Ach jo. To máte těžké. Český slavík je přes všechnu kontroverzi pořád kolos, který zajímá více lidí, než kolik z nich je ochotno to přiznat. A je složité ho chválit i kritizovat. Na jednu stranu se na jeho letošním ročníku podílelo jak z řad pořadatelů, tak z řad účinkujících mnoho lidí, jichž si hluboce vážím, a nechci proto naskočit na jednoduchou vlnu hejtů, protože vím, že dělali maximum pro to, aby šlo o důstojnou událost na domácí hudební scéně. Zároveň se ale Slavík stále zcela neodstřihl od pupeční šňůry pojící ho s lety minulými a pořád je jeho součástí i řada lidí, kteří mi, velmi jemně řečeno, rozhodně nejsou sympatičtí. A i proto se mi reportáž z místa dění nepíše snadno. Progres vidět byl, ale pořád je to málo. Rozhodl jsem se tedy proto pro lepší přehlednost rozdělit popis celého večera do několika sekcí.

Koho zajímají čistě jen výsledky ve všech kategoriích, může se podívat na článek kolegy Pepy Martínka, v tomto textu nemá smysl stejné informace dublovat. Ten bude více osobní a v mnoha bodech rozhodně nemusí vyjadřovat názory a stanoviska musicserveru, ale jen mé.

Hudební vystoupení

Jsme na musicserveru a Český slavík by měl být hlavně o hudbě, proto by tato část měla být nejobsáhlejší. Ale nebude. Vystoupení bylo v celém večeru málo a mezi pamětihodné většinou nepatřily. Alespoň se zpívalo naživo, což ještě nedávno nebylo samozřejmostí, vzpomeňme na Kryštof s přelepenými ústy. Jak oni, tak Marek Ztracený i Ewa Farna jsou ze svých vlastních koncertů zvyklí na zcela odlišnou atmosféru, než je sedící publikum v noblesním outfitu, snad i proto byla jejich vystoupení kvalitní, ale tak nějak bez překvapení a větších emocí. Vyčnívala z nich snad jen poslední zmíněná, protože si k předvedení singlu "Tělo" pozvala na pódium i ženy ze svého úspěšného videoklipu, a dala tak svému hudebnímu příspěvku příjemný přesah k něčemu hlubšímu. Nejlepší byl ale Marian Čekovský, který zpoza klavíru s decentním osvětlením i kouřovými efekty vzpomenul na zesnulého Mekyho Žbirku písní "Fair Play". Jednoduché, vkusné a emočně nabité vystoupení zakončil slovenský rodák pokynutím k autorovi písně na projekci a byla to přesně ta správná cesta, jakou by se mělo u podobných poct jít.

Oproti tomu medley hitů Karla Gotta v podání Moniky Absolonové, Petra Koláře, Jana Bendiga a dalších připomínalo ty nejhorší estrády z devadesátých let, kde mnohonásobný Slavík tolikrát vystupoval. Ale třeba právě to byl záměr a třeba se mi tady ten playback jenom zdál. Otřesné bylo bohužel také číslo v podání Kapitána Dema, který si přizval na pódium i Zdeňka Godlu a Jana Bendiga. Psal jsem to už vícekrát a napíšu to znovu. Podpořme prosím Jiřího Buriana v jeho práci se Southpaw, Republic Of Two nebo při produkci pro jiné interprety, neboť právě tam ukazuje, jak vynikajícím umělcem je. Tento zoufale nevtipný projekt už by bylo dobré zaříznout. Bylo mi stydno i za ně. Trojici toho nejhoršího ukončíme Evou Burešovou, která si při převzetí ceny posteskla, že ji asi v sále mnoho lidí nezná. Proč tedy během svého vystoupení za doprovodu Ondřeje Gregora Brzobohatého nesáhla místo Hany Hegerové po vlastní písničce, aby divákům svou tvorbu představila?

A ne, ještě to ukončit nelze, protože na Slavících vystupoval také Rytmus. S živou kapelou, což se jen tak nevidí a díky za to. Ta byla ale bohužel nazvučená tak špatně, že přes ni piešťanskému rapperovi nebylo rozumět. Možná kdyby jeden z techniků v přízemí nehrál na počítači většinu večera Age Of Empires II, dopadlo by to lépe. A zamrzelo i vystoupení Pokáče. Jednak namísto ukázek z nové desky zahrál už notně profláknutou "Kočku", navíc ji hrál tak zrychleně, jako by už ji chtěl mít co nejdříve za sebou, a tak ani jemu nešlo příliš rozumět.

Covid

V průběhu celého večera bylo nařízeno jednak se prokázat u vstupu bezinfekčností, jednak mít neustále nasazený respirátor. Ať už si o vládních nařízeních myslíte, co chcete, je zkrátka nutné to dodržovat a nutno říct, že pořadatelé dělali, co mohli, a je třeba je za to pochválit. Respirátory s logem Slavíka rozdávali už u vstupu, poctivě kontrolovali bezinfekčnost a jak režisér přenosu, tak i moderátoři před samotným přepnutím do živého vysílání slušně vyzvali všechny přítomné k nošení respirátorů po celou dobu přenosu. Během reklamních pauz to zopakovali ještě několikrát. Přesto bylo ale v publiku vidět mnoho tváří, které respirátor opakovaně sundávaly. A i když jsem sám viděl pořadatele, jak za danými hříšníky jdou a slušně je prosí o nasazení, nehodlali se tím řídit. Jen pro úplnost - mnohdy nešlo o samotné nominované hudebníky, nýbrž spíše o nóbl hosty z lepší společnosti, kteří se na Slavíka přišli ukázat.

Co se ještě povedlo?

Kritizovat ještě mám co, rád bych se ale ještě vrátil k oceněným. Moc se mi líbilo, jak Richard Krajčo oproti svým zvykům nepromoval žádnou ze svých aktivit, jen hezky poděkoval a vyzdvihl možnost potkat se po čase s lidmi z různých žánrů na jednom místě. Ocenění evidentně hodně znamenalo i pro Ewu Farnou, která se rozplakala a brala to jako zadostiučinění, že navzdory kritikům se pořád drží na výsluní. A úplně nejhezčí byla reakce Marka Ztraceného děkujícímu své rodině. Na něm šlo vidět, že mluví opravdu od srdce, a když pak zasedl zpátky do publika a dojatě se objímal se svou partnerkou Marcelou, bylo znát, co pro něj ta cena znamená. A že přes všechny vrcholy a pády své i této ankety zkrátka dlouho toužil takové ocenění získat. V tu chvíli najednou všechny ty bizáry, o nichž si hned povíme, slábnou a je jasně vidět, že Slavík v určitých okamžicích a pro určité lidi má pořád smysl. Což ostatně platí i pro kategorii objev roku, kde sice byli lidé, kteří už reálně prorazili, ale proniknutí do televizního prime timeu jim určitě pomůže.

Bizáry

Začněme u předávajících. Tady se opět ukázalo, že o hudbu jde až v poslední řadě. Že nějakou cenu přijde předat někdo ze sponzorů, je ještě pochopitelné, ale co na večeru, který se prezentuje jako oslava hudby, dělá mistr juda? Co tam dělá Karlos Vémola? Proč cenu předává i bývalá Miss World Taťána Kuchařová Gregorová? Proč je tam kuchař Přemek Forejt, který u toho udělá promo na svou hudební dráhu, když prozatím vydal celé dvě (!) písně? A proč vlastně musíme od skoro každého předávajícího slyšet reklamu na jeho chystaný muzikál, turné, desku nebo jako v případě Gábiny Partyšové dokonce na její sociální sítě? Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy si uvědomíte, že jste na večírku pro celebrity a lidi řadící se mezi společenskou smetánku, nikoliv pro hudebníky. Tím spíš, když už jen při oznámení nominovaných neuslyšíte v podkresu ani střípek jejich aktuální tvorby, jako to bývá zvykem na všech ostatních ceremoniálech v Česku i v zahraničí.

Pak tady máme moderátorské duo Aleš Háma a Ondřej Sokol. To v zásadě zvládlo scénky odvykládat tak, jak si je předchystalo, na Řezníka ale bylo zcela bezzubé. A vtipy z většiny postavené na tom, jak se kdo jmenuje (Ztracený, Navrátil, Chobot a další), měly úroveň posměváčků z prvního stupně základní školy.

Hodně diskutovaný bude samozřejmě proslov Řezníka a reakce Moniky Bagárové. A očekává-li se ode mě, že si vyberu stranu, pak volím Řezníka. Cenu za hvězdu internetu a sto tisíc korun k tomu totiž před lety skutečně měl dostat on a je naprosto v pořádku, že se proti Slavíkovi po té zkušenosti vymezuje. Pamatujete vůbec ještě na to, že ji pak místo něj dostal Johny Machette, o němž od té doby prakticky není slyšet? A jak se nepochlapil a nepředal je demonstrativně pravému vítězi jako znamení dobrého charakteru?

Navíc je to i logické. Co jiného by měl hudebník Řezníkova typu na podobných cenách předvádět, než se proti nim stavět do opozice a nastavovat zrcadlo? Monika Bagárová pak posloužila jako výstavní potrefená... však víte co. V jejím projevu, kdy Martyho Pohla označila za shnilou a plesnivou osobu, bylo stejné opovržení, které předvádí vůči soutěžícím v SuperStar, pokud nejsou podle jejího gusta. Je to ubohé. Víc než cokoli jiného její projev ukazoval její neznalost. Neznalost toho, kým vlastně Řezník je, proč dělá to, co dělá, neznalost toho, co za žánr je horrorcore a jaké má zákonitosti, neschopnost zasmát se sama sobě a do nebe volající snahu o opětovné uzavření se do růžové bubliny, v níž žije. Škoda, že k oslovení publika nepoužila slovo lidičky, pak by to bylo úplně perfektní. A ke všemu tomu muckání na tvář a štelování se pro fotografy, které bylo vidět v předsálí od velké řady příchozích, by to bylo odpovídající.

Jenže... Mám z toho všeho dojem, že je to celé jenom taková hra. Mnohem důležitější je přece fakt, že cenu Řezníkovi předával za pořadatele výkonný producent Jakub Horák, což je stejně jako Řezník velmi šikovný marketingový odborník, který ví, jak udělat, aby se o akci mluvilo. Pokud jej neznáte, doporučuji si nastudovat, co všechno má za sebou. Dávalo by smysl, že by se dohodli na tom, že výměnou za prostor k projevení svého disrespektu ke Slavíkovi i mainstreamové scéně, za nějž získá body u svého publika, naopak vyzve na oplátku své příznivce, aby mu hlasy příště už neposílali. Což zase vyhovuje pořadatelům. A jestli v té obálce, kterou předával Horák a navenek tak působil jako frajer, skutečně bylo sto tisíc, které dříve dala Matonni (dnes už Slavíka sponzoruje jejich konkurence Korunní, a proto už Slavík fakticky Řezníkovi nic nedluží), vědí jen oba aktéři. Uznávám, je to spekulace a můžu se mýlit, nicméně s přihlédnutím k backgroundu a motivacím obou stran by to dávalo smysl. Navíc Horák dokonce hrál v jednom Řezníkově klipu, takže určité vazby tam jsou. A vůbec, když už se tedy k vypořádání se s Řezníkem vymyslela kategorie hip hop a rap, proč jsme stejně tak nedostali kategorie pro všechny ostatní hudební žánry? A nakonec - komu by vadila kritika směrem k popovým zpěvákům a zpěvačkám, může být v klidu. Po skončení přenosu jste na rautu mohli vidět Řezníka, jak se baví s Richardem Krajčem jako dva velcí kamarádi, hodně se u toho smějí a vznikly z toho i nějaké fotky. Určitě je na internetu dříve či později najdete. Ono totiž není všechno tak horké, jak se to uvaří.

Pak tady máme ještě Tomáše Kluse. Ten dopředu oznámil, že se akce neúčastní, protože na ní spolupracuje Rádio Impuls patřící do svěřenského fondu jistého premiéra v demisi. Dle rozhovoru aktuálního vlastníka Slavíka Karla Janečka tomu už do příštího roku bude jinak, z rozhovoru pro DVTV i z vyjádření Kluse na sociálních sítích se zdá, že proti sobě pánové nijak nebrojí, Klus dokonce pochválil nový systém hlasování a dá se očekávat, že příští rok bude zase všechno jinak. Bude-li se ale Klus držet od Slavíka dál i do budoucna, můžeme ho označit za minimálně morálního vítěze s rovnou páteří. Jistě jsem nebyl sám, kdo doufal, že se k němu připojí i další hudebníci, kteří Andreje Babiše nemusí, jedni takoví o něm třeba i nedávno natočili písničku, a tak by to dávalo smysl, touha po cenné trofeji ale byla asi silnější. A to mě mrzí.

A to mě přivádí ke Karlu Janečkovi. Jak trefně poznamenal Tomáš Klus, je přinejmenším podivné, když na billboardech a v médiích obecně vidíte více tvář nového majitele a prezentování hlasovacího systému D21 než třeba to, kdo během večera zahraje. A po celé akci, kterou bohužel korunoval Janečkův proslov o spojování se proti strachu tím, že nenecháme děti očkovat, je zřejmé, co se chystá. Právě tím bohužel Janeček nahrává všem antivaxerům, což je, jak Jakub Horák určitě dobře ví, skupina lidí, která momentálně nemá na politické scéně patřičné zastání. A na ni tak Janeček cílí ve své chystané prezidentské kampani. Tu sice zatím nepotvrdil, ale v kuloárech se o ní spekuluje už dlouho a miliardářovy aktuální kroky k tomu jednoznačně vedou. V DVTV se dal slyšet, že se vyjádří na začátku příštího roku. A koupit si hudební anketu, na kterou se většinou dívá stejná cílová skupina jako jeho případní voliči, je přece vynikající marketingový tah pro politickou dráhu, ať už bude v jakékoliv podobě. A mě to štve, protože pokud tomu tak skutečně je a není jen špatně pochopený mecenáš, využil k tomu kulturu, která už tak dostala v posledních letech nejeden kopanec. Ta se k tomu kupodivu dosud nepostavila do opozice. Naopak mu ještě mnozí přítomní umělci tleskali. To není výtka, každý ať si podporuje, koho chce, jen se trochu bojím, kam až to může vést.

Kdyby ale Janeček chtěl kultuře skutečně pomáhat, jak v posledních týdnech začal tvrdit, nemusíme se tady bavit o všech těch bizárech. A taky by místo Slavíka, který mu pomohl ke zvýšení kultu jeho osobnosti, sponzoroval věci, jimž je doopravdy potřeba pomoci. Třeba by podpořil mladé kapely, krachující kluby, zvukaře, osvětlovače a vůbec všechny ty lidi ze zákulisí, kteří pomoc reálně potřebují, protože i po bezmála dvou letech jsou covidem zasažení nejvíce. A z nějakého důvodu se už o nich zase vůbec nemluví. Ten jeho egotrip na konci večera ale nebyl ničím jiným než pokračováním kampaně pro jeho začínající politickou dráhu.

Můžeme doufat, že Český slavík jednou bude anketou, ke které se budeme moct všichni hrdě hlásit. Máme tady drobné krůčky kupředu. Tomáš Ortel údajně skončil skoro na chvostu dvanáctky nominovaných. Nikde se neobjevil Daniel Landa ani Michal David (ten už se dokonce stihl zpětně proti Janečkovi vymezit). Všichni slavíci jsou noví. A povedla se řada dalších věcí, o kterých jsem už psal výše. Ani tak ale ještě nejsme ani v půli cesty. Přál bych si, abych se za galavečer nemusel stydět a nemusel se podivovat nad spoustou podivností. A abych mohl svůj report postavit jen na tom, komu to živé vystoupení sedlo lépe a komu méně.