Marilyn Manson aneb groteskně úspěšný byznys

Tak se nám vrátil. Marilyn Manson po třech letech zase vydal novou desku a není pochyb, že bude v nejbližších měsících přitahovat zvýšenou pozornost ke své osobě. Je to jeho záměr, moc dobře si je vědom síly mediální virtuality, vždyť sám se živil jako novinář. Otázkou zůstává, zda si jeho hudba zaslouží porci zájmu, jehož se jí dostává ze všech možných stran. Odpověď není jednoznačná, neboť v Mansonově tvorbě je hodně talentu, ale také přemíra nafouklých bublinek, které hrozí prázdným splasknutím. "The Golden Age Of Grotesque" v tomto směru nijak nepřekračuje svoje prequely a představuje podobně nadprůměrné theater-metalové album.

Těžko říct, která deska Marilyn Mansona byla nejlepší. Asi přelomová "Antichrist Superstar", jež sice trpěla značnou nevyvážeností, ovšem těch několik nestandardních pecek, impozantní zvuk, barvitě hororové aranže a syrová bezprostřednost ji pasují mezi nejautentičtější metalová alba devadesátých let. Vlastně každé Mansonovo CD si žije tak trochu vlastním životem, což je výsledek pečlivě budované marketingové image Briana Wilsona. Vzpomeňte "Mechanical Animals" a hned budete vědět, o čem je řeč. "The Golden Age Of Grotesque" je také intenzivně stylizováno, každičká stránka bookletu, každý koncert, každá písnička jsou jenom soukolím něčeho podstatně většího, monumentálnějšího - umělcovy manipulace posluchačovou vnímavostí.

Marilyn Manson si dělá zdánlivě jenom to, co sám uzná za vhodné. Není tomu ale tak docela, neboť on vlastně pouze naplňuje tužby svých nejvěrnějších fanoušků. Kdyby totiž kráčel bezvýhradně vlastní cestou, pravděpodobně bychom o něm již dávno neměli žádné zprávy. Dekadentně kabaretní simulace novinky je toho dokladem. Ne už hudba, která přináší osvědčené Mansonovy jistoty. Nic šokantního, nic převratného, nic nudného. Albu "The Golden Age Of Grotesque" dominují tytéž vlastnosti, které bylo lze vypozorovat např. na předposledním "Holy Wood..." - precizní hra s gradací skladeb, promyšlené střídání elektronických EBM pasáží s ostrými kytarovými party, proměnlivá barva Mansonova vokálu, snadno vstřebatelné melodie a pochopitelně vcelku neobvyklé texty. Vlastně jsme si zde shrnuli gró Mansonova úspěchu na všech jeho albech (snad s výjimkou debutu "Portrait Of An American Family", kde ještě skupina neměla svůj styl plně vycizelován, a EP "Smells Like Children", jež bylo dílem výsměch běžné produkci).

Kapela po hudební stránce nezklame, na to si již fandové mohli zvyknout. Na přípravě písniček se tradičně nepodílí Marilyn Manson sám, nikoho nenechá nahlédnout akorát za plachtu textoví. Těch deset let, kterých "projekt" Marilyn Manson existuje, nasbírala ústřední postava a její spolupracovníci (v současnosti John 5, M.W.Gacy, Tim Skold a Ginger Fish) dostatek zkušeností, jež jim v kombinaci s přirozeným nadáním dovolují skládat zaručené rockové hitovky. Na aktuálním dílku jimi jsou úvodní rap-metalová "This Is The New Shit", sžíravá odrhovačka alias první singl "mOBSCENE" (se zcela evidentně vypůjčeným refrénovým dívčím popěvkem z písně "Be Aggressive" od Faith No More), hymnická "Slutgarden" nebo takřka srdceryvná "Spade".

Ale podobně, jako tomu bylo v minulosti, i na "The Golden Age Of Grotesque" se nepodařilo Mansonovi zachovat plnou kontinuitu desky. Největším problém je, že na albu je patnáct písniček, přičemž možná třetina z nich by největší služby odvedla tehdy, když by nebyla na kotouč zařazena. Vysloveně průměrná je proto závěrečná část "grotesky" (s výjimkou předělávky Soft Cell "Tainted Love"), která bohužel kazí jinak veskrze pozitivní dojem. Škoda, protože po úvodních třiceti minutách jsem si říkal, že Marilyn Manson konečně vydal desku, kterou bude možno přijmout jako celek bez výhrady a s pocitem nejlepšího umělcova počinu. Ačkoli je "The Golden Age Of Grotesque" v podstatě výborné album, bezprostřednost "Antichrist Superstar" překonána nebyla.

PS: Marilyn Manson vystoupí na festivalu Go Planet Roxy, který proběhne 20. a 21. června u Tábora!