Název "Prosklený nebe" je prostým odkazem na jednu z nejpozoruhodnějších poutních památek v České republice posledních let. Kostel Nanebevzetí Panny Marie má svou velmi pohnutou historii a v sedmdesátých letech už na něj soudruzi dokonce podepsali demoliční výměr. Ten naštěstí souběhem mnoha okolností nebyl nakonec nikdy vykonán a páter Josef Suchár z něj za pomoci mnoha a mnoha dalších lidí dokázal vyrobit dominantu, kde v současnosti našli útočiště věřící mnoha církví.

A také hudebníci. V nedávné době zde koncertovala Kapela Napořád, svou verzi hitu "Srdce nehasnou" zde pro předávání Cen Anděl natočil Richard Krajčo a nyní se rozhodla vetknout jeho symbol do své aktuální kolekce jihočeská kapela Epydemye. A to nejen prostřednictvím mistrné grafické práce autora obalu Milana Krištůfka, ale i titulní skladby, která celé album startuje a jakoby přemosťuje ze sleevenotu, který napsal právě páter Suchár..

Když do neratovského chrámu přijdete, ta atmosféra obrovské a nádherné stavby s prosklenou střechou na vás zapůsobí. A nemusíte být ani vyznavači žádného náboženství. Sedíte, přemýšlíte, hloubáte nad svým životem či nad problémy, které vás tíží, radostmi, které vás těší. Přesně tak působí i tohle album.

Autoři songů Mirek Vlasák a Honza Přeslička si totiž berou inspiraci jak z historie, tak z jednotlivých životních situací. Epydemye zvládne energicky zpívat o tísnivých i depresivních věcech, jako ve skladbě "Smečka". O farmářích už nezpívá jen Pokáč ("Farmář Tonda") nebo David Stypka ("Farmářům"), ale přidává se i kapela z Týna nad Vltavou v písni "Farmář". Ta patří k nejchytlavějším z celé desky, i když slovo korporát z textu ční jako trn, protože ho všichni mají spojený s nejmenovanou firmou našeho premiéra.

Naprosto příznačný je pro formaci zpěv, jakoby zdánlivě tlumený, polohlasný, nikde neuslyšíte žádné křičení, ale spíš jemné hladivé vokální linky celé trojice, která si své party dělí. Důležitý je přitom ženský element Lucky Vlasákové, která navíc tvrdí muziku nástrojem, který byste žádné ženě nikdy nepřisuzovali - kontrabasem. Nádherně však ve skladbě "Levantský sen" představuje příběh doktorky Amani Ballourové. Ta se stala šéfkou podzemní nemocnice ve válkou zmítané Sýrii a zachránila při svém mládí stovky lidí zasažených chemickými zbraněmi.

Naštvanost, kritičnost a zkroušenost v sobě zase nese "Dialog", který naráží na další události v politice i problémy v současných vztazích na všech možných úrovních. Přesně v duchu veršů: "Na pravdu stojíme frontu, ale svobodu chceme hned." Přáli bychom si krásně žít, ale nic pro to nejsme ochotni udělat.

Slabších okének se na čtrnáctipísňové kolekci nachází minimum. Mé ucho třeba tolik neoslnila "Cestu najdu", která se mi zdá melodicky vyprahlejší, ale hned za ní se nachází skladba plná lásky a naděje "Nebuď smutnej". Nechybí ani silný závěr v podobě dvou rytmicky i náladou zcela rozličných a silných songů "V bílým pokoji" a "To chce neklid".

Hudba zcela jasně vychází z folku, ale nechybí jí popová melodičnost, country energie či občas velmi jemná rocková zdrsněnost. Texty v sobě mají něco, co současná muzika tak zoufale postrádá. Jsou o něčem. Dají se v bookletu číst i jako básně, nalákají k tomu, abyste si o inspirativních osobnostech začali na Googlu dohledávat další informace, nejdou jedním uchem tam a druhým ven, a to je jedna z největších předností kapely. A i když album "Prosklený nebe" není žádným volným pokračováním andělské desky "Kotlina", je příběhů plné. Poutavých a inspirativních. I tím je Epydemye na domácí scéně jedinečná. Proto tento titul patří k nejlepším nahrávkám letošního roku. A pokřtěn bude 25. září... hádejte kde.