Metallica platila od svého vzniku až do roku 1991 za nekompromisní thrashmetalovou kapelu. Eponymní studiovkou, které nikdo neřekne jinak než "The Black Album", však vykročila vstříc k mainstreamu a postavila si věčný pomník. Jak tento monolit z černočerného kovu vznikal, přibližuje další díl z cyklu Slavná alba.
© Peter Garcia Rok 1988 byl pro
Metalliku přelomový. Natočila a vydala své nové album "…And Justice For All". Nahrávku, která následovala dle mnohých nepřekonanou desku "Master of Puppets", ale hlavně studiově představila basáka Jasona Newsteda, který nahradil zesnulého miláčka publika Cliffa Burtona.
Ačkoli nová kolekce sklízela celosvětový úspěch (včetně platinových ocenění), členové skupiny zas tak spokojení nebyli. Ač kolem sebe rozhlašovali své obvyklé velkohubé řeči o tom, že je to to nejlepší, co kdy vydali, uvnitř sami cítili, že to nebylo úplně ono. Výsledek navíc srážel neobvykle špatný zvuk. Newstedova baskytara byla nepochopitelně potlačena a jeho party zredukovány na úkor vypíchnutých bicích a kytar. To vše se mělo změnit.
© Jim Steele Zakladatelé a hlavní představitelé této metalové legendy - hráč na bicí
Lars Ulrich a kytarista a zpěvák
James Hetfield - si byli pod tlakem kritických hlasů vědomi toho, že "…And Justice For All" zvukově není to pravé (ostatně podobně jako předchozí počiny) a že nevykresluje jejich pravou sílu.
A tak se rozhodli ke kroku pro ně doposud nevídanému - najmout někoho, kdo s nimi dotáhne celý proces natáčení až k úspěšnému konci. Tím vyvoleným měl být
Bob Rock, známý producent pop-rockových nahrávek a hlavně spolupracovník kapel první ligy, jako jsou
Aerosmith,
Bon Jovi či
Mötley Crüe.
Jeho hlavní schopností bylo umění vymáčknout z průměrné nahrávky takový zvuk, že zněla i z obyčejného plastového rádia jako největší pecka. Právě album "Dr. Fellgood" od poslední jmenované bandy rozhodlo o Rockově angažmá.
V roce 1989 začali Ulrich s Hetfieldem usilovně přemýšlet o nové řadovce. Lars předal Jamesovi záznamovou pásku kytarových riffů, které natočil během turné k
"Justice". Dali si čtrnáct dnů a tento termín splnili do puntíku. Kytarista přivezl do sanfranciského domu, kde jeho parťák bydlel, základy nových kompozic. Lars zde mezitím vybudoval provizorní malé studio vybavené osmistopým magnetofonem, a tak mohly začít zkoušky. Jako první začali pracovat na riffu Kirka Hammetta ve skladbě, která později dostala název "Enter Sandman".
"Pokusil jsem se napsat tu nejsložitější věc, jaká mě napadla. Byl jsem tehdy sjetý jako guma," komentoval
Kirk Hammett vznik zmíněného partu.
© Metallica Když byly hrubé základy dokončeny, přišel na řadu
Bob Rock. Manažeři Metalliky ho původně požádali o závěrečné míchání nové nahrávky. S díky odmítl a řekl si o daleko větší sousto. Chtěl desku rovnou produkovat. To však nešlo úplně přes ega muzikantů. Lars reagoval více než příznačnými slovy:
"My jsme Metallica. Nám do našich věcí nikdo strkat prsty nebude. Nikdo se nebude srát do toho, co děláme, a říkat, jak to máme dělat jinak."
To tenkrát on a jeho kumpáni netušili, jak moc jsou blízko pravdě. Jimi najatý producent byl naprostý puntičkář a nijak se netajil názorem na jejich předchozí počiny. Dal jim doslova sežrat to, že tu energii, kterou ze sebe do diváků valí na koncertech, se jim nikdy nepodařilo přenést na desky, a o jejich technické kvalitě raději taktně pomlčel. Ještě než skupina stačila rozdýchat tuto upřímnost, musela skousnout požadavek na natáčení v kanadském Vancouveru, kde Rock sídlil (nikdy neprodukoval jinde než právě tam). Nakonec však k úlevě všech došlo ke kompromisu a práce započaly v kalifornském studiu One On One.
"No promiň! Kdo si kurva myslíš, že jsi?" Reakce Larse Ulricha na kritiku desek
Metalliky.
Kapela šla do studia 6. října 1990 se zmíněnými základy a hotovými čtyřmi demosnímky, pozdějšími singly. Na první pohled idyla v losangeleském nahrávacím komplexu, jehož součástí byl relaxační kout s kulečníkovými stoly, boxovacími pytli, basketbalovými koši, pohovkami či hromadou pánských časopisů, však brzy vzala za své. Z následného procesu se stalo vyloženě peklo, mučírna a bitevní pole v jednom. Na jedné straně stáli muzikanti v roli mučedníka, na druhé Rock jako jejich krutý trýznitel. Ulrich a jeho kumpáni, zvyklí na to, že si vše dělají po svém, nyní narazili na tvrdou zeď.
© Getty Images Puntičkářský producent naprosto překopal jejich návyky. Nutil členy formace nejdříve skladby nazkoušet, a to pěkně pospolu, a až když byl naprosto spokojen, je pustil natáčet. Sekvence se opakovaly do naprosté dokonalosti. To celé proto, že chtěl z hudebníků vydolovat jejich údernost, hutnost a sílu, tedy vlastnosti, jimiž prosluli při živém hraní. Jenže to byl přesně opak toho, co do té doby dělali. Stavěli hlavně na svém muzikantském filigránství a rychlosti, ale ona živelnost jim jaksi unikala. Libovali si ve složitých a dlouhých kompozicích, které už však některé diváky při živých vystoupeních začaly nudit. Proto je Rock nutil i přes jejich zjevný nesouhlas projev zestručnit.
Jako další jablko sváru se jevila Larsova hra na bicí. Bubeník vzpomíná, že se doslova musel znovu učit bubnovat, aby jeho hra šla ruku v ruce s připravovanou nahrávkou. Cíl zněl jasně. Zpřesnit, zjednodušit a dosáhnout čistoty hry. To však stálo hodiny a hodiny cvičení, litry potu a fyzického ničení. A když došlo k samotnému natáčení, přišel diktátor Bob a nutil Ulricha natočit dalších čtyřicet rozdílných sekvencí bicích k jedné skladbě.
"Boba Rocka jsem nenáviděl ještě celý rok po natočení alba." Lars Ulrich
Ušetřeni nebyli ani kytaristé. Museli podlaďovat z klasického ladění E o tón níže na D, na což nebyli zvyklí, což ovšem dělalo skladby hutnější. Jejich smrtonosné riffy jim producent vracel zpět jako otřepané a ohrané. A nutil je nahrávat jednu a tu samou část znovu, jinak a lépe. Když už si mysleli, že je vše podle představ, přišel Rock s právě vymyšlenou melodickou linkou. Tu mu však James povětšinou házel na hlavu. Jiný extrém se odehrál, když Bob seděl s Kirkem pět hodin a nutil ho zahrát správnou notu do jeho sóla, aby vše přesně zapadalo do dané skladby či mezihry.
"Měli jsme svoje všemocné kytarové riffy a na ty se nesmělo sahat." Kirk Hammett
© Getty Images Podobné to bylo s texty. Producent se nespokojil s Hetfieldovými původními verši a nechal ho je přepracovat. Nelíbily se mu některé naturalistické obraty, tolik typické pro metalovou tvorbu. Frontman ustoupil a namísto politicky laděných proklamací či nihilismů, kterých byla předchozí řadovka plná, začal pracovat na svých doposud nejniternějších verších, které vycházely z jeho duše. A tak vznikla "Nothing Else Matters", vůbec první balada kapely a asi nejosobnější vyznání, či "Wherever I May Room", pocta sounáležitosti s muzikantskými kumpány na turné.
"Zkus si poslechnout Chrise Isaaca a zpívej to jako on!" Reakce Boba Rocka na Hetfieldovo váhaní nad tím, jak má uchopit zpěv ve zmíněné "Nothing Else Matters".
Nahrávání bylo nekonečné a únavné pro obě strany. Stálo mnoho času a také úsilí udržet vztahy tak, aby pokud možno co nejméně docházelo ke konfliktům a nekonečným polemikám, proč dělat to či ono takto. Vyčerpaní muzikanti tak často pauzovali a trávili čas v relaxačním salónku. Nakonec ale po všech těch třenicích došlo ke kýženému zlomu a otevřená válka byla u konce.
Když si hudebníci poslechli první nahrávky, které najednou zněly jinak, čistě, jednodušeji a otevřeněji, pochopili, co po nich producent chce. Oprostili se od svých eg a začali plně spolupracovat. To však neznamená, že souhlasili se vším, co jim Bob naordinoval. Snažili se dodržovat postupy, ale zároveň zůstat sami sebou. Moc stáli o to, aby jejich rukopis a nápady byly zachovány. V čem uposlechli (a nutno říct, že ku prospěchu věci), bylo zkrácení stopáže songů.
"Uvědomili jsme si, že obecná shoda spočívá v tom, že písně byly kurva hodně dlouhé." Kirk Hammett
Práce ve studiu byly dokončeny 16.června 1991. Bylo to devět měsíců plných tvrdé dřiny, nervů a bez slunečních paprsků. Tato doba vnesla do Metalliky ponorku, ale i zásah do osobních životů jejích členů - Lars, Kirk a Jason se rozvedli. Sami hudebníci a producent o práci na
"Černém albu" svorně říkají:
"Poznamenalo nás to. Zestárli jsme snad o deset let, ale posunulo nás to vpřed."
© Tim Mosenfelder Závěrečné míchání proběhlo v New Yorku. Celkové náklady se vyšplhaly na jeden milion dolarů. Jen práce na otvíráku "Enter Sandman" trvaly nekonečných deset dnů. Čas však tlačil, a tak bylo třeba Rocka, Hetfielda a Ulricha, kteří osobně dohlíželi na dokončovací procesy, popohnat. Producent dohlédl i na to, aby Newstedova basa zněla a aby byla především slyšet. Nepřipustil, aby to dopadlo jako na
"Justice".
Zbývalo doplnit název a vybrat obal. Původně zamýšlené pojmenování "Five" jako číselné označení se neujalo, a tak deska po demokratickém hlasování dostala eponymní titul "Metallica". Obal zobrazuje logo kapely a stočeného hada odvozeného z Gadsdenovy vlajky. U prvního vydání byly oba emblémy do přebalu vyraženy, takže je bylo na černém pozadí jen stěží vidět, což dalo kolekci přezdívku "The Black Album". Na podporu vyšlo pět singlů: "Enter Sandman", "The Unforgiven", "Nothing Else Matters", "Wherever I May Roam" a "Sad But True", přičemž všechny jsou považovány za nejznámější písně
Metalliky a dodnes jsou součástí setlistů jejích živých vystoupení.
"Metallica" vyšla 12. srpna 1991 a během několika týdnů se dostala na první místa světových žebříčků prodejnosti. Díky přístupnosti některých songů začala tvorbu formace hrát rádia a televizní stanice, a to dokonce v hlavních vysílacích časech. Záležitosti jako "Enter Sandman", "The Unforgiven" či "Nothing Else Matters" jako by odstartovaly novou rockovou mánii a skupinu začali poslouchat i ti, kteří ji doposud měli jen na okraji zájmu. Naopak skalní fanoušci, zvyklí na thrashový nářez, mnohdy skřípali zuby a mluvili o zaprodanosti. V tomto případě však neprávem.
"Vím, že spousta lidí tvrdila, že jsme se zaprodali. 'Fůj, zaprodanci!' Ale to už o nás říkali při vydání 'Ride The Lightning'." Lars Ulrich
© Ross Halfin Lars Ulrich,
James Hetfield,
Kirk Hammett a
Jason Newsted za přispění Boba Rocka stvořili monolit. Černočerný, temný a brilantně opracovaný diamant. Tato kolekce je vykoupena krví (z Larsových omlácených prstů), potem, ale hlavně neskutečnou dřinou.
Metallica dosáhla svého vrcholu a
"The Black Album" ji dostalo z metalového undergroundu do opravdové světové hudební extraligy. Její členové se stali skutečnými rockovými hvězdami a celebritami.
Ano, mnozí mohou namítnout, že na oné hvězdné kolekci je patrný odklon od klasického thrashe a naopak příklon ke komerčně laděnému metalu, ale přiznejme si: krok ke zpomalení, menší komplikovanosti tvorbu Metalliky udělalo přístupnější a ve skutečnosti mnohem tvrdší, než byla doposud. Toto album neomrzí a společně s "Nevermind" od
Nirvany či "Use Your Illusions I&II" od
Guns N' Roses se stalo symbolem rockových devadesátek.
Zákulisí vzniku nahrávky "Metallica" i pohled za oponu dobových způsobů práce ve studiu nabízí další díl cyklu Slavná alba, který ČT art odvysílala v pátek 16. dubna a který bude po následujících čtrnáct dní v archivu stanice. Za týden bude ve stejném čase následovat příběh desky "Pet Sounds" od The Beach Boys.
Cyklus článků vzniká ve spolupráci s Českou televizí.