Kings Of Leon se dostali do středního věku. A jejich muzika bohužel s nimi. Pokud nás čtete pravidelně, asi jste zaznamenali chválu, která na jejich adresu z musicserveru často mířila. Ať se týkala jejich jižanským rockem ovlivněných alb nebo fenomenálních stadionových koncertů, z nichž jsme přinášeli rok co rok reportáže i přesto, že kapela ještě nikdy nehrála v České republice a asi se to hned tak nezmění. Čerstvá deska, která vyšla po dlouhých čtyřech a půl letech od povedené kolekce "Walls", ale leccos mění.

"When You See Yourself" navazuje na tradici pětislabičných názvů předchozích řadovek a stejně jako posledně se na ní producentsky podepsal Markus Dravs. Přechod z L.A., kde se natáčelo posledně, zpátky do pohodového domácího studia v Nashvillu měl ale pravděpodobně za následek snížený kontrolní mechanismus při finalizování jednotlivých skladeb. Nahrávalo se ještě před pandemií, a když se k tomu zpěvák Caleb Followill dnes v rozhovorech vrací, žertuje, že kdyby tehdy věděli, že album vyjde v době, kdy si ho svět bude přehrávat leda na streamovacích službách, dali by tam tehdy alespoň jeden rádiový hit, který lidi k novince přitáhne. Potvrzuje tak domněnku, že vytvořit spíše delší, náladové kusy bez chytlavých riffů byl od začátku záměr.

To samozřejmě není chyba. Pokud se počítáte mezi příznivce tří bratrů a jednoho bratrance, kteří formaci tvoří, nejspíš si při listování hudební knihovnou také občas chcete pustit jen svůj oblíbený singl, a pak se přistihnete, že Kings Of Leon jsou tak návykoví, že už sjíždíte celé dvě desky. A navíc jim ty dlouhé, atmosférické písně vždycky tak šly. Vzpomeňme například na "Knocked Up", "Closer" a celou řadu dalších.

"When You See Yourself" je ale dílo, u kterého máte pocit, že v něm drhne skoro všechno. Kytara kolikrát jede jen jeden nápad pořád dokola a neprobudí se ani v refrénu. Aranže v podobě například roztodivných zvonečků a cingrlátek, které zdobily předchozí alba, tady prakticky nejsou. A texty? To je kapitola sama pro sebe. Dokonce i taková kapacita jako Zane Lowe se nechal slyšet, že jim všem úplně neporozuměl. Caleb na to odvětil, že tentokrát více než kdykoliv dřív psal nikoliv za sebe a o svých radostech a strastech, ale spíše za nejrůznější charaktery, do nichž se snažil stylizovat.

Pilotní singl "The Bandit", který je hudebně dosud nejslabší ze všech titulních věcí v jejich diskografii, je tak třeba o dvojici šerif a loupežník, která si na Divokém západě léta jde po krku a jeden bez druhého je ztracen. A to je od fanouška westernů ještě ten snáze pochopitelný příběh.

Při čtení zbylých veršů z téměř až zbytečně dlouhé nahrávky se ale budete jen zamyšleně drbat na hlavě. Důležitější než slova samotná je ale zdůvodnění, proč k té stylizaci vůbec došlo. Zpěvák si totiž uvědomil, že se dostal do šťastné životní fáze - má rodinu, peníze i osobní letadlo, a už jen s manželkou diskutují, zda se z Nashvillu odstěhují do své oblíbené Austrálie, nebo ne. A tak už si vlastně nemá na co stěžovat, a proto se snaží hledat inspiraci jinde, aby se ta deprese a nářky do písní zase dostaly. No, moc to nefunguje.

Snad i proto je textově nejzajímavější druhý pilotní singl (ano, skutečně vyšly dva pilotní singly zároveň) "100, 000 People", který je nejdelší a nejosobnější. Frontman se v něm vrací ke svému nevlastnímu otci, který byl uznávaný v hudební branži jako přítel Johna Lennona a podílel se mimo jiné i na "Bílém albu". Před několika lety ale bojoval s Alzheimerovou chorobou, jíž nakonec podlehl. A Calebovi se líbí, že v textu jednoznačně nedefinoval, zda mu jeho partnerka při jeho skonu byla nablízku, či nikoliv.

Další z výraznějších věcí je "Golden Restless Age", jež je jako jedna z mála trochu živější a v rodinné kapele vyvolala během osmi měsíců, kdy vznikala, nejednu při. Donedávna bylo totiž uskupení rozděleno. Mladší část vždy do placu přinesla nové nápady, ovlivněná vším možným, co se k ní v hudbě dostalo. Ta starší polovina se tím pak probrala a to nejlepší se šlo nahrávat. V rozhovoru se Zanem Lowem, který si skladbu velmi oblíbil, pak vyšlo najevo, že si získala sympatie kytaristy Matthewa, zatímco basák Jared ji vyloženě nesnáší.

Za pozornost stojí ještě "Claire & Eddie". Sympatická balada by mohla být ozdobou osmé studiovky. Dojdete k ní ale po tak dlouhé době ve společnosti táhlých a nenápaditých věcí, že si jí možná v té otupělosti už ani nevšimnete. Ještě že to ty dojmy trochu vylepší kousek s názvem "Echoing", který pomůže albu vyšplhat alespoň na ten průměr.

Co lze ale z nedávných rozhovorů vyčíst, je, že frontman se ani po tolika letech v branži ještě nenaučil akceptovat sama sebe jako rockovou hvězdu, která má za manželku supermodelku a pro kterou platí spousta klišé s tím spojená. A přitom je tomu už tak dlouho - s Lily Aldridge se brali před deseti lety. A deska "When You See Yourself" působí dojmem, jako by tou hvězdou už ani být nechtěl. Štěstí v osobním životě celému kvartetu samozřejmě přejeme, ale je potřeba zase trochu kopnout do vrtule. Studnice nápadů poprvé vyschla a i při nejlepší vůli z ní dostanete už jen kapky. Snad je to jen přechodný stav.