Zrní je sázka na jistotu. Každý koncert je jiný a to mě na této kapele, která funguje neuvěřitelných dvacet let, baví nejvíc. Parta tehdy osmnáctiletých kluků si řekla, že to zkusí s hraním a od té doby si jde svojí cestou, která není dlážděná a přímá, ale přesto vede na pomyslnou mýtinu, kde je všem dobře. Muzikanti vymýšlejí různé koncepty, hrají na neobvyklých místech, přicházejí s dobrými nápady a tak celkově vyzařují auru, která se těžko dá slovy popsat.

Na blížící se výročí upozorňovali na svých sociálních sítích prostřednictvím starých kapelních fotografií a rozsáhlých tematických příspěvků/článků/komentářů, které přibližovaly historii. Pánové vzpomínali na to, jak bylo, s kým spolupracovali, a na kupu dalších věcí.

Dva koncerty na Střeše Radost pojala formace kolem Honzy Ungera jako finální oslavu. Z půlky hořkosladké veselí. První (nedělní) vystoupení kvůli nevábné předpovědi slibující slejvák a bouřky odpískala předčasně (všechen nečas se totiž Praze vyhnul a bylo hezky), na druhé (pondělní) pršet nemělo, ale hraní muselo být kvůli blížícím se bleskům a dešti přerušeno. Nakonec spadlo pár kapek. Ale bezpečnost fanoušků je na prvním místě, obzvláště na místě, které je první na ráně (a to doslova vzhledem k přitažlivosti blesků)... Překvapivě se vše ale zvrhlo v netradiční koncertní zážitek.

Koncert uvítal Juklík slovy: "Zrní, Ungerground." Mělo jít o výběr songů z celého jejich dosavadního repertoáru. Na úvod ovšem zazněla předělávka, kterou pánové hrávali v úplných začátcích - kultovní "Muchomůrky bílé". Začali je hrát pouze Honza Unger, Jukla a Fíša, tedy přesně ta sestava, v níž Zrní začínalo. V půlce se pak přidali i Ondra s Caitem.

Poté zazněla jejich prvotina "Na vesnici". Unger to okomentoval slovy, že je rád, že se píseň po letech dočkala tak početného publika. Předtím ji slýchávalo maximálně dvacet návštěvníků koncertu a postupně skladbu vyřadili z repertoáru.

Repertoár nejdřív poskládali chronologicky za sebou. Z desky "Voní" zazněla "Koně", z "Hrdiny počítačový hry jde do světa" muzikanti odehráli nejvíc: "Bojím", "Vězni", "Mraky, domy, les" a "Jabloně", ze "Soundtracku ke konci světa" hned tři nejznámější "Rychta", "Hýkal" a "Dva", z "Následuj kojota" jsme mohli slyšet "Lazar", "Deště", "Já jsem tvůj pes" a "Království". Z "Jiskřící" vybrali "Když se ztratíš", "Silnice od ní", "Mraky, domy, les", "Igor Pelech" a "Jiskřící raketa TOTO". Z poslední kolekce "Nebeský klid", kterou zatím nestihli pokřtít, nakonec nezaznělo nic - šetřili si to na závěr, ale nebyl prostor.

Zpěvák mluvil častěji než při normálních koncertech. Vyprávěl historky, které se ke každém songu vážou. Polemizoval nad tím, zda má raději mluvit, nebo víc zpívat. Obojí bylo dobré, hezky se poslouchal, ale postupem času spíš převládala druhá varianta.

Líbilo se mi, jak ve "Vězních" upravil původní text: "Tohle je moje hra proti tmě, moje krásně plná hlava proti samotě," na: "Moje krásně plná střecha proti samotě," což byla pravda - bylo plno. "Rychta" by se mu prý zdála jako dobrá nová česká hymna, prý nás určitě pan prezident z okna poslouchá (ze střechy je krásně vidět Pražský hrad a také na nejvyšším bodu budovy Radosti je umístěná vlajka - pozn. aut.). "Hýkala" pak překřtili na svého "Františka Dobrotu".

Ale co čert nechtěl a osud nepřál, zhruba v polovině hraní přišlo upozornění, že se valí bouřka s deštěm, a to hned dvakrát. Po prvním varování se muzikanti poradili a rozhodli se, že chronologický setlist změní v náhodný a že budou hrát, dokud to půjde. Stihli bohužel jen jednu skladbu, úplnou novinku "Sladkej výlet". Potom raději kvůli bezpečnosti vyklidili prostor s příslibem, že budou pokračovat unplugged dole před budovou, kde je přístřeší. A jak slíbili, tak se stalo. Mezitím spadlo pár kapek a bouřka se české metropoli vyhnula. Člověk je zkrátka proti přírodě malý pán.

Mezitím se fanoušci shlukli dole před vchodem, jen minimum jich odešlo a všichni věřili, že si sváteční moment ještě prodlouží. Čekání na hudebníky si krátili společným zpíváním "Hýkala". Poté dorazila kapela a hrálo se jak za starých časů (to jsem si vzpomněla na buskingový pochod od Lennonovy zdi přes Kampu na Střelecký ostrov, který mě před pěti lety nadchl), akusticky, mezi lidmi bez pódia.

Pánové prohlásili, že se bude hrát do doby, než odbije desátá nebo do příjezdu policie. Vyzvali lidi, aby zpívali kultivovaně, aby se to případně přivolané policejní hlídce líbilo. Pár lidí osvětlovalo interprety mobily, aby na ně bylo vidět. Mělo to takovou zvláštní, ale velmi příjemnou náladu. O to víc to všechny semklo a to je to kouzlo toho jubilea, že fanoušci s kapelou drží, i když jim třeba osud nepřeje. Venku se hrálo něco přes půl hodiny, Unger skotačil jako nějaký šaman a zpívalo se sborově. Fanoušci se dožadovali přídavku - jeden si vytleskali, další ne, neb už bylo po 22. hodině. Na skandování "Ještě jednu!" skupina reagovala odpovědí: "Běžte domů."

A tak se šlo. Radostná to chvíle, kdy jsem odcházela s pocitem, že jsem byla opět u něčeho výjimečného. Díky, Zrní! Vše nejlepší ti přejeme, ať jsi stále tak plodné a vyrůstají z tebe i nadále tak dobré věci jako doteď.