Streamingová platforma Apple TV+ šířkou nabídky nemůže konkurovat mnohem úspěšnějším hráčům na trhu Netflixu, HBO nebo Disney+, ovšem sází především na silnou původní tvorbu. Originální tituly vznikají i na poli hudebních dokumentů, vzpomeňme třeba nedávný výtečný film režiséra Thoma Zimnyho o vzniku alba Bruce Springsteena a E Street Bandu "Letter To You". Dalším počinem, jenž vzbuzuje obrovský zájem, je dokumentární film R. J. Cutlera "Billie Eilish: The World's a Little Blurry".

Pro boomery jako já může být masivní globální úspěch podivné, sotva dospělé osoby těžko pochopitelný. Rozumím i tomu, že image a zpěv/šepot Billie Eilish může být někomu až protivný. Stejně se dá pochopit také tvrzení, že Billie je hlasem své generace, nemluvě o tom, jak její hudba oslovila i posluchače z úplně jiných cílových skupin včetně starších rockerů. Proč tomu tak je? Především je za tím talent a nebývalá otevřenost člověka, který dokáže do své hudby přenést pocity, obavy, strach, trápení a sdělit to světu moderním a nadčasovým způsobem zároveň.

Film "Billie Eilish: The World's a Little Blurry" zachycuje relativně krátké období mezi vydáním písně "Ocean Eyes" (listopad 2015) a ziskem půltuctu Grammy za debutové album "When We All Fall Asleep, Where Do We Go?" (leden 2020) a šokuje svou neuvěřitelnou otevřeností.

Diváka pasuje do role voyeura, jenž je svědkem hádek, rozpadu vztahů, výčitek a lidských selhání. Chcete být onou muškou v místnosti a vidět, co se děje v zákulisí? Tak prosím, tady to je. A někdy to fakt bolí. Je to nepříjemné a pozor, vy máte o tu dívku s Tourettovým syndromem, depresivními stavy a polámanýma nohama strach a máte ji ještě více rádi. Je to maximálně upřímné (anebo to je tak věrohodně zpracované) a vy máte pocit, že rozumíte, proč je ta její divná hudba, zrozená ze všech hrozných i krásných pocitů, tak silná.

Podstatným motivem filmu je role zpěvaččiny rodiny: rodičů, kteří ji od dětství podporovali v jejích uměleckých výbojích a teď se ji snaží maximálně chránit, a bratra Finnease, génia ze studia v pokojíku rodinného domu. A opět: kamera běžela pořád - i v celkem nepříjemných situacích, kdy si divák říká: To není možné, že to tam nechali. Silným momentem je promluva mámy o tom, jakému tlaku musejí odolávat dnešní náctiletí: v té chvíli si opět divák uvědomí, proč je Billie mluvčím teenagerů 21. století, jejich obav a strachů. Bude stát za to podívat se na tento dokument třeba za deset let. Co budou jeho protagonisté říkat na dnešní výroky a stanoviska ze snímku? Viz třeba debatu o drogách, při níž se matka s dcerou bavily o tom, zda Billie, která teď drogy striktně odmítá, může někdy spadnout do závislosti.

Tady se nesmějte: jedním z nejsilnějších motivů filmu je vývoj vztahu Billie Eilish k Justinu Bieberovi od chorobné dětské zamilovanosti (a slovo chorobné zde není náhodou - jak potvrdila máma, bylo to zralé na psychoterapii) k jistému přátelství, kdy je pětadvacetiletý (!) veterán Bieber oporou sotva dospělé umělkyni s plnou náručí zmíněných gramofonků od Akademie. Jejich první osobní setkání na festivale Coachella je jedním z emocionálních vrcholů celého Cutlerova počinu. Ze živých koncertních vystoupení, které diváka a posluchače zasáhnou s nebývalou intenzitou, vyberme interpretaci nádherné milostné písně "I Love You", při které se zpěvačce zlomí hlas. A záběry z koncertu v Miláně, kdy si Billie dorasuje kotník, jsou opravdu šílené.

"Billie Eilish: The World's a Little Blurry" je silné dílo především tím, jak dává divákovi přístup úplně všude: do zákulisí po vystoupení, se kterým muzikantka není spokojená, slyšíte telefonáty, při nichž se hroutí vztah, a ocitnete se v mikroprostoru, kde se rodí velkolepá melodie do bondovky "No Time To Die". Nahlédnete do zpěvaččina pubertálního deníku a budete mít z jejích slov a kreseb strach. Bojíte se o duševní zdraví mladičké a přesto hrozně vyspělé umělkyně, fandíte jí, aby se dala fyzicky i mentálně dohromady. A těšíte se na další její hudbu a přejete jí, aby to všechno, co se děje kolem ní a uvnitř ní, ustála.