Lana Del Rey měla vždycky jednu věc, která je z hlediska populární hudby pro širokou veřejnost nejdůležitější - hity. "Born To Die", "Summertime Sadness" nebo" Video Games" byly tak silnými písněmi, že se staly nedílnou součástí těch nejmainstreamovějších rozhlasových stanic. Zároveň byly ale natolik vkusné, že proti nim nemohli říct půl slova ani intelektuální hudební arbitři vyznávající nevykalkulovaný underground.

Zkrátka střední proud jako víno - hudba, co zaujme babičku i strejdu z kravína, a přitom se na interpretku nemůžete mračit, že na cestě do posluchačovy přízně překročila hranice dobrého vkusu a potykala si s přiblblou vlezlostí.

Nutno říci, že komerčnímu úspěchu první desky se Lana už nikdy nepřiblížila - i když v její diskografii nenajdeme jediné vyloženě slabé album, z repráků v čekárnách u lékařek jsme už její nenapodobitelný témbr neslyšeli.

Což není nutně špatně - kritici i skalní fanoušci byli většinou spokojení. Rozhodně je pak hodno ocenění, že se zpěvačka v dnešních klipovitých časech streamovacích platforem, kdy umělec chrlí na fanoušky novou píseň každé dva týdny rovnou v osmi různých remixech, stále snaží dělat celistvé nahrávky fungující jako celek.

To je ostatně i případ novinky "Chemtrails Over The Country Club". I když zde najdeme několik velmi povedených kousků (namátkou "Tulsa Jesus Freak", "Breaking Up Slowly" nebo "Wild At Heart"), asi nelze úplně čekat, že by s některým z nich Lana dobyla hitparády tak jako dekádu zpět s peckami z našlapaného debutu.

To ale není nic proti ničemu. Nové cédéčko této dívky z New Yorku má atmosféru, hlavu a patu, a věnujete-li mu soustředěný poslech, nabídne vám téměř tři čtvrtě hodiny intenzivního prožitku. Jsou tu tradičně silné texty plné (sebe)reflexe i popkulturních narážek, melancholická, ale ne nutně prvoplánová nálada a chytrý současný alt pop s prvky country nebo folku. Jen produkce místy vyvolává otazníky. Člověka napadne, jestli některé skladby nemohly být posluchačům nabídnuty ve trochu stravitelnější podobě - například Lanin výrazný šepot (sic) v úvodní "White Dress" je pro lidské ucho místy až nepříjemný.

To už je ale hledání much na téměř dokonalé desce. Popová diva ze Spojených států připravila dva roky po recenzenty velice ceněném albu "Norman Fucking Rockwell" více než důstojného nástupce. Tak si uvařte čaj, vyndejte staré černobílé fotky a hoďte se do nostalgie. Kolekce "Chemtrails Over The Country Club" je pro to jako stvořená.