Devět let od desky "Sto roků na cestě" je dlouhá doba. Přemýšlel jste tehdy, že ještě někdy vznikne nějaký další studiový materiál?

O tom jsem tehdy vůbec neuvažoval. Upřímně řečeno, už v roce 2005, kdy jsem připravoval a pak natáčel album "Poprvé naposledy", jsem se domníval, že jde o moje album poslední. Taky jsem ho trochu provokativně tak nazval, netušil jsem vůbec, že to bude naopak start mého druhého comebacku, po sedmnácti letech mimo branži. Takže představa nějakého dalšího studiového projektu v té době by mi připadala jako absurdní fantasmagorie.

Kdy přišel impuls k rozhodnutí, že přece jen přišel čas na novou desku?

Když jsem dostal od Tomáše Rorečka text "Věnování". Během uplynulých let jsem dostával docela dost různých veršů od různých lidí, některé jsem ani neznal. Byly různé, některé i opravdu dobré, ale já to všechno jen tak kupil v počítači a nic se nedělo. Až tenhle dada text mě najednou vybudil, bylo to absurdní, ale krásné a měl jsem pocit, že to chce něco jako rap, že to chce nějaký rytmický groove, tak jsem si s kytarou sedl a za dvě hodiny jsem to měl. A začal jsem vyrábět demosnímek. Po letech jsem znovu udělal skutečný demosnímek. Ale k albu to bylo ještě opravdu daleko.

Vytáhl jsem pak z počítače jednu svoji starší věc, kterou jsem si před nějakou dobou jen tak nahrál sám pro sebe. Bylo to taky tehdy na jeden text, který jsem dostal mailem, totiž "Nebe anebo cesta do pekel" s textem Milana Šaška. A pak ještě jeden starší Skoumalův demáč s nepoužitou písničkou "Last Minute Man" se Šrutovým textem. To nám tak nějak zbylo z minulé desky "Sto roků na cestě". Nahrál jsem tam takový jeden motivek, který tam Petr neměl, a najednou jsem měl už tři kousky v nějaké fázi rozpracovanosti, a to už mohl být zárodek alba. To bylo někdy v roce 2018.

V posledních letech jste s Framusem koncertoval celkem často, ale natáčení je něco jiného. Byl návrat do studia v něčem obtížný, či dokonce jiný?

Jiné to bylo především kvůli covidu. My jsme se kvůli téhle situaci vlastně všichni nikdy ve studiu pořádně nesešli. Základy jsme začali točit vloni v červnu, když se na chvíli trochu uvolnily poměry, ale ani tam jsme samozřejmě nebyli všichni. Pak už jsme dál pokračovali takovou, jak říkám, salámovou metodou, a ještě online. Točilo se v různých domácích studiích, housle točil Honza Hrubý u sebe, dechy se natáčely u Jirky Šímy, který je taky aranžoval, hammondy u Honzy Kořínka, další klávesy u Honzy Koláře, zpěvy, kytary a mix pak u Pavla Marcela v jeho studiu na Karlštejně, kde jsme všechno dokončovali. A všechny ty doma nahrané stopy jsme tam posílali přes internet.

My jsme vlastně podobně nahrávali už tu minulou desku, tehdy ovšem ještě ne online. Mohli jsme se tehdy ve studiu přece jen scházet, předtím mít pár zkoušek. Teď už ani to. Kluci prostě dostali předem materiály, hotové demáče už pracovně i nazpívané a točili rovnou do toho. Jsou to profíci par excellence, jinak by to nešlo. Takže jsme pak při mixu museli s Pavlem Marcelem hlídat, aby ty nahrávky nebyly až moc sterilní, když jsme to vlastně nenatáčeli spolu. Ale myslím si, že přes to všechno, včetně maléru s Lubošem Andrštem, to drží pohromadě.

Zmínil jste Luboše Andršta - ve studiu jste se protentokrát o dlouholetého spoluhráče opřít nemohl. Tuším, že ze zdravotních důvodů nahrál akustické kytary jen do dvou skladeb. Ve většině songů jej pak nahradil Pavel Marcel, v jednom Michal Pavlíček. Byla volba těchto dvou mistrů kytary jasná, nebo to hledání bylo delší, složitější?

Když se to někdy v druhé půlce listopadu stalo a bylo jasné, že s Lubošem nemůžeme počítat, musel jsem se rozhodnout rychle, protože jsem jako producent měl desku odevzdat do konce roku. Kluci mi navrhovali několik jmen zavedených kytaristů, se kterými jsme navíc někdy v minulosti taky hrávali. Ale já jsem se rozhodl pro Pavla Marcela dost rychle. On u toho všeho byl, natáčel s námi jako zvukař všechny desky od roku 2005. Věděl jsem, že je dobrý kytarista, i když jsem zdaleka netušil, jak dobrý je. Byla to intuice, risknul jsem to a byl to ten správný risk. Myslím, že jeho výkon tomu moc a moc pomohl.

A pokud jde o Michala Pavlíčka, tam jsem chtěl, aby v jedné skladbě Luboše Andršta, kde mělo být velké kytarové sólo, zahrál ten třetí z velké trojky českých guitar heroes - Hladík, Andršt, Pavlíček. Aby to byl jakýsi hold jednoho velkého kytaristy jinému velkému kolegovi. A Michal to přesně tak pochopil a pojal. Poslal mi ze svého studia Na Kloboučku dvanáct různých verzí, abych si vybral. Fantastické! Tak zní Pavlíček v Andrštově "Neříkej" a oba páni kytaristé Luboše zastoupili. A i když je to jiné, než by to asi bylo s Lubošem, je to podle mého názoru skvělé.

Jádro práce se uskutečnilo až v "divném roce 2020". Hodil vám koronavirus pomyslné vidle do plánů? Má uzávěra kultury vliv na to, že "Mohlo by to bejt nebe.." držíme v ruce?

Ona ta nahrávka sice vznikla celá v tom roce 2020, dokonce finále až koncem února 2021 - jak jsem popsal, museli jsme ten termín dokončení o dva měsíce posunout -, ale v hlavě jsem ji nosil od roku 2018. Takže asi by vznikla i bez covidu, jen nevím, jestli by byla nějak výrazně jiná.

Jsou zde verše vašich oblíbených autorů Pavla Šruta, Jiřího Žáčka, ale kromě jiných je tu třeba i Werich s Voskovcem. Jak jste texty vybíral? A máte v šuplíku ještě nějaký kousek, který byste rád zhudebnil?

Já si texty vybírám velmi intuitivně, prostě buď mě to osloví, nebo ne. Což neznamená, že všechny texty, které dostanu a nezpracovávám, jsou slabé. Jen mě prostě tak nějak míjejí, jsou mezi nimi i vyloženě dobré věci. A ještě se k nim musím dostat právě ve fázi, kdy už jsem začal něco nového dělat, takže se třeba k některým textům vracím znovu, protože si pamatuji, že jsou dobré, jen jsem s nimi poprvé nedokázal nic udělat. Mám jich stále moc, ale teď zrovna jsem ve fázi, kdy si myslím, že všechno, co šlo, jsem zhudebnil na tuhle novou desku.

Prvním singlem je "Má vlast", song, který je až nebývale aktuální, smutnou ódou na Čechy. Byly tyto Žáčkovy verše volbou v duchu "Jo, tohle chci natočit!", nebo si musely cestu na album "proklestit"? Jak vznikala podoba doprovodného videoklipu? A kam se podle vás český národ více než třicet let od sametové revoluce dostal?

Když jsem od Jiřího dostal sbírku "Třetí poločas", tahle věc mě oslovila hned. Ale přiznám se, že jsem se dost rozmýšlel, jestli si mohu dovolit něco takového zpívat. Nechal jsem to nejdřív jen přečíst pár lidem, vyrobil jsem pak demáč a poslal ho i jemu. A všichni, od mé ženy přes Honzu Hrubého až po samotného Žáčka, mi řekli, že jo, že to udělat můžu, dokonce že to udělat mám. A ve finále, když jsme na Supraphonu přemýšleli, kterou věc pošleme do světa jako první signální singl alba, tahle píseň byla jednoznačně vytipována jako ten signál. Editor desky Karel Deniš mi dokonce řekl: "Tohle je to, co od vás lidé chtějí slyšet!" Já totiž strašně nerad vybírám z alba jednotlivosti, jsem holt z generace, která na albovém konceptu vyrostla, nikdy jsem nebyl singlovo-hitový typ. Dneska je tu opět jakýsi návrat k té singlové produkci, ale já to nemám moc rád.

Pokud jde o klip, jeho autorem je Michal Skořepa, člověk o více než jednu generaci mladší. Koncept vymyslel on, Vilmu Cibulkovou jsme si vytipovali tak nějak spolu, ale on ji opravdu oslovil a ona to vzala hned. A byla skvělá, moc jim oběma děkuji, myslím, že výsledek je nádherný. A kam jsme se za třicet let od sametu dostali? To je na samostatný rozhovor, ale stručně řečeno - líp, než to Jiří Žáček napsal v té básni, bych to říct neuměl. Líp to snad umím jen zazpívat.

Jaký bude další život nových skladeb? Stanou se součástí koncertního repertoáru Framusu? A jak vůbec vidíte budoucnost svých dvou kapel/projektů - Framusu a Tria? Samozřejmě z té desky budeme hrát, jistě ne všechno, ale pár věcí se na jevišti objeví, jakmile, snad v červnu, začneme vystupovat. A 13. srpna na našem festivalu Krásný ztráty Live ve Všeticích desku koncertně pokřtíme. V kapele Luboše Andršta zastoupí Pavel Marcel. Pokud jde o trio, tam je to složitější, nějakou malou akustickou klubovku dáme, ale nebude to už bohužel Prokop-Andršt-Hrubý, to bez Luboše nejde. Bude to trochu jiné, ale rozhodně to nebude jen taková nějaká unplugged verze Framusu, určitě tam budou některé jiné písničky, samozřejmě i některé, co jsme hráli i s Lubošem taky, ale jinak. Ještě to nemám úplně domyšlené, musíme to s Honzou Hrubým dotáhnout.

Coby bývalého poslance a náměstka ministra kultury mi to nedá se nezeptat - jak se díváte na opatření, která vláda zavedla ve snaze o zabránění šíření koronaviru? Hlavně mi jde o oblast kultury. Co mohla udělat lépe, či snad jinak?

Rozhodně se nechci zařadit do dlouhé řady těch, co vždycky vědí, jak všechno bylo špatně a co by mělo být lepší. Protože vím, co to znamená mít vládní odpovědnost, a taky vidím, že v tom chaosu rozhodně nejsme tady u nás v Česku ojedinělí. Je to složité, nedovedu si představit, že stát může kompenzovat všechno. Ale přece jen přidám pár postřehů.

Dozvěděli jsme se to, co jsme do té doby jen tušili: že třicet let od pádu komunismu s marxistickou ideologií stále většina našich politiků považuje kulturu za jakousi volnočasovou aktivitu. Že ministerstvo kultury v čele s ministrem s překvapením zjišťuje, že kultura není jen to, co se odehrává v jeho přímo řízených organizacích, případně to, co je sanováno z veřejných peněz. Že kompenzační programy pro kulturu jsou nastaveny tak, že na ně leckdo nedosáhne, a že jsou koncipovány jako jakési podivné granty na fiktivní projekty, takže tato podpora státu je tímtéž státem jako příjem navíc ještě zdaněna. Že v případě toho jediného smysluplného opatření, kterým je kompenzační daňový bonus, se nebere ohled na to, že existují určitá specifika uměleckých profesí na volné noze, jako je třeba značná nepravidelnost příjmů oproti živnostníkům. A taky třeba to, že platí jiná omezení shromažďování osob v zoologických zahradách, jiná při sportovních utkáních, jiná v hospodách, jiná v kulturních zařízeních, že každý ten podpůrný program vyhlašuje a administruje jiné ministerstvo, že některé kompenzace stále dosud nejsou po mnoha měsících vyplaceny, ačkoli jediným jejich smyslem byla pokud možno okamžitá pomoc.

Mám pokračovat? Jistě se mnohé postupně mění, už se očkujeme, něco se naučili všichni, nejen politici, ale i my ostatní. Věřím, že to zmákneme. A je to hlavně v nás všech. Není dobré, aby role státu tolik bytněla, ani v těch krušných dobách. Je to nebezpečné. Tohle je ovšem téma na samostatný rozhovor a asi ne se mnou, že?

A závěrem - jak vypadá vaše nebe?

Asi jako ta deska. Střídají se v něm nálady, je tam smutno i veselo, střídají se tam roční období jako na obalu té desky, "bude tam všechno, co se nám zdá", jak psal Josef Kainar v "Městu Er"... tak nějak. A potkám tam znovu všechny ty kamarády a kolegy, se kterými jsem mohl pracovat a kteří tam čekají. To není zlé, že?