Covid nám v pořadí už třetí koncert Mighty Oaks v Praze nějaký ten pátek odkládal, nakonec jsme se jich ale přece jenom dočkali. A přijeli k nám ve své nové, oprášené formě. Když tady byli naposledy, předskakovali ve Foru Karlín slavnějším The Lumineers a měli před vydáním třetí desky. Kvůli ní přešli pod label BMG, bylo to však asi špatné rozhodnutí.

Na jednu stranu se o nich sice více mluvilo - i česká hudební obec s nimi udělala rozhovory, vyšlo i pár tuzemských recenzí. Opakovalo se v nich ale jedno téma - všichni se ptali, proč se formace rozhodla vzdát svého mixu dřevního, akustického indie folku a na nové desce zněla až podivuhodně popově. Je otázkou, zda to byl umělecký záměr, nebo je tam natlačil label. Kouzlo ale bylo pryč, rozčarování bylo z recenzí cítit, posluchači se cítili podvedeni a třetí desku nezřídka i s celou kapelou zavrhli.

Naštěstí se ale podobné zprávy dostaly až do Berlína. Mighty Oaks se chytili za nos a pandemickou situaci využili ve svůj prospěch. Přešli pod Sony Music, vrátili se do studia a po pouhých patnácti měsících od vydání "All Things Go" přispěchali se čtvrtou řadovkou "Mexico". Na ní už bylo všechno zase žánrově v pořádku a posluchači to ocenili. Na domácím trhu se v prvním týdnu oproti devětadvacáté příčce v případě předchozí studiovky dostali s tou novou rovnou na desátou. Není divu, že změn doznal i setlist. Nejnovější sbírka v něm byla zastoupena hned devíti kousky, zatímco tu předchozí reprezentovala pouze dvojice "Forget Tomorrow" a "Tell Me What You‘re Thinking", která patří mezi to lepší z ní.

Ještě před nástupem hlavních hvězd ale pódium patřilo slovenské zpěvačce vystupující pod jménem TIMEA. Ta po nominaci na Objev roku v Radio_Head_Awards a vydání debutového EP míří od září do Berlína, kde bude studovat songwriting. A je to určitě dobrá volba, neboť na aktuální formě je znát, že potřebuje ještě nějaký ten trénink a čas. Konstruktivně bychom pro její další vývoj mohli říct, že ačkoliv má neotřelou barvu hlasu, utápějí se její songy v monotónnosti a nic moc se v nich neděje. Je třeba hrát si více s tempem, stylem zpěvu, samotnými texty a aranžemi. Momentálně to totiž zní tak, že když jste od ní slyšeli jeden song, jako byste slyšeli všechny. Závěrečná coververze Lany Del Rey byla příhodná. Ta na tom totiž byla dlouho dost podobně. Držíme palce, ať studium splní její očekávání. Třeba nám ještě ukáže.

To Mighty Oaks si už s ničím takovým hlavu lámat nemusejí. Klasické nástrojové obsazení u nich dobarvuje například ještě klavír, housle, mandolína nebo foukací harmonika. Právě ta zdobila titulní "Mexico" a nejen ona hned poslala všechny přítomné páry do náručí svých drahých poloviček. Houpavé, něžné skladby, které příjemně hladily po srsti, fungovaly na publikum bez výjimky všechny. Navíc byl zpěvák díky nadmíru dlouhému potlesku brzy ve sdílné náladě, takže jsme se dozvěděli i spoustu zajímavostí o jejich vzniku.

Například "Forever" je o lidech, které jako dítě potkáš a hned víš, že je budeš mít kolem sebe po celý zbytek života. "What You Fighting For" je zase o kamarádovi z dětství ze Seattlu, který se stal voličem Donalda Trumpa a po několika výměnách názorů s frontmanem na Facebooku si ho nakonec na všech sociálních sítích zablokoval.

Nebo ústřední protagonista vzpomínal, jak za léto odehráli zhruba třicet koncertů a jak byla řada z nich úplně divných. V Německu třeba naposledy hráli v parku o jednom letním večeru, kde byly nařízené rozestupy a sezení u stolů po čtyřech. Řada z těch židlí ani nebyla natočená směrem k pódiu a oni navíc museli hrát dost potichu. Připadali si, že tam jsou navíc a spíše jen ruší řadu lidí, co se chce v klidu najíst.

Znovu také zavzpomínal, jak do Prahy brával svou ženu na romantické výlety. Spousta těch promluv byla milých, vtipných a zdálo se, že ta radost z hraní ve vyprodaném klubu je nefalšovaná a od srdce. Jedinou výtku lze mít jen k jeho hlasu, který se tentokrát výjimečně zdál trochu unavený a ne tak čistý jako obvykle. A také že po klubu nikdo nerozdával horké kakao v bílém hrníčku s rudými puntíky. Pak už by to bylo dokonalé.