Dead Sara jsou zpátky. Konečně. Je to už nějakých šest let, co jsme hýkali blahem nad jejich druhou řadovkou "Pleasure To Meet You", která mimochodem dodnes neztratila na síle. Najít nástupce jedné z nejlepších punk-rockových (a žánrově příbuzných) nahrávek uplynulé dekády není nic jednoduchého. Možná tehdy mohla dostat i tu devítku. Tak aspoň dodatečně u novinky.

Výbušná parta kolem vzteklé zpěvačky Emily Armstrong a její věrné souputnice, kytaristky a backvokalistky Siouxsie Medley se mezitím z kvarteta stala jen triem. To když dvojici někdejších spoluhráčů Skrillexe z dob, kdy pozdější dubstepová ikona hrála ještě metalcore, opustil basák Chris Null. Trio tak doplňuje už jen jeden pamětník, bubeník Sean Friday. Znamená to však, že by formaci něco chybělo? Ani náhodou!

Komplikovanější období už má snad skupina za sebou, neshody s labelem, vydání zmíněné albové dvojky na vlastním vydavatelství a následný přechod k Atlantic Records a později ještě k Warnerům už jsou minulostí a totéž platí i pro šestiskladbové EPčko "Temporary Things Taking Up Space" z roku 2018, které nemohlo mít lepší název. Není špatné, ale přesně splňuje to, co byste od EPčka čekali - odřezky a nedotažené náčrty, které by regulérní studiovce ubíraly body. A tak letos, konečně, vyšla třetí deska "Ain’t It Tragic". A je fantastická. Už zase.

Pro začátek je třeba se znovu vymezit proti Paramore. Srovnání s nimi se nevyhne asi žádná punk-rocková kapela se zpěvačkou v čele, ale i tentokrát by to bylo mimo. Koukejte se spíše směrem k Marmozets, Blood Red Shoes nebo Hole. Dead Sara jsou nasranější. Špinavější. Hudebně vrstevnatější. A když vám místo jednoho prostředníčku můžou ukázat dva, udělají to.

Obrovská porce energie, která z jejich hudby jde, spolehlivě nakopne do zadku kohokoliv, kdo by snad chtěl pochybovat o tom, že tahle parta neví, co dělá. Ví to. Má jasný cíl a jde si za ním. Jejím členům nestačí na album naskládat jednu rozbušku za druhou. Oni chtějí, abyste je mezi sebou bezpečně rozeznali. A nepotřebují k tomu armádu producentů a harddisky plné elektronických pazvuků, aby se jim to povedlo.

Ne. Oni mají nápady. Spoustu nápadů. A když jeden song začne nějak, neznamená to, že skončí stejně. Mnohem častěji ho budou po každém refrénu gradovat, stupňovat napětí a přidávat vokální stopy přes sebe tak moc, aby vám tím skoro vystřelili mozek z hlavy. Třeba jako v kousku "Heroes". Jedné z nejlepších věcí, které zatím složili. A ve které ta brutalita a chuť vyřvat si plíce jde na maximum. Jen je možná lepší nekoukat v jejich případě na klipy, ty jim moc nejdou a síla samotných písní se v nich lehce ztrácí.

Nervózní poklepávání nohou očekávající další vývoj ale zaručí už i otvírák "Starry Eyed". "Nic v životě nepřichází snadno!" huláká Emily do mikrofonu a vy jí to věříte. Protože víte, že je to pravda a že podobná hesla vám losangeleská úderka nebude servírovat načančaná a v rukavičkách, ale pěkně za syrova. "Zabíjíme se všichni jen proto, abychom se cítili aspoň trochu jako lidi?", ječí se v následující "Good Times" a vy už zase vidíte, že i když má píseň pozitivní vibe a zhoupnutí v refrénu, nic jiného než deprese a boj s vnitřními démony v jejím textu neobjevíte. Drogy, smrt, bezmoc, opovržení. To jsou témata jejich textů. A je skvělé, že se jim je daří prozkoumávat stále znovu a u toho se neopakovat. Ani lyricky, ani hudebně.

Popisovat, co všechno se ale stane v dalších skladbách, už by skoro mohlo být považováno za spoilery pro všechny, kdo si jejich genialitu chtějí objevit sami. Třeba taková "Lover Stay Wild"... Ach... No, jen si to poslechněte. A my proto radši recenzi ukončíme rozšířením cílové skupiny posluchačů mimo punk rock a fanoušky skupin zmíněných výše. Takže takhle - pokud máte rádi, když mají písničky více vrstev a pořád v nich můžete objevovat něco nového, a z logiky věci vás proto baví třeba poslední desky Biffy Clyro, Enter Shikari nebo Don Broco, je dost pravděpodobné, že vás chytne i podceňovaná a stále ještě nedostatečně známá parta jménem Dead Sara. Stačí takto?