Karvinská kapela je ukázkovým příkladem tvrdě pracující formace, která nemá okatou potřebu tlačit se za každou cenu dopředu. Bodejť, metalový underground. Za Inferno mluví činy. Na scéně jsou od roku 1996 a bez velkých PR keců se jenom svou vlastní prací - a hlavně muzikou, pochopitelně - dokázali stát jedním z nejzajímavějších uskupení, která domácí blackmetalové podhoubí dokázalo stvořit. A úspěchy sklízí i za hranicemi.

Tím hlavním důvodem je specifické uchopení žánru, které akcentuje v perexu nakousnutý mysticismus a tajemno, jemuž dává přednost před efektním šokováním a vyprázdněným divadlem. Aktuální album "Paradeigma (Phosphenes Of Aphotic Eternity)" kráčí po cestě, kterou předchozí dvě desky "Omniabsence Filled by His Greatness" (2013) a "Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)" (2017) důkladně proklestily.

Novinka vytváří specifický temný svět, v němž se vznášejí otázky o původu hmoty a existence, vesmíru a života, temnoty a světla. Výsledný dojem bych asi nejlépe, byť značně nepřesně, přirovnal ani ne tak k peklu, které si kapela vetkla do názvu a které je obvyklým žánrovým klišé, ale spíše k jakémusi očistnému probuzení, putováním za tou pravdou. A že to nemusí být cesta úplně příjemná, snadná a vůbec s jistým výsledkem, to je jasné.

Nahrávka, která stojí spíše na výhružných středních tempech než na kosti drtících blast beatech (i ty tu pochopitelně jsou), vytváří mámivý svět přeludů, nekonečné temnoty a prapodivných vizí. Napomáhá tomu pečlivě vybudovaná zvuková krajina, která je prostě obrovská. Málokdy se slyší tak klenutý zvukový prostor, z něhož se vynořují hlasy, výkřiky (žel, navzdory promyšlenému textovému konceptu prakticky nesrozumitelné, byť to tedy podtrhuje onen dojem nejistoty) a v němž naléhavě duní bicí.

Inferno stavějí spíše na experimentálních plochách, mnohokrát ale překvapí nečekanou melodií, dynamickým zrychlením či naopak pomalým zlomem, kde nechají doznívat jednotlivé kytarové akordy. Ačkoliv je kolekce formálně rozdělena do šesti skladeb, je nepochybně koncipována jako pevně sevřený celek. Songy jsou přirozeně propojeny, pauzy z celistvého zážitku, který hojně těží ze své jedinečné atmosféry, nevykopávají.

Na album "Paradeigma" se ze všech stran valí pozitivní recenze - a tahle není výjimkou. Objektivně vzato máme co do činění s velkým dílem, které funguje na vícero rovinách, tematicky, hudebně, obsahově. A nejlepší na tom je, že výše nastíněné interpretace jsou čistě subjektivní. A to je ta hlavní výhoda přesně tohoto typu nahrávek. Způsobů, jak je uchopit, pochopit a interpretovat, je nekonečně mnoho.