Vaši novou desku, vycházející 8. října, provází téma hollywoodských snů. O čem momentálně sníš ty?

Spoustu svých snů jsem si už splnil. Po koncertech na fotbalovém stadionu na Strahově jsem přemýšlel, jestli jsem neztratil svůj hnací motor. A došel jsem k tomu, že vše, co dělám, mě musí hlavně činit šťastným. A pak je jedno, jestli hraji pro 40 tisíc lidí na vyprodaném stadionu, nebo pro 300 diváků v klubu či v divadle. Každý okamžik svého života chci prožít tak, aby mě naplňoval.

Svůj "Halywůd" jste symbolicky situovali do oblasti Ostravy, odkud pocházíte. Říká se, že Moravskoslezský kraj je tvrdý a nikdo v něm nedostane nic zdarma. Jak těžké je dovolit si v něm snít?

Člověk musí mít sny - a ještě víc to platí právě v prostředí, které je vůči nim možná trochu skeptické. Je pravda, že to vyžaduje intenzivnější vůli, aby bylo možné prorazit pomyslnou bariéru. Beze snů, vůle, cesty a cíle totiž nedosáhneš ničeho. Rodný kraj dnes vnímám nejen jako svou domovinu, jsem mu zároveň vděčný za to, že mi umožnil si za svými sny jít. Dal mi tím vlastně svůj dar, protože mě nutil chtít dokázat, že to jde. A že dobré může být nejen to, co se děje v Praze a okolí.

Na obalu alba je zachycena halda Ema, ostravský kopec stojící na odpadu z tamních dolů. Vážou tě k tomuto místu, ze kterého je prý krásný výhled na celé město, nějaké osobní vzpomínky?

Pro nás všechny má halda Ema osobní význam, každý z nás se tam byl podívat. Říká se jí český Vesuv, my říkáme, že je to naše nejvyšší hora, náš klenot, symbol Ostravy. Doly k nám vždy patřily a nikdy nám je nikdo neodpáře. Dnes už je Ostrava úplně jiné město než kdysi, ale stejně na ni spousta lidí kouká skrz prsty a říká, že je to město černé a plné špíny. A hodně místních si to stigma nese s sebou a myslí si, že se odtud dá jen stěží někam propracovat. Já tento názor nesdílím - naopak si myslím, že i Ostrava může být tím Hollywoodem. Celá kapela tam zůstala, a přesto žije svůj hollywoodský sen. Pro nás zkrátka nese halda Ema hned několik symbolů - proto jsme právě na ni umístili nápis "Halywůd". Ten jsme úmyslně napsali tak, jak by ho napsal každý Ostravák.

Na "Halywůdu" se nepodíleli američtí producenti Yaron Fuchs a Ido Zmishlany, kteří s vámi pracovali na předešlých deskách. Bylo to vinou covidu a složitějšího cestování, nebo se zkrátka spolupráce s nimi vyčerpala?

Původně jsme měli celé album nahrávat ve Francii. Zamluvili jsme si studio 150 kilometrů jižně od Bordeaux, asi pět kilometrů od nádherné pláže. Chtěli jsme zde strávit tři týdny času, covid nám to ale zhatil. A zhatil nám i to, s kým bychom pracovali. Když bylo jasné, že zůstaneme doma, přesně jsem věděl, s kým chci které písničky udělat.

Na ty s retro zvukem jsem oslovil Martina Šebestíka alias Armina Effenbergera, jehož Cartonnage považuji za asi nejvíc retro kapelu, jaká u nás kdy byla. Kytarové songy jsem chtěl dělat s Lukášem Chromkem, se kterým jsem jako s producentem pracoval už na písničce "Srdce nehasnou" pro Karla Gotta. Dále se zapojili fiedlerski a Ondřej Žatkuliak. Zahraniční doteky ale na desce přece jen jsou, "Hned teď (pojď být světlometem)" dělal Angličan Yoad Nevo, "Vánoční" se míchala také v Anglii. Nevylučuji, že se ke spolupracím s mezinárodními producenty do budoucna vrátíme, ale už jsme si je vyzkoušeli. Potkalo nás to v době, kdy nás to mělo potkat, a teď jsme se vydali zase jinou cestou.

Na předešlou řadovku "Srdcebeat" z roku 2015 navazuje novinka tím, že je vesměs optimistická a plná energických písní. Zažíval jsi šťastná léta?

Období koronaviru přineslo do našich životů spoustu doteků. Pociťoval jsem v něm, jak moc nechci o některé věci přijít, jak moc chci intenzivně prožít každý okamžik. I doma jsem chtěl žít na plné pecky. Třeba v písni "Vohul basy" zpívám o tom, že děkuji svojí ženě za každé rande v obýváku a za každý společný hřích. Na desce jsou i songy "Chci žít" a "Šampioni", do kterých jsem naopak vložil trochu vzdoru. Popisuji v nich všechno, co se ve mně dělo - a nemusí to být podle mě nutně zpracováno do smutné písničky, spíše se to snažím ze sebe dostat energicky, vykřičet to na povrch.

Zrovna "Šampioni" působí jako skrytý protestsong. Zdá se, že zde trochu narážíš na všemožné zákazy, vyhlašované pro údajné vyšší dobro…

Jsem rád, když si někdo ty texty poslechne a přemýšlí o nich. Když jsme totiž vydali singl "Halywůd", zarazilo mě, že se snad nikdo nezamyslel nad sarkasmem, který jsme do slov ukryli - nad tím skutečným, co je zabaleno do třpytivého obalu. "Šampioni" si to s sebou nesou také. Měl jsem občas pocit, že příkazy schovávané za vyšší dobro nám chtějí vzít to, co máme rádi, to, co nás lidi dělá lidmi - radost, emoce, setkávání, objímání, zkrátka sociální život, který jako lidské bytosti potřebujeme.

Písně "Šampioni" a "Chci žít" tedy vznikly v posledním roce a půl, v době koronavirové?

"Šampioni" ano, "Chci žít" jsem napsal už před covidem. Ta spíše reflektuje to, jak nám neustále někdo diktuje, jak máme žít a co je správné. Koronavirem se to pouze prohloubilo. A netýká se to jen médií, pociťoval jsem to ze všech stran. Schováváním se za vyšší dobro jsme ztratili toleranci k odlišným názorům - ty jsme hodili do škatulky fake news či čehokoliv nepohodlného. O tom je "Chci žít".

O skladbě "Vohul basy" tisková zpráva uvádí, že "svou atmosférou připomíná tvorbu světové superstar The Weeknda". U singlu "Halywůd" zase někteří lidé psali v diskuzích, že jim evokuje Post Malonea. Baví tě a inspiruje současná pop music?

Možná v té tiskovce spíše mělo být napsáno, že nás inspirovali Limahl s "Nekonečným příběhem" a taky Michal David a Dalibor Janda se svým "Hurikánem". (smích) Jen by to asi neznělo tak cool a tak trendy. Vůči těmto dvěma muzikantům se totiž určitá část společnosti vymezuje, přitom tady nesmazatelně zanechali svůj hudební otisk. A myslím si, že kdyby zrovna Michal David v osmdesátých letech působil někde jinde než v České republice, tvořil by stejně a stala by se z něj velká hvězda světového formátu. Inspirace je spíše tam. A tam - v období osmdesátých let - zřejmě čerpal i The Weeknd. Takže bych neřekl, že jsme se nechali ovlivnit remakem, byť bezvadně udělaným. Retro návrat mě ale obecně potěšil, z mého pohledu to začalo vynikajícím soundtrackem k seriálu "Stranger Things". My jsme se o retro zvuk pokoušeli už dřív, třeba na "Srdcebeatu" jsme měli písničku "Vysněnokrajina", která hodně inklinovala k osmdesátým létům. Teď se to jen prohloubilo.

Vraťme se ještě k původní otázce - baví tě a inspiruje současná pop music?

Vždy najdeš něco, co tě baví a inspiruje. Samozřejmě že když sleduješ, co vzniká, a zároveň nechceš vydávat osmé "Magnetické pole", pak to na tobě nějaký otisk zanechá. Je ale otázka, nakolik je člověk schopen tyto vjemy implementovat do tvorby tak, aby ho to opravdu bavilo, aby cítil, že je to on. Někdy se to povede, někdy ne a někdy to ani dělat nechce. Takže ano, já současnou hudbu poslouchám a sleduji a někdy si třeba ani nemusím uvědomit, že jsem něčemu blízko - zase taková databanka nejsem.

Ovlivňují tě i tvoje děti a to, co ony poslouchají? V "Blízkých setkáních" Terezy Kostkové jsi mluvil o tom, že jim dáváš novinky vždy poslechnout a stále ještě pro ně vaše hudba není trapná.

Zatím pořád ještě nejsme trapní! Momentálně jsme prý dokonce jediná česká kapela, která se dá poslouchat. (smích) Jsem zvědav, jak dlouho nám to vydrží. Děti díky TikToku konzumují obrovské množství útržkovité hudby. Díky nim jsem si leccos, co mě v tom útržku zaujalo, našel přes Shazam a oblíbil si to. A funguje to i naopak. Nedávno se u nás vzedmula vlna popularity Måneskin, kteří převzali písničku "Beggin’". Ptal jsem se dětí, odkud ji mají, a dozvěděl jsem se, že ji prý zpívají Måneskin. Velmi se divily, když jsem jim pustil verzi od Madcona. Vzájemně se tedy obohacujeme, ony mi pouštějí moderní hudbu, já jim zase tu starší. Musím říct, že mají hodně rády muziku osmdesátých let - i tu českou. Nejsou totiž zatíženy žádnými předsudky, které tady i po těch desítkách let nesmyslně zůstávají. Rozhodující pro ně je, jestli to je dobrá písnička. A to se mi líbí - na tom, že to musí být dobrá písnička, jsem totiž sám vyrostl. Pak je přece jedno, jestli ji zpívají Brontosauři nebo Måneskin.

Na albu se - vyjma "Vánoční" - nachází už jen jedna pomalejší píseň: "Do nebe se propadám". Na to u vás fanoušci v začátcích kariéry nebyli zvyklí. Je to ilustrací toho, jak jste se jako kapela za dvacet let od svého debutu vyvinuli?

Spíše jsem se já jako autor trochu posunul. Žiji jinak svůj život a jinak třídím emoce, které mi pomáhají skládat. Mám větší radost ze života, opustila mě určitá mladická deprese. A to se v tvorbě odráží - na hudbě i v textech, které začaly být trochu přímočařejší a sdělnější. Řekl bych, že je to přirozený vývoj.

Reakce na singl "Halywůd" byly různorodé - od nadšených až po ty úplně zavrhující. Jak jste si za poslední roky zvykli na kritiku? Dokážete ještě oddělit tu dobře míněnou od osobních útoků?

V posledních měsících a letech jsem přestal diskuze na internetu sledovat. Žádné bouřlivější reakce jsem tedy nezaznamenal - ani jedny, ani druhé. Zkrátka jsme písničku vypustili, nám se líbí a v ten moment už si začíná žít svým vlastním životem. Vzhledem k tomu, jak velkou a širokou máme základnu fanoušků, se pravděpodobně nikdy netrefíme do vkusu všech. Těší nás ale to, že po celé léto fungovala skvěle na koncertech.

Když vydáváte nějakou novinku, nejste v kapele ani trochu zvědaví, zda se bude lidem líbit?

Pro mě je v tomto směru důležitý právě otisk na koncertech. Nedávno jsem hrál sám s trumpetistou na jedné soukromé akci u Opavy a "Halywůd" nebyl v setlistu, měli jsme totiž omezený časový prostor. Ovšem když začali diváci vyřvávat, že chtějí "Halywůd", řekl jsem si: Tak jo. A zahráli jsme ho. To je podle mě vše, co potřebuje kapela vědět. Singl jsme natočili tak, jak jsme chtěli a jak se nám líbí, vydali ho - a pak budeme dělat co? Opájet se úspěchem, nebo se naopak utápět v depresích? Na to už jsem starý. Když ve studiu při nahrávání tančíš a kluci se plácají po ramenou, jak je to super, pak víš, že to nemůžeš udělat lépe. Horší by bylo tam lamentovat, že to pořád není ono.

Překvapilo mě, že se na desku dostala i písnička "Milan Baroš"…

Mě taky! (smích)

Když vyšla, zdálo se, že je to spíše legrácka reagující na momentální téma.

Ona to je legrácka. Jenže si začala tak moc žít vlastním životem, že kamkoliv přijedeme, všichni chtějí "Milana Baroše". Stal se z ní zkrátka virál. Když jsme loni s mou ženou Karin chystali silvestrovský live stream z chotěvického kostela, nechali jsme lidi hlasovat, jaké písničky máme zahrát. Přišly tisíce hlasů, které jsem pak ručně čárkoval a sčítal. První skončila "Srdce nehasnou", druhá "Vánoční" a třetí právě "Milan Baroš". A tak jsme si řekli, proč ji na desku nedat - je přece součástí doby, ve které "Halywůd" vznikal.

"Srdce nehasnou" tedy naživo také zpíváš?

Ano, Karel mě poprosil, abych ji hrál. Věděl totiž, že sám si ji už nestihne ani jednou živě zazpívat. Možnost sice byla, nabídky přicházely, ale on nechtěl - nebyl už v takové kondici, aby si na to troufl. Říkal mi: "Budeš ji hrát, protože ta písnička tady musí zůstat." Dostal jsem od něj tak trochu úkol. A lidi jsou za ni vždycky vděční - jinak by si ji totiž doma pouštěli na YouTube. Zpívají ji s námi všichni od dětí až po nejstarší generaci.

Chystáte k albu "Halywůd" velké halové turné?

Momentálně řešíme, jak to udělat. Fanoušci totiž mají doma 110 tisíc vstupenek na naše koncerty. A byli tak hodní, že si v létě koupili dalších třicet tisíc lístků na letní vystoupení. Proto turné k albu v tuto chvíli dělat nebudeme. Teď na podzim bychom rádi odjeli akustickou šňůru po divadlech, kterou jsme už dvakrát museli odložit. V prosinci nás čekají dvě O2 areny a příští rok v létě Kryštof kempy. Pokud to všechno dobře dopadne, tak teprve potom dojde na turné k "Halywůdu". A můžu slíbit, že jestli se tak stane, pak bude opravdu hollywoodské.