít nějaké to zvíře, aby získal kůži potřebnou pro výrobu bubnů a bubínků a zvířecí kosti pro tvorbu dalších nástrojů. V tomto úvodu vás autor zahltí mnoha informacemi, odkazuje na četné publikace, práce slavných vědátorů z dob řeckých a římských nebo těch současných.

Postupuje přitom velmi systematicky, neuhýbá ze svého záměru poodhalit svou vlastní, ryze podvratnou pravdu. Vítězí tak odpadlíci ze zastrčených končin naší planety, kteří svou pílí došli na pomyslný olymp úspěchu, v kontrastu k rozmachu muziky ve vyhlášených nejen evropských přístavech. Hudba nejdříve sloužila vyššímu principu - vládcům, církevním hodnostářům, kteří skrze ni chtěli ovládat svůj lid, lidovou tvořivost naopak zatracovali. Tento stav zjevně nebyl na věky udržitelný, a tak se v průběhu let tento přístup měnil.

Výraznými hybateli byli velikáni jako Johann Sebastian Bach nebo Ludwig van Beethoven, na nichž Ted ukazuje, jak proměňovali svůj vliv, jak jejich symfonie trhaly rekordy v prodejnosti (tehdy však v nákladu tiskovin - notových partitur). Jak do tohoto dění posléze zasahovali Mozart, Chopin, Wagner a další revoluční buřiči, jejichž úspěch ovlivňovali již samotní posluchači coby natěšení návštěvníci operet a dalších počinů. Toto preludium je pak zlomovým bodem pro události v minulém století.

Vyprávění v tu chvíli nabere na intenzitě. Gioia začíná děním v Americe, kdy z černošských menšin přišel jazz, blues a prvními kroky si na scénu vykračoval sám Elvis Presley, které onu zábavní část showbusinessu rozšířil na televizní obrazovky a filmová plátna.

Nechybí britská invaze s The Beatles či Rolling Stones ani květinová éra. A kupříkladu takového Boba Dylana až politujete, když autor popisuje jeho strasti, kdy pochopil, že už nechce být jen písničkář s akustickou kytarou a chce hrát s plnohodnotnou kapelou, ovšem fanoušci ho na prvních koncertech za tuto změnu vypískali. A je tu i Sid Vicious a punková rebelie Sex Pistols.

Ted Gioia tuto hromadu informací zastřešuje vlastním zjištěním, které je dostatečně ambiciózní, aby vás do tohoto světa hudebních převratů v maximální míře vtáhlo jako do napínavé šachové partie: většina věcí se opakuje v cyklech - několik let vládne klidnější hudba, načež toto příměří pak rozsekne nějaká revoluční eskapáda, která běh dějin pozmění a urychlí.

Pochvalu si zaslouží i skvělý překlad Marka Sečkaře, který si pohlídal i odborné termíny a celý, velmi rozsáhlý text urovnal do latě, aby z něj nebyl jen nudný sled událostí. Nechybí pečlivě ošetřený jmenný rejstřík, přehled citovaných knih a prací historiků - tento přehled zabírá celých sedmnáct stran! Tady oceníte to, že pokud citovaná publikace vyšla v českém překladu, najdete zde i tuto informaci - jen občas zarazí fakt, že některé z nich u nás vyšly s velmi velkým odstupem.

"Hudba. Podvratné dějiny" vypráví zrod muziky příběhem odpadlíků a podivínů, kteří hledali nové způsoby vlastní prezentace, ale i příběhem hudebních zvratů a proměn samotných žánrů. O tom, jak ona rebelie musela být nejdříve potlačena, aby z ní posléze mohly být vytěženy všechny potřebné inovace a využití. Ted Gioia se drze dušuje, že hudba je činitelem změn v lidském životě, v síle transformace a okouzlení. Tvrdí, že není rozhodující, zda vám jde primárně o sex anebo o to vyhrát třeba nějakou bitvu. Čtenářům předkládá zdroji až posedlou publikaci, která nabídne netradiční pohled na vývoj paní hudby. On sám pak coby velký hudební fanoušek z této malé papírové války vychází jako vítěz.