Co vás přimělo ke změně zvuku? Byla deska "Půlnoční vlak Michala Tučného" v tomto ohledu nějak zlomová? Měli jste pocit, že ve starém soundu můžete zakrnět?

Od začátku jsme se vraceli ke kořenům populární hudby, tam, odkud pochází muzika, která nás v začátcích nejvíc ovlivnila - folk, blues, country, bluegrass, ale třeba i rock 'n' roll a spousta dalších stylů. A je pravda, že s Michalovými songy jsme ty kořeny prozkoumali opravdu až na dřeň. Já osobně myslím, že zásadní dopad té vzpomínkové nahrávky je v tom, že vznikla neplánovaně a strávili jsme s ní krásné dva roky života. Díky tomu se o dva roky posunuly i práce na té aktuální, autorské desce a my jsme měli možnost získat větší odstup, nabrat další inspiraci, poznat nové věci, zkrátka ještě o kousek dospět. Cítili jsme, že chceme, aby nový materiál tyto nové zkušenosti reflektoval, a věděli jsme, že pokud nemáme té muzice stát v cestě a překážet, musíme se i zvukově trochu posunout směrem k současnosti. Kdybychom se za každou cenu drželi jenom toho dřevního zvuku, písničkám by to ublížilo.

Vnímáte tuto změnu jako příležitost rozšířit publikum?

Asi je to možné, ale dopředu jsme takto programově nepřemýšleli. Vždycky se hlavně snažíme jít tam, kam nás vede naše muzika, poslouchat, co potřebuje, a to jí dát. Chceme dělat hudbu tak, jak ji cítíme my, zachytit to, co se děje, když se to naše stádo sejde na pódiu nebo ve studiu a vezme do ruky nástroje. A myslím, že to je i důvod, proč lidi baví nás poslouchat. Samozřejmě doufáme, že se nové skladby budou líbit našim stávajícím fanouškům, a jestli přivedou i nějaké nové, budeme moc rádi!

Do sestavy jste přivítali bubeníka Vítka Poláka. Jak jste se s ním seznámili?

Vlastně takovou krásnou shodou náhod. Přesně v době, kdy jsme se rozhodli, že některé nové písničky budou potřebovat celou bicí soustavu, přišel na naše vydavatelství SinglTon mail od mladého bubeníka, který se chtěl ve svém hudebním životě posunout někam dál a hledal příležitost. Poslechli jsme si jeho nahrávky a byli jsme nadšení, protože to byla přesně ta kombinace skvěle zvládnuté techniky a minimalistické syrovosti, kterou jsme hledali. Domluvili jsme si zkoušku, zahráli si a hned od začátku bylo jasné, že Víťa je náš člověk, hudebně i lidsky.

I bez bubnů jste někdy měli problém se vejít na menší pódium. Nemáte v tomto ohledu trochu obavy?

Jelen neví, co je strach! (smích) Je pravda, že občas se na menších pódiích trochu mačkáme, ale zase k sobě aspoň máme blízko. Vždycky jsme se smáli, že jsme spíš hudební hnutí než kapela, tak teď to máme!

Během nedávného streamovaného vystoupení (11. dubna - pozn. red.) jste překvapili i podstatně kytarovějším provedením některých songů. Je pro vás důležité si takto hrát s aranžemi?

U starších skladeb se držíme aranží tak, jak jsme je hráli vždycky. Myslíme si, že tak fungují super, a my i fanoušci je takto máme rádi. Nové písně asi můžou oproti desce znít kytarověji. Ne že bychom něco zásadně přidávali, spíš ty poměry nástrojů přece jen fungují jinak z nahrávky a jinak naživo na pódiu. Je to jiná energie a je zapotřebí to brát v potaz. Osobně mám obrovskou radost z toho, jak nové skladby na koncertě šlapaly, vždycky je to skvělý pocit zařadit do playlistu nový prvek, který ještě nemáme tak zahraný pod kůží. Je to adrenalin!

Kateřina Marie Tichá také zmínila, že právě v prostorách Loftu Bubny, kde jste koncert odehráli, jste se před lety poprvé poznali nad písní "Tančíme spolu". Jak toto setkání tenkrát proběhlo?

Nebylo to přímo v prostorách Loftu, ale ve stejné budově, jen trochu doleva a o patro výš. Bylo to úplně v našich začátcích, kdy jsme my i Káťa spolupracovali s Martinem Ledvinou, který je dodnes naším dvorním producentem. No, a právě v této budově měl Martin tenkrát studio, kam jsme jednou přišli zrovna ve chvíli, kdy s Káťou pracovali na songu "Tančíme spolu". Káťa cítila, že by tu písničku chtěla nahrát hodně našláplým, akustickým způsobem, přesně tak, jak jsme hráli my. Zkusili jsme to společně a fungovalo to tak skvěle, že jsme ji rovnou natočili. Káťa v té době neměla vlastní doprovodnou kapelu, tak jsme se dohodli, že by občas mohla hostovat s námi. No, a uběhlo deset let a z Káti je naše ségra a neodmyslitelná členka jeleního stáda!

Zpátky do současnosti - novou desku "Věci a sny" jste nahrávali nejen s Martinem Ledvinou, ale také s Johnym Rainbowem. Je něco, co by bez spolupráce s ním na albu znělo jinak, nebo třeba vůbec nebylo?

Johny (alias Honza Balcárek ze skupiny Light and Love - pozn. red.) je náš kamarád už spoustu let. Často jsme se potkávali na festivalech a moc se nám líbila muzika, kterou s klukama dělají. Dlouho jsme se bavili o tom, že bychom společně něco podnikli, a nás napadlo, že by bylo fajn, kdyby produkoval nějakou skladbu na nové desce. Zkusili jsme to a výsledek byl tak skvělý, že s námi nakonec udělal písničky hned tři - "Ještě jednu noc", "V oblacích" a "Pálím". Pro nás to bylo ohromně inspirující, protože Johny pochází z úplně rozdílného hudebního zázemí než my, pracuje trochu jinak, hlavně pokud jde o použití různých zvuků a rytmiky. Myslím, že i díky tomu je to album tak pestré a barevné, vnesl do práce svěží vítr.

Hudební produkci sis tentokrát vyzkoušel i ty sám. Jaké jsi měl pocity? Bylo to pro tebe výjimečné, nebo ti produkce přišla naprosto přirozená?

Je to tak, díky tomu, že jsme velkou část roku trávili v izolaci, vznikla vlastně taková tři nezávislá producentská centra - jedno u Martina v Praze, druhé u Johnyho v Novém Jičíně a třetí v mém domácím studiu v jižních Čechách. Pro mě to byla úplně nová věc, sám od sebe bych se do toho asi nevrhnul, ale když jsem Martinovi a klukům poslal nějaké svoje nápady a demáče, hodně se jim líbily. Oba mě povzbuzovali v tom, ať je zkusím zprodukovat sám a dotáhnout je, co nejdál to půjde. Nechal jsem se přemluvit a jsem moc rád, protože to je úžasná zkušenost. A taky velká zodpovědnost, protože dobrá produkce dokáže písničku pozvednout o několik příček nahoru, zatímco špatná ji může úplně pohřbít. Myslím ale, že to dopadlo dobře. Z výsledku mám skvělý pocit a doufám, že si to do budoucna zase někdy zopakuji.

Změnil hudební posun nějak i přístup k psaní textů?

Asi ne, devadesát procent textů jsem psal já a vzhledem k tomu, že jsem nikdy nějaký ustálený, jednotný přístup neměl, nebylo vlastně co měnit. Mě se často lidé ptají, jaký postup při psaní používám, ale ono je to pokaždé úplně jiné. Někdy vznikne napřed hudba, jindy text, někdy člověka napadne jedna věta, kterou nosí v hlavě klidně několik let, jindy naopak sedne ke stolu, vezme papír a tužku a najednou vystřihne za dvě minuty celý příběh. Inspirace pořád lítá kolem a je důležité naslouchat, a když přijde, nesnažit se zasahovat. Většina nápadů je už hotová, lítá kolem a naším úkolem je chytit je a zaznamenat, ne vylepšovat.

Toto je již vaše třetí (potažmo čtvrté) album, na jehož obalu nejste vidět. Skrýváte se takto schválně?

To ani ne. Asi nám spíš přišlo, že ty obaly takhle líp vystihují atmosféru toho kterého alba, víc sedí k jeho obsahu. Navíc jako grafik musím říct, že je výrazně jednodušší udělat hezký obal z fotky, když jde o krásnou zpěvačku, jako je třeba Káťa Tichá, Debbi nebo Terka Balonová, než když tam máš nacpat osm vyzubených chlapů. (smích)

Názvem desky chcete připomenout, že nejlepší čas na plnění snů není za rok, za měsíc ani zítra, ale právě teď. Co si chceš v tuto chvíli nejvíce splnit? Jak chodíš svým snům naproti?

Je to přesně, jak říkáš. "Věci a sny" odkazují na to, jak často odkládáme plnění svých snů kvůli materiálním věcem, které chceme získat. Aktuálně doba nahrává tomu říct, že můj největší sen je, aby se věci zase vrátily do normálu a mohli jsme jezdit a hrát jako dřív. Když pomineme muziku, jeden svůj velký sen jsem si splnil těsně předtím, než tahle pandemická situace vypukla - na podzim 2019 jsme se s rodinou přestěhovali z Prahy do malého domku na venkově, úplně na kraji vesnice, mezi louky, pole a lesy, doprostřed přírody a totálního klidu. To je něco, co jsme chtěli udělat už hrozně dlouho, a doteď si každý den doma neskutečně užíváme, je nám tu skvěle. Přijde mi, že než chodit snům naproti je spíš důležité nestát jim v cestě. Je to stejný princip jako s tím psaním textů - když víš, co chceš, nech to k sobě přijít, netlač a nevymýšlej, nech vesmír, ať se postará sám. Je to ta nejjednodušší a přitom nejtěžší věc na světě.

Jméno "Věci a sny" pochází z textu písně "Rozlučková", kterou jste věnovali v lednu zesnulému Davidu Stypkovi. Na jaké zážitky ze společného turné vzpomínáš nejraději?

Celé to turné byl jeden velký, úžasný zážitek. S Davidem a klukama z jeho kapely Bandjeez jsme si okamžitě lidsky sedli a od začátku do konce to byla veliká jízda. Moc rád vzpomínám na večírky na hotelových pokojích, kde se do rána hrálo a zpívalo, na místě se vymýšlely absurdní texty, příběhy a vtipy, kterým bychom asi ráno ani sami nerozuměli, ale byla to neskutečná legrace. Na druhou stranu to bylo ohromně inspirující, David byl beatník, prokletý básník vytržený ze své doby a vržený do té naší, všechno dělal na dvě stě procent. Měl neuvěřitelný cit pro jazyk a verše, byl fantastický kytarista a skladatel a způsob, jakým vedl melodii, byl nenapodobitelný. Zničehonic se objevil, obrátil celou českou scénu vzhůru nohama a zmizel. Zbyla tu po něm obrovská díra a nám všem bude navždycky chybět.

Mým největším favoritem na desce je asi píseň "Mater Mors". Vlastně ale nevím, co její název znamená. Můžeš to prosím objasnit?

Vychází ze rčení, které kdysi často používal jeden můj kamarád: "Ave Mater Mors!" Původně je to z latiny, asi to i trochu zkomolil, ale líbí se mi, jak to zní. Znamená to něco jako: "Vítej, matko Smrti." Zůstalo mi to v hlavě, a když jsem psal text k této existencionální písni, přišlo mi, že se to tam krásně hodí. Je to příběh o tom, jak se navzdory veškeré pomíjivosti dokážeme vybičovat k tomu dělat velké věci, prožívat velké emoce a rvát se za pravdu, které věříme, navzdory tomu, že pod povrchem všichni dobře víme, jak omezený čas tady na Zemi máme. Místo toho, abychom si někde odevzdaně sedli a čekali, až přijde konec, vrháme se po hlavě do věcí, které nám přijdou důležité. Je to fascinující stránka lidské existence.

Ve skladbě "Pálím" zpíváš o tom, že pálíš věci, které ti připomínají smutnou minulost. Jde o činnost, kterou v takových chvílích skutečně děláš a která ti pomáhá posunout se dál?

Byly doby, kdy jsem měl hodně tendence babrat se v minulosti, zabývat se jí a trápit se tím, co bylo, co jsem udělal a co jsem mohl udělat jinak. Postupně jsem ale přišel na to, že všechno, co se dřív stalo, nám pomohlo stát se lidmi, kterými jsme teď. A že každé mé já se v každém okamžiku prostě jenom v rámci svých možností snažilo dělat to nejlepší, co umělo. Často se říká, že člověk je jediný ze živých tvorů, který se sám průběžně celý život trestá za věci, které jsou dávno pryč. A je to tak. Ta píseň je o pocitu obrovského utrpení a žalu ze ztráty, který asi každý někdy v životě zažil. O té chvíli, kdy má člověk dojem, že život už nikdy nebude v pořádku, že mu pukne srdce. Časem to samozřejmě přebolí a všechny rány se zacelí, ale v tu chvíli máš dojem, že všechno končí. Asi je to takový vzkaz tomu mému starému já: "Vydrž, zas to bude dobrý!"

Textem zaujme také "Nebreč, Sáro". Vypráví příběh umírajícího muže, jehož žena čeká dítě. Inspiroval tě skutečný příběh, nebo něco jiného?

S kapelou trávíme spoustu času v dodávce na dálnici, často projíždíme kolem dopravních nehod, občas se stávají i lidem, které známe, které máme rádi. A pak vidíš auta, co kolem sviští, jako by pro ně žádné přírodní zákony neplatily, lidi za volantem, kteří nepřemýšlejí o tom, že stačí zlomek vteřiny, chvilka nepozornosti a všechno je vzhůru nohama. Příběh té písničky se odehrává přesně v té jedné setině vteřiny. Čas se zastaví, kolem ve vzduchu visí střepy předního skla a jemu letí hlavou všechny ty věci, které už nikdy neuvidí a nezažije. Kolikrát by stačilo na chvilku sundat nohu z plynu, ať už doslova, nebo obrazně, a spousta životů by mohla plynout úplně jinak.

V této době je obtížné něco plánovat, přesto - chystá se Jelen na koncerty? A která ze skladeb bude dalším singlem?

Doteď jsme veškerý čas a energii věnovali hlavně přípravě desky a velkého stremovaného koncertu, na kterém jsme ji pokřtili. O novém singlu zatím nepřemýšlíme, "Jediný, co chci" i "Ještě jednu noc" si zatím vedou skvěle, a až přijde čas na další, máme z čeho vybírat. Co bude dál, záleží hodně na aktuální situaci - v kalendáři máme termíny na celé léto, otázka je, jaká opatření v té době budou platit. Na září máme naplánované už jednou odložené pokračování našeho open air festivalu Jelen a přátelé v Přibyslavi. A když to jenom trochu půjde, chtěli bychom na podzim vyrazit na turné po celé republice, představit nové písně naživo a hlavně se konečně potkat s fanoušky osobně, na koncertech i podpisovkách, protože nám to už neskutečně chybí!