Tata Bojs mají výpravné koncerty v krvi. Už kdysi dávno, ve druhé půlce devadesátých let, odehráli multimediální představení "Tašou" a originální scény se staly jejich doménou. Teď po dlouhé koncertní pauze tu je "Velký třesk", na němž se spojili s tanečním souborem Dekkadancers, s nímž už dříve několikrát spolupracovali.

Toto vystoupení kapela hraje na pražském Výstavišti ve stanu Azyl78. Bude mít šest repríz a my jsme se vydali na generálku, která se uskutečnila v pondělí, den před premiérou. Skupina ten večer odehrála celé představení, bez přídavků, jen s občasnými drobnými technickými pauzami, při nichž si muzikanti nejčastěji ujasňovali tempo některých písní ("Tos hrál, Mardošo, moc rychle a úplně se to rozbilo, tuhle pojďme zrychlit, tuhle zpomalme").

Prostor holešovického stanu není příliš velký, kapacitu má 500 až 800 diváků, je to vlastně cirkusová manéž a diváci jsou v půlkruhu rozesazeni kolem hudebníků. Díky tomu je jejich vzdálenost od hlavního děje vždy velmi rozumná, a každý si tak může multimediální akci vychutnat. A že je co vychutnávat.

Tanečníci doplňují kapelu a to vše doplňují ještě nápadité projekce. Pomocí nich je divák nejdřív vtažen do příběhu z nedaleké budoucnosti, který propojuje i dějovou linku jednotlivých songů. Následně obrazy na plátně dotvářejí atmosféru skladeb. Při "Kraftwerk in Saint Tropez" to je jedoucí Citroen DS, "Spolek holek" ukazuje všechny ty monofonní až dolby digitální zpěvačky, zatímco Dekkadancers tu tančí jako genderově rozmanité uklízečky. "Holka z plakátu" se na pódiu zjeví z velkého lodního kufru - ze "Zavazadla".

A i když je aktuální počin Tata Bojs znamenitý, nejsilnějším okamžikem je překvapivě monolog profesora Tečky z C.V.A.N., který Milan Cais přednese neskutečně sugestivně s dikcí diktátorů a demagogických politiků. Z toho, i vzhledem k podivným figurám, jež se dnes v politice vyskytují, až mrazí. Tady nás leckdy ne tak závažná taneční nálada jiných písní donutí se zamyslet. Zároveň se pak těžko dostává zpět do milostných nebo bezstarostnějších momentů dalších částí "Velkého třesku".

Na generálce bylo jen pár fotografů a novinářů. I tak se skupině povedlo vyhecovat příchozí ke společnému zpěvu refrénu "Minoritní". Tihle pánové si prostě získají i ne úplně normální publikum, které se navíc na místě koncertu oproti štábu a muzikantům ocitlo v menšině.

Album "Jedna nula" se hanspaulské formaci doopravdy povedlo, i sedm měsíců od vydání člověka pořád baví. A jeho koncertně vizuálně taneční podoba je nádherná a to propojení s "Nanoalbem" je až překvapivě přirozené a samozřejmé. Jako by ty desky patřily vždycky k sobě. A tak zřejmě jediným problémem bude při skladbách jako "220 Travoltů" nebo "Zvony" udržet se na židli. To by člověk nejradši skočil před pódium a spolu s Tata Bojs i Dekkadancers definoval tanec. Jsem fakt zvědav, zda to návštěvníci vsedě vydrží.