Těžko bychom mezi našimi zpěváky, řekněme, střední generace našli výraznější osobnost, než je Dan Bárta. Vždycky se zdatně pohyboval na hraně mainstreamu, ale nikdy se mu plně nepoddal. Ať už byl za rockera v kapele Alice, řádil ve funkem říznutých projektech Romana Holého Sexy Dancers a J.A.R. nebo hledal nadžánrový výraz coby součást Illustratosphere či Robert Balzar Tria, vždycky tam byla přidaná hodnota, jiný přístup k práci s hlasem, v němž se jasně odráží jazzové vlivy i takzvaný scat. K jazzu měl vždycky blízko, nejblíže snad s triem kontrabasisty Roberta Balzara, pravověrně jazzový (i když - co to vlastně je?) ovšem nikdy nebyl. Vždycky odbíhal, inspiroval se, míchal styly, žánry i přístupy.

Svým způsobem se k jazzu - respektive k oné tradiční představě velkého jazzového ansámblu, nikoliv na platformě komorního projektu - přiblížil vlastně až nyní, na poněkud nečekaně vydaném albu "I Killed This Song In The Karaoke Last Night", které natočil s tělesem nejpovolanějším, brněnským Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma. Původním plánem bylo Bártovo hostování na loňském koncertě pořádaném při příležitosti osmdesátin slavného uskupení, covid však rozhodl jinak. Odložené společné vystoupení se nakonec konalo na začátku listopadu a jako jakýsi bonus vyšla i tato deska. Ale jak je pro Dana Bártu typické - a napovídá to ostatně i sám název - věci nebudou tak jednoduché, či snad přímočaře tradiční.

Už jen ta volba materiálu. Všech osm položek je totiž vypůjčených z velké části od umělců, kteří se s jazzem zrovna nepotkávali. Zní tu tak úprava "Sweet Dreams" od Eurythmics, "Baby Jane" Roda Stewarta nebo "Human" z repertoáru The Killers. Jednou Bárta sáhl do diskografie Franka Sinatry a taky znovu uchopil i skladbu "Intropicture", kterou natočil s Illustratosphere. Osobním vrcholem kolekce je do angličtiny přezpívaný "Pramínek vlasů" (zde jako "Big Band Twist") dvojice Suchý-Šlitr.

Jakkoliv je v názvu avizované karaoke spíš zoufalou činností, v Bártově podání je to samozřejmě jiná úroveň. Ačkoliv nahrávka vznikala v mizerném období svázaném pandemickými opatřeními všeho druhu a je vlastně z nouze ctností, využitím materiálu připraveného na živé provedení, čiší z ní obrovská radost z muziky i nadšení z toho zahrát si s jazzovým orchestrem. Značně nesourodou, stylově i dobově rozrůzněnou, sbírku skladeb propojují bigbandová aranžmá a samozřejmě Bártův zpěv. Ani jeden z těchto prvků originály suše nekopíruje, se známými melodiemi si pohrává, suverénně je zasazuje do nového kontextu, v němž je jim dobře.

Dan Bárta je v bigbandovém kontextu klidný, umírněný, jako vždy soustředěný na výraz, procítěný a je skromným týmovým hráčem. Slyšitelně se dobře baví a s disciplínou tradičního jazzu se vším, co k tomu patří, si poradil skvěle.

Totéž lze říct i o Rozhlasovém Big Bandu Gustava Broma, ten ale, řečeno fotbalovým žargonem, kope na domácím hřišti. Muzikanti pod vedením dirigenta Vlada Valoviče vědí, kdy zjemnit a nechat hudbu jen tepat v pozadí a stát se jen jemnou barovou kapelou, doprovázející svého frontmana ("Big Band Twist"). Vědí, kdy natlačit nájezdy dechové sekce dopředu ("Baby Jane") a kdy vytvořit až dramaticky filmovou atmosféru ("Satan"). Výsledné aranže jsou bohaté, detailní (hravá flétnička v závěrečné sinatrovce), nikoliv však přeplácané a nepřehledné.

Těžko desce "I Killed This Song At Karaoke Last Night" něco zásadního vytýkat. Díky krátké stopáži a pečlivé volbě tracklistu tu nic nepřebývá ani nechybí, album má sevřenou jednotnou náladu a zdobí jej i účelně provedený přebal. Na svět se vyklubalo možná až příliš nenápadně, ba nesebevědomě - už ten název. Tady se sice všechno točí kolem coverů, vražda původních písní se ale nekoná. Spíše je to nový život v nečekaných podobách. Život, který dost možná zdůrazňuje ten druhý význam slovesa kill, totiž podařit se.