Nick Cave začal s Warrenem Ellisem z kapely Dirty Three spolupracovat v roce 1993 před vydáním skvělé desky "Let Love In", na níž Warren poprvé hostoval v několika skladbách. Čtyři roky nato se stal členem The Bad Seeds a následně, po odchodu Blixy Bargelda a Micka Harveyho (ale vlastně už i před ním), i nejdůležitějším Caveovým parťákem. Spolu natočili nespočet soundtracků (jen namátkou "The Proposition", "The Road", "West Of Memphis", "War Machine", "Wind River", "Kings" nebo "Mars" (na němž smyčce nahráli ve Smečkách naši Filharmonici města Prahy)). Warren je jedním ze čtyř členů kapely Grinderman. Ale společnou písničkovou kolekci (i když i na těch soundtracích se občas písnička najde) zatím nestvořili.

Když se 7. ledna Cave na svém blogu nenápadně zmínil, že zrovna s Ellisem natáčí "Carnage", hned tu zprávu převzaly snad všechny hudební weby včetně nás a někteří už předpovídali osmnáctou řadovku The Bad Seeds. Nakonec je z toho první písničkový počin dlouholetých kolegů a parťáků. Dílo, které navazuje jak na spolupráci na filmové hudbě, tak na to, jak znějí poslední desky The Bad Seeds. Mimochodem, první podoba skladeb na album vznikla při intenzivním kreativním výhřezu během dvou a půl dne nahrávání.

Výsledek je reakcí na samotu, odloučení a nejistotu. Žijeme v době, kdy moc nemá cenu plánovat. Sám Cave minulý rok nejdříve odložil a pak zrušil turné k předchozí studiovce "Ghosteen". A pokud si vzpomenete na energii a propojení s fanoušky z poslední šňůry, fyzické kontakty, tahání lidí na pódium i procházení mezi nimi a zpěv přímo z nadšeného davu, uvědomíte si najednou ten kontrast, který covid třiašedesátiletému muzikantovi přinesl, i tu ještě větší a brutálnější míru odloučení a osamění.

To vše vyústilo v osm písní. Učí se žít v tom novém světě, obrací se k víře v Boha a v lásku a snaží se najít recept sám pro sebe. Mnohem více řeší to, co se děje uvnitř člověka, a když se nejde setkávat fyzicky a volně cestovat, navazuje kontakty a cesty snové, duchovní, intimní. Přemýšlí, jak se s dnešní situací vyrovnat, a uprostřed osamění a izolace hledá naději a taky sám sebe. Nemá to ostatně vůbec jednoduché - s ještě výraznějšími pocity odloučení, způsobenými ztrátou syna, se pral už na předchozích dvou deskách The Bad Seeds.

Ale není to jen divný svět covidu. Je to i divný svět násilí a agrese, na který hudebník reaguje v songu "White Elephant", kde se dotýká i loňských protestů Black Lives Matter. Píseň začíná vlastně jako filmové drama. Ellis vytváří stísněnou atmosféru, do které Cave svůj text spíš deklamuje, než zpívá. Pak ale dojde ke střihu a gradující drama se promění ve všeobjímající a nadějeplný nápěv o tom, že nastal čas pro nebeské království. Ten syrový a bezútěšný a do maléru směřující úvod tak autoři jako zázrakem vyléčí a promění. Podobný střih je tu ještě jednou - hned v úvodní "Hand Of God".

Když jsem byl před mnoha lety ve francouzském Saint-Rémy-de-Provence, měl jsem to štěstí, že jsem náhodou vešel do zdejšího kostela, v němž zrovna hrál místní umělec pro asi patnáct posluchačů na obrovské nádherné varhany. Shodou okolností v tomto městě asi deset let poté natáčel Cave album "Push The Sky Away". A vlastně stejný pocit jsem zažíval právě i při poslechu zmíněného otvíráku (a pak i u "Lavender Fields", která upomíná na levandulová pole, jimiž ta francouzská oblast také voní).

V té úvodní skladbě sedí poutník / umělec / kazatel u piana a filozofuje: "There are some people trying to find out who / There are some people trying to find out why / There are some people who aren't trying to find anything, but that kingdom in the sky." Následuje zlom, střih, z klidu a rozjímání přejdete v naléhavý tepající elektronický rytmus a z vysněného kostela se dostáváte do dnešních dnů k sobě domů, do příběhu o přežití, v němž Cave doufá v boží zásah.

Nakonec ale nachází způsob, jak v celé té znepokojivé době a marasmu fungovat. Jak se s tím vším vyrovnat. "Carnage" může být receptem i pro posluchače.