V popkultuře máme mnohé příklady počinů, které se tvářily jako pokračování něčeho, co ale reálně nikdy nevzniklo. Třeba takové italské hororové céčko "Zombi 2" režiséra Lucia Fulciho první díl nikdy nemělo. Číslování tak nemusí být nutně vždycky spolehlivé. Když se ale na obálce objeví "Vol. 1", implikuje to očekávání nějakého "Vol. 2".

V případě all-star dark rock/country projektu Me And That Man, který vede frontman metalových Behemoth Adam "Nergal" Darski, tak bylo jen otázkou času, kdy se pokračování desky "New Man, New Songs, Same Shit, Vol. 1" objeví. Nakonec vyšlo po patnácti měsících.

Pravidla hry jsou stejná. Nergal je opět mužem v pozadí, dirigentem, leaderem, který nechal vzniknout albu, které je plné temného rocku, country a blues. A není na to sám. I v tomto případě se obklopil hvězdnou sebrankou, přičemž spolupracovníky lovil převážně ve vodách jemu blízkých, metalových. Jeho pozici jako by už napovídal přebal. Pokud byl na obalu první části v centru všeho (byť ve stínu, tak k poznání) a nazpíval jednu píseň, na druhé části je jen siluetou ve dveřích vrhající stín kříže a nezpívá ani jednou. Záře reflektorů je kompletně určena hostům.

V převaze je tentokrát temný rock a ještě temnější blues, pocitově více prostoru dostaly folkové nálady - a jsou to ty nejsilnější kusy na nahrávce. Temné hlasy Davida Vincenta z deathmetalových legend Morbid Angel, Kristoffera Rygga z Ulver a frontmana Lamb Of God Randyho Blythe vytahují skladby "Year of the Snake", "Witches Don’t Fell In Love" a "Silver Halide Echoes" na špici toho, co pod hlavičkou Me And That Man vzniklo. V jednoduchosti je síla a tady to platí obzvláště.

Potěší dámské vokály: křehká temnota "Angel of Light" patří dánské blackové divě Myrkur, o gradující "Goodbye" se podělila Alissa White-Gluz z Arch Enemy s Devinem Townsendem. Překvapí téměř deklamovaný úvod v podobě "Black Hearse Cadillac", který svým mírně maniakálním projevem ozdobil bohužel nedávno zesnulý Hank Von Hell.

Z výše uvedeného vyplývá jedno - "New Man, New Song, Same Shit, Vol. 2" více působí ve svých klidnějších polohách. Ostřejší a svižnější věci jsou tentokrát méně výrazné. Tečka v režii Chrise Georgiadase z Turbowolf je až příliš rodnou sestrou úvodu jedničky, byť jako uzavření kruhu je vcelku funkční. Blaze Bailey, navíc v doprovodu Garyho Holta (Exodus, Slayer) v písni "All Hope Has Gone" nezklame, spíše zaměnitelný je ale Ove "Abbath" Eikemo, který ze svého blackového skřehotu příliš nevybočil a připomíná spíše Lemmyho hodně mimo kondici. Sestava tentokrát o něco nakynula, kolem Nergala se tu motá téměř dvacítka jmen, kromě výše jmenovaných mimo jiné také Tobias Forge z Ghost nebo Jeffrey Dunn z Venom.

Étos vykračování mimo zažité škatulky tu funguje i napodruhé. Jen se z "New Man, New Song, Same Shit, Vol. 2" poněkud vytratil dojem překvapení. Na druhou stranu pořád máme tu čest s kolekcí silného materiálu, přestože slabších chvilek je tu více než posledně. Uvidíme, zda se Nergal pokusí z konceptu vytřískat ještě jednu desku, tu by myslím ještě unesl. Ale asi bych to nepokoušel moc dlouho. Projekt tohoto typu potřebuje silné vedení a to v Adamovi Darském bezpochyby má. Nebylo by od věci, kdyby zase jednou zanechal skromnosti a postavil se do čela. Ostatně už debutem "Songs Of Love and Hate" dokázal, že to zvládá bravurně. Někdo může namítnout, že s Me And That Man koncertuje. Ale i tam se drží spíše stranou. Jo, dotáhnout tak sestavu z obou desek na pódia, to by byla jiná…