"Osmnáct let jsem byl většinu času opilý, nebo jsem měl kocovinu," přiznal v rozhovoru se Songwriters On Process ústřední autor Sleigh Bells, toho času již abstinující Derek Miller. Podobné tvrzení u umělce nepřekvapuje. Na stranu druhou je obdivuhodné, že přes to všechno fungoval po celou dobu jako nekompromisní profesionál a coby progresivní skladatel svůj projekt s kolegyní Alexis Krauss neskutečně vytáhl. A že byla laťka položená proklatě vysoko už s debutem "Treats".

Že má Miller trable, šlo od následovníka "Reign Of Terror" bezpečně poznat i z hudby samotné. Zatímco zmiňovaná deska by se dala zařadit na seznam nejdepresivnějších počinů všech dob, další se předháněly v tom, jak daleko lze zajít se žánrovou rozštěpeností. Zjištění: hranice neexistují. V utrpení ani v žánrovém rozpětí.

Novinka "Texis" zrála kvůli covidu déle, než kapela původně plánovala. Pandemie ji zastihla ve stejném momentu, kdy dorazila do studia na finální mix, a proto se rozhodla celý proces i vydání posunout. Ačkoliv by datum vydání uprostřed světových lockdownů bylo příjemnější pro fanoušky, kteří si tak bývale mohli zkrátit dlouhé chvíle v sociální izolaci, více času a odstup od již složených songů se podle dua podepsal na výsledné nahrávce pozitivně.

"Texis" je v diskografii skupiny dalším zvukovým gigantem, který si jede po své vlastní ose a jako tradičně znervózňuje nejen kritiky lpící na jasně daných škatulkách, ale i útlocitné posluchače. A fascinuje ty, kteří to rádi hodně nahlas a hodně intenzivně, s lokální anestezií ve formě balad a cukrového popíku.

Zatímco poslední minialbum "Kid Kruschev" zanechalo posluchače v napolo klidovém stavu a dopřálo mu krátké vydechnutí před dalším náporem silných emocí a vášní, energií napumpovaným otvírákem "SWEET75" se kapela vrací na scénu ve velkolepém stylu, za cenu pár ohlušených posluchačů, ale s tím se u téhle shredpopové dvojky už tak nějak počítá. "Here we go! Here we go! You're legitimate rock and roll!" haleká Alexis Krauss do našlapané kanonády bubnů a agresivních kytar. Lepší než nakopávač v práškové formě.

Otázka v závěru skladby: "Nejsi už trochu starý na rokenrol?" je v případě Sleigh Bells jen rétorická. Skupina možná je aktivní třináctým rokem, rozhodně se však nedá říct, že by vše podstatné už řekla a docházely jí nápady, naopak. S každou novou deskou překopává svůj styl a předvádí dosud neviděné kouty svého nevyčerpatelného tvůrčího potenciálu. Na "Texis" (což mimochodem není zkomolenina amerického státu, ale přesmyčka pro Exits) je pravda o něco ucelenější než na předchozích počinech, což ale pořád znamená nálož nevyzpytatelných zápletek, zvukových WTF momentů a rouhačského prznění žánrů.

Poslední zmiňovaný atribut je nejdokonaleji zastižen na "Justine Go Genesis", kde se spolu dravost riot grrls podporovaná metalovými riffy pere s rozjetým drumandbassovým tempem a žvýkačkovým popem. A opět je tu pro Sleigh Bells tolik charakteristická rozpolcenost - sebevědomé slogany (v tomto případě popichující třeba i The Beatles a Nirvanu) doplňuje poraženecké: "I ain't got shit".

"And I know you think I won't amount to shit," zpívá Krauss taky v "True Seeekers". Se svým 80's feelingem, nořícími se klávesami a sekajícími se strunami by se skladba dobře vyjímala v soundtracku "Stranger Things". (A zvukově upomíná na vynikající cover "Where Did You Sleep Last Night".) Je prosvětlena nadějí, ale zároveň strachem překročit vlastní stín a najít cestu z hrobu.

Sleigh Bells na novou desku lákali slovy, že lidem chtějí předat "radostnou energii a sebevědomí". To všechno je v jejich textech ale stále vykoupeno depresí, myšlenkami na odchod ze života, pocity osamění a zoufalosti. "I'm Not Down" jako by byla napsána přímo uprostřed světové izolace a s ní spojené nejistoty a smutku, přestože vznikla ještě před celým covidovým šílenstvím. "Chci být chvilku sama, pohřbena zaživa v tichém městě," prorokuje Krauss přízračně budoucí dny. "Musíme na sebe dávat pozor," připomíná v tom samém songu banální, ale neustále aktuální poučku.

Pasáže prodchnuté pokorou ze života střídají vztyčené prostředníky. Rozjívená "Tennessee Tips" je výsměch vlastní smrtelnosti a Miller se v ní vrací do jedné z mnoha minulých nocí, během kterých tančil s Ďáblem (čti: návykovými látkami), v "Red Flag Flies" si muzikanti harmonicky pohrávají s pekelným tritónem a k Bohu se znovu navracejí v "Rosary".

Zběsilost v srdci korunuje "Locust Laced" se svou kaskádou nabroušených kytar. "Cítím se jako dynamit. Cítím, že dnes v noci zemřu," je výstižné shrnutí filozofie Sleigh Bells a jejich znepokojující ambivalence - euforie navenek, deprese uvnitř. "Locust Laced" zní jako motiv bujaré párty, na které jiskříte jako prskavky a pak už jenom počítáte ztráty po výbuchu. Protože prokletému osudu nelze uniknout. A můžete se sebevíc pokoušet prorazit zdí (což výjimečně není metafora, ale narážka na stejnojmenný klip, pusťte si ho).

Největší úlet, "Hummingbird Bomb", si kapela nechala na závěr. Co ze začátku zní jako pěvecké cvičení do cinkajících zvonečků, přechází v metalovou výtržnost, ve které se skupina lyricky vrací k exitu z titulu; myšlence úniku, v tomto případě doslovného odchodu ze života. Skutečný vrchol přichází s bridgem, ve kterém se song melodicky posouvá do jiných končin a Krauss se v něm na pozadí vzletných klávesových tónů všem omlouvá. S rostoucí intenzitou jejího projevu se opět vyjevuje, jaká krása může být ve smutku a že i ponuré konce v sobě mohou nést naději a osvobození.

Track je podán z pohledu imaginárního kolibříka, který se s bombou na svém těle chystá zabít spoustu lidí. Každý si ho ale samozřejmě může interpretovat po svém. A tak se nám tu třeba dostává upřímné a procítěné omluvy tvůrců alba, kteří se ospravedlňují svým posluchačům. Za všechno to rouhání. Koketování se smrtí. Sebedestrukci. Bolest, pro kterou se na nikoho neohlíželi. Výsledkem je však "Texis", proto budiž odpuštěno.