Co bylo dříve - herectví, či zpěv?

Vždycky jsem chtěla být zpěvačkou. Nikdy by mě nenapadlo, že se budeme namlouvat s jevištěm. Ale čím dál tím víc si přiznávám, že tam tu přitažlivost cítím. A vždycky se mi líbily koncerty s příběhem. Takové koncertopředstavení. Proto mě baví produkce Barbry Streisand, Judy Garland nebo Cirque Du Soleil. Mám ráda na jevišti děti, akrobaty, tanečníky, projekce nebo když se zapojí do hry muzikanti, technici. Má to pak pro mě ten příběh, který mi u obyčejných koncertů chybí. Ale nemluvím o koncertech, které jsou na stadionech a festivalech, tam na to není prostor ani atmosféra. Dana Hlaváčová mi jako jedna z prvních řekla: "Ty budeš zpívat šansony," a měla pravdu. Tíhnu k písním, které mají silnou životní výpověď. Dokonce ji cítím nejen jako interpret, ale i jako autor.

Vaše videoklipy mají celkem propracovanou vizuální stránku, nechtějí být jen doprovodem ke skladbě. Je to pro vás důležité? Odkud čerpáte náměty? A jak si volíte spolupracovníky?

Posledním snímkem neboli klipem je "Jazzovej anděl". Kameraman Honza Malíř to nazval malý filmový příběh, takzvaný "MFP". Vždycky jsem si přála mít taky svého Roháče nebo Němce, jako měly dámy Hegerová nebo Kubišová, a mít písničky zpracované do malých filmečků. To je tak, když si něco přejete, a ono se to opravdu plní. Na Olinku Špátovou jsem si počkala pět let a jsem tomu opravdu ráda. Zasadila jsem tedy další střípek do mozaiky, kterými se chci skrze své songy profilovat. Náměty ke klipům si vybírá život, co právě prožívám, a můj momentální stav mysli. Všechny klipy jsou pro mě zrcadlo do duše a do srdce. Když se moje city a prožitky dostanou co nejblíž k mým a následně i dalším novým divákům, co víc si přát.

Aktuální video k písni "Jazzovej anděl" působí jako velmi fyzicky i emocionálně náročné dílo. Jaké bylo natáčení?

Vrátila jsem se do dob spolupráce s režiséry Jiřím Krejčíkem a Milošem Formanem a uvědomila si, jak je důležité být na dosah takovým lidem, kterým se zcela poddáte, věříte jim, navzájem se inspirujete, nabízíte nápady… je tam souznění, touha a společný směr. Pak teprve má pro mě tvorba smysl. Mám z toho upřímnou radost a uspokojení. Natáčení bylo náročné, ale když mám zázemí, které mi umožní mít svoji bublinu, kam nikoho nepustím, můžu se pak zcela soustředit na svoje pocity, pro které jsem "Jazzového anděla" napsala.

O tom, jak bude MFP vypadat, jsme se s Olinkou dlouho bavily, kolik večerů jsme prodebatovaly! Na Olince a Honzovi se mi líbí jejich zaujetí, naprostá odevzdanost, absolutní koncentrace, komunikace a naslouchání. Kdyby Malířovi spolupráci odmítli, Anděl by nikdy nevzlétl.

Jak začala spolupráce s režisérkou Olgou Špátovou, převážně dokumentaristkou?

S Olinkou se známe od roku 2007, kdy jsme spolu točily dokument o "Dobře placené procházce", pak jsme spolu natočily jednu grotesku do mého recitálu. Když jsem viděla Olinčiny videoklipy s Anetou Langerovou, byla jsem nadšená, s jakým citem, autenticitou a syrovostí byly ty příběhy natočeny. S prosbou o spolupráci jsem ji oslovila už před pěti lety, ale všechno má svůj čas, a my se setkaly teď a tady. Neminuly jsme se. V ničem. Naše životy, hodnoty i smysl pro humor jsou si hodně podobné a myslím, že i okolnosti spojily sílu a touhu, kterou jsme v příběhu obě viděly.

Skladba, k níž vznikl zmíněný klip, pochází z předloňského alba "Mirákl 9". Jaké máte na desku reakce?

Reakce byly a jsou stále intenzivní a hřejivé. Napsat si album a ještě ho veřejně vydat budí velkou odvahu, ale i kapku drzosti. Měla jsem obrovské štěstí na producenta Honzu Horáčka, se kterým jsme si sedli hned od prvního okamžiku. Pracovat po jeho boku bylo víc než inspirativní a jsem moc ráda, že naše spolupráce pokračuje dál. Teď sedíme nad hudbou, kterou společně skládáme pro náš film "Můžem i s mužem". Komedie má jít příští jaro do kin.

Společně s Ondřejem Urbancem jste dala dohromady klip "Co řekne žena ženě", který je plný známých žen. Jak jste je přesvědčovala k účasti? Odmítla vás některá?

"Co řekne žena ženě" je píseň, která je oslavou přátelství. A skutečného přátelství mezi ženami si vážím ještě víc. Jsme zvláštní druh, moc často nevidím, že si navzájem fandíme, přejeme, držíme palce. Oslovovala jsem moje ženy se slovy, že bych je chtěla mít v klipu proto, že mi na té mojí cestě buď pomohly, inspirovaly mě anebo že je mám zkrátka ráda. První natáčení jsme původně měly mít 6. dubna 2020, ale to byl covid, a musely jsme to všechno zrušit. Měla jsem tam asi na šedesát žen. Pak jsem to musela podle situace přehodit na konec června a bála se některé znovu oslovit.

Mrzí mě například, že v klipu nemám Soňu Červenou, Pavlínu Filipovskou, Olgu Sommerovou nebo svoji nejlepší přítelkyni Inku, ale není to proto, že by mě dámy odmítly, spíš jsem je nechtěla zbytečně vystavovat nebezpečí. Nicméně setkalo se asi na čtyřicet žen a jsem šťastná, že v klipu byla taková krásná plejáda dam včetně mojí maminky.

Poslední měsíce nebyly ani pro divadlo, ani pro hudbu příliš příznivé. Jak jste prožívala dobu covidovou?

Na rozdíl od svých kolegů jsem měla to štěstí, že jsem měla stále práci. Učím na italském gymnáziu hudební výchovu a do toho točím hobby magazín Všechno, co mám ráda pro Českou televizi. Pak jsem každé pondělí vysílala svoje podcasty Zázvůrkovej čaj, takže já jsem moc volna nezaznamenala. Samozřejmě návrat na pódium byl po roce napínavý. Ale zvládli jsme to a hrajeme zase pro naplněné sály a toho si moc vážím.

Co je pro vás v písních důležité? Co by podle vás měla mít dobrá píseň?

Mně se vždycky u písniček líbila melodie. Bohatá harmonie. A teď mě čím dál tím víc přitahují rytmy a neobvyklé zvuky. Svou třetí desku cítím jako návrat do úplného dětství, kde jsme tleskali ručkama základní rytmus prv-ní, dru-há a do toho zpívali jednoduché slabiky, které ale stále dávaly nějaký smysl, ale i jinotaj. Ten mám v textech moc ráda. Podobný styl má gospel, je tam ten rytmus a výkřiky, které po vás může kdokoli zopakovat. Ale stejně vím, že ty písničky, které už napsané mám, mají v sobě hodně lyriky a šansonu, který mám v krvi a je v tom moje srdce.

Jaké máte další plány? Je v přípravě další album? A pokud ano, jakým směrem se bude ubírat?

Teď zkouším v divadle Na Fidlovačce muzikál "Kouř", do toho se učím repertoár písní Hany Hegerové, jelikož nás s kapelou čekají koncerty v Jindřišské věži, a stále natáčíme nové díly pořadu Všechno, co mám ráda pro Českou televizi. Album ale v plánu je. Už mám pět písniček po kupě a teď se jen musím usadit někde ve své bublině a najít si čas na absolutní koncentraci dopsat to, co mám. Přála bych si mít víc času, abych mohla třeba jen sedět v kavárně a pozorovat lidi, nebo odjet někam do Itálie a popovídat si s místními, jak jde život. To se pak skládá snáze.