Jméno Caroline Shaw jsme vám do této doby představovali pouze v Nových deskách, její práci však bude znát daleko více lidí než pozorní čtenáři této rubriky. I přes to, že jejím hlavním žánrem je současná vážná hudba, spolupracovala i s hudebníky, jako jsou Kanye West, Nas, The National či Richard Reed Parry z Arcade Fire. Absolventka univerzit v Yale či Princetonu se do hudební historie zapsala především před devíti lety, když ve svých třiceti, coby nejmladší hudebnice, obdržela za dílo "Partita For 8 Voices" Pulitzerovu cenu za hudbu. Od té doby již posbírala také Grammy a řadu dalších ocenění. Pokud byste tedy hledali vycházející hvězdu hudební kompozice, bude to právě ona.

Spřátelení Attacca Quartet jsou zase jedním z nejvyhledávanějších smyčcových kvartetů ve Spojených státech. Je tedy tak trochu malým zázrakem, že se festivalu Struny podzimu podařilo dostat je v době pokračující pandemie do Česka.

O úvod celého koncertu se postarala Caroline Shaw pouze mluveným úvodem. Prozradila, jaké skladby uslyšíme v první části. Poté odešla do zákulisí a zanechala čtyři členy Attacca Quartet před pražským publikem. V potemnělém sále spustili první "Entr'acte", která otevírá i jejich společnou desku "Orange", opěvující krásy pomeranče. Může se to zdát sice úsměvné, ovšem zřejmě byste se divili, co všechno lze s tímto podnětem zkomponovat.

Na pizzicatu založená první skladba byla příjemným a relativně klidným rozjezdem, hned druhá "Punctum" už přinesla znatelné oživení a daleko dynamičtější pojetí. To naplno eskalovalo ve třetí "Three Essays". Jak už naznačuje název skladby z roku 2018, byla složená ze tří vět a Caroline Shaw v ní ukázala, jaký má smysl a cit pro drama a atmosféru. Vše vystavěla na progresivním úvodu, následovaném velmi výraznou střední částí. Zaujaly partie naplněné pro smyčcové nástroje nepříliš obvyklými zvuky a efekty ve stylu filmových ruchů, od různého skřípání, šelestu až po svištění a různé za uši tahající pazvuky. Mezi ně však vkládali tradičně znějící fragmenty a také hravé mezihry.

Nutno poznamenat, že Attacca Quartet jí ve všem byli opravdu skvělými prostředníky, kteří si zaslouží neskutečný obdiv, už jen proto, že celé dvouhodinové vystoupení odehráli v rouškách, což muselo být nesmírně náročné. Jejich instrumentace byla na světové úrovni potvrzující jejich reputaci. Ve spojení s kompozicemi Caroline Shaw navíc nemohli zůstat pouze ve vodách současné vážné hudby, která se s tou klasickou potkávala jen místy. Především v této části a pak také v přídavku, kterým byla "Valencia", další skladba ze zmíněné desky, se dostávali už někam do oblasti progresivního folku a bluegrassu, tedy tvorby, jakou známe například od Chrise Thileho a jeho Punch Brothers. Ani tyto výpravy jim nedělaly žádné problémy.

Jejich umění navíc umocnil výborný zvuk koncertního sálu DOXu. Ačkoli čtveřice působila na podlaze sálu bez pódia i jakékoli dekorace či doplňku zpočátku trochu neukotveně, díky svému umění a skvělé akustice vtáhla posluchače neochvějně přímo do nitra jednotlivých skladeb.

Sama Caroline Shaw se dostala ke slovu - a hlavně ke zpěvu - po přestávce, ve druhé části programu. Po ještě instrumentální "Plain & Elevation" se připojila ke kvartetu a písní, v níž využila text známé "I'll Fly Away", přítomným začala dokazovat, že není pouze setsakra dobrá skladatelka a muzikantka, potažmo producentka, ale především dechberoucí zpěvačka. Její projev byl naživo dokonce lepší než třeba na poslední desce "Let The Soil Play Its Simple Part", kterou nahrála společně se Sō Percussion. Svoje skladby plné různých přechodů i nálad a intenzity vykreslila excelentně od intimních až minimalistických partů přes ty zpěvné a tradičnější až po ty energické, plné síly. Malým překvapením pak byla francouzsky zpívaná milostná "Cant voi laub" z dvanáctého století, velmi vkusně přearanžovaná do aktuálního zvuku.

Koncert Caroline Shaw a Attacca Quartet byl excelentním hudebním zážitkem, který se vryl hluboko do duše všech návštěvníků; soudě také dle bouřlivého potlesku a několika děkovaček na jeho konci. Kdo si ho chtěl ještě trochu umocnit, zůstal na trochu nečekanou besedu s hlavní hvězdou večera, kterou vedl sám dramaturg festivalu Guy Borg. V uvolněné atmosféře se rozpovídala nejen o natáčení s Kanye Westem, ale i o pandemii, vztahu ke klasické hudbě, o Evropě i o dalších umělcích a uměleckých oborech, oblíbených ročních obdobích nebo třeba o očekávání, jež má ona sama.