Druhá sólová deska nese název "20:20" jako odkaz na loňský rok, který byl opravdu speciální. Jak zasáhl vás?

Ve chvíli, kdy to celé začalo, jsem byl právě v New Yorku a se zděšením jsem pozoroval, co se to vlastně děje. Zůstal jsem tam prakticky uvězněn, a to až do června, kdy už letadla začala znovu létat a já se nějak rozumně mohl vrátit do Česka. S Lacem jsme měli být na turné už od začátku května, což se samozřejmě zrušilo stejně jako celý zbytek roku. Naštěstí přišla spásná myšlenka, že bychom měli zkusit hrát v září. Což byl prakticky jediný měsíc z celého roku, kdy jsme mohli nějakým způsobem fungovat. Složitej, hroznej, komplikovanej a velice drahej rok. Na druhou stranu se ale podařila spousta jiných věcí a jednou z nich je právě má nová deska "20:20".

Zároveň název vyjadřuje i poměr, skóre. Čeho se týká?

Poměr ani ne, přitahovala mě ta symetrie toho roku. Ta jeho paradoxní číselná vyrovnanost, poněvadž v tom roce asi nikdo z nás nebyl úplně vyrovnaný. Je v něm i skrytý odkaz na album "8:30" kapely Weather Report, která mě v mých začátcích ovlivnila asi úplně nejvíc. A právě i v tom časovém údaji je jedna paralela, a to se zápisem času v evropském formátu. Není to 8:20 p.m., byť jsem zvažoval i tuto variantu, ale je to právě ten evropský zápis času 20:20, ve kterém se k Evropě jako ke svému rodišti a ke své domovině s úctou obracím.

Nahrávka přitom měla vyjít před dvěma lety. Proč vyšla až teď? Nebyl prostor ji vydat dříve, nebo jste čekal, až se písně usadí?

Asi tak nějak. Kdyby vyšla před dvěma lety, nebyla by taková, jaká je teď. Hlavně v té době nebyl vůbec čas, protože jsem měl hodně práce s jinými projekty, třeba s doděláním poslední desky Laca Decziho "Proton". Písně byly nějak připraveny, ale potřebovaly dozrát. Promyslet texty, promyslet harmonie, instrumentace, ... dřív nebyla vhodná doba. Teď už je. Což je další paradox...

Žijete stále v New Yorku? Jak pandemie ovlivnila tamní kulturní scénu? V Česku se sází na streamované koncerty. Jak se bojuje s koncertní stopkou za oceánem?

Nuceně jsem se musel na čas přestěhovat zpátky do Česka a dát New Yorku "Good Bye" and "C U later". Byl na mě vyvinut takzvaný finanční nátlak. Život v New Yorku je v porovnání třeba s Prahou opravdu nákladný, a pokud nemáte vůbec žádnou možnost obživy, natož třeba i nějaké té seberealizace, jsou i tři měsíce domácího vězení velice vyčerpávající, a to nejen finančně. NY je do teď prakticky úplně mrtvé město a asi ještě dlouho bude. Je to velice smutné, poněvadž končí prakticky jeden podnik za druhým - i takový Birdland je ve velikých potížích. Teď se právě dělala fundraisingová akce, v rámci níž se nejen světoví umělci společně sešli k vytvoření live streamu na podporu tohoto klubu.

O životě muzikanta v New Yorku jste prohlásil: "Konkurence je obrovská, snad úplně největší, jaká může být. Soustavně tě nutí pracovat sám na sobě, být lepší a lepší, to mi velmi vyhovuje. Kulturní šok, ten přijde ve chvíli, kdy se tam snažíš hrát, zapadnout a zjistíš, že neumíš vůbec nic. Musíš makat a makat. A zase makat." Kolik času denně věnujete muzice? Kolik písní jste se musel doučit, abyste se v Americe dobře adaptoval?

Zajímavá otázka... Aby tam člověk opravdu něco zvládl, tak bych řekl, že je potřeba umět tak tisíc skladeb. Já se dostal na nějaké čtyři stovky, což je ale úplný základ. V nich je prakticky to nejnutnější, co je opravdu potřeba znát. Je to velice pomalá, frustrující a vyčerpávající práce, ale když to člověk má jako životní cíl, tak k tomu podle toho musí i přistupovat.

Je bláhová představa si myslet, že se můžete naučit třeba padesát songů za týden. To je úplně k ničemu. Já tuhle zhovadilost sám zkoušel, protože bylo nutné rychle dohnat to, co mi chybělo. Po dvou týdnech si opravdu stěží vzpomenete, kdo je autor té které skladby, natož tak v jaké tónině je, jakej tam je groove a jaký to má asi bpm. Takovým způsobem vám v hlavě zůstane tak dvacet procent těch vědomostí a po měsíci práce ještě míň.

Samotnej Laco mi jednou řekl, že tohle je na hovno a že musím hrát maximálně jednu denně. A měl obrovskou pravdu. Jednu denně. Je to přece jen nějaký životní cíl. Nic víc a nic míň. Trvá to. Musí se to naposlouchat a usadit. Řekněme, že za ten rok si jich opravdu bezpečně zapamatujete sto až sto padesát. A pak máte další rok... a další... takže za takových pět let jich můžete bezpečně umět těch čtyři sta. Ale... každej je jinej.

A kolik času tomu věnuju denně? Co nejvíc můžu! Mám na to takovou svoji motivační fintu. Aspoň pět minut - to funguje opravdu úplně nejvíc. Nikdy to není pět minut. Ale člověk si musí říct: Aspoň pět minut Tím ale myslím pět minut s nástrojem. Protože jinak se hudbě věnuju prakticky celý den, protože hudba neznamená jen hrát na instrument nebo zpívat. Je tam daleko více aspektů, kterými se jakožto umělec musím zabývat. Ale to je skoro až na přednášku...

Baví vás hrát popové písničky, ale rád je přearanžováváte, klidně i přímo na koncertě. Ujíždíte si na improvizaci?

Samozřejmě. Improvizace je pro mne esenciálním kořením hudby. Ve chvíli, kdy probíhá, spojuje všechny zúčastněné na hluboké emocionální a intelektuální úrovni a je to ten nejmagičtější zážitek, kterého může být posluchač přítomen. V tu chvíli jsou muzikanti napojeni jeden na druhého. Hrát písničky je ale vždycky to nejzábavnější. A do nich pak improvizovat, máte-li kolem sebe lidi, kterým věříte a o které se můžete opřít, to je nepopsatelný pocit svobody.

Zpět k čerstvé studiovce. Když jste ji loni natáčel, prozradil jste, že na ní bude pár jazzových standardů. Co si pod tím mám představit?

Jsou písně, které jsou mi velice blízké. Rád si je zahraju a rád se podělím o ten pocit, který mám, když je zpívám. Je to pro mě nová a zajímavá disciplína. Umět si najít svůj vlastní příběh a své vlastní emoce ve slovech, která napsal někdo jiný. V tu chvíli je to pak i autentické, protože ten prožitek je reálný, je pravdivý. Nevím, jak to dělají ostatní, ale tohle je můj princip a můj postoj ke zpěvu jako takovému. A proto rád zpívám i ty jazzové standardy. Třeba "All Of Me", která je na mém novém albu, je přesně tou skladbou, která úplně dokonale vypovídá o určité etapě mého života a o mých emocích, které z této etapy mám. Proto jsem vlastně schopen ji zpívat, protože je zde moje výpověď důvěryhodná, a to hlavně pro mě samotného. Jsem to já a nemusím se vtělovat do jiného člověka. Stejně jako třeba "This Masquerade" anebo "Nature Boy". "We Found Love" je song, který sám Jeremy Gaddie popsal tak, že to je vlastně výpověď o našem přátelství.

Co vás vedlo k tomu, že oproti debutu je kolekce "20:20" celá zpívaná? Prý jste začal se zpěvem kvůli Lacovi a také proto, že jste před několika lety zjistil, že přibývá klubů, kde nedostanete termín, pokud je kapela bez zpěvu. Co je na tom pravdy? A jak moc jste ke zpěvu byl tlačen?

Je to přesně tak. Já si jednou takhle hrál ve studiu po asi týdnu míchání naši nové desky a najednou přijel Laco z pláže zrovna ve chvíli, kdy jsem si dal pauzu a sedl si k piánu, abych si zahrál jednu písničku, co mám rád, "Song For You" od Leona Russela. Hned začal pokřikovat, že tohle musíme hrát. No, a my ji pak zařadili do setlistu hned na další tour. A tak to celý vlastně nějak navážno začalo. Dostat termín se zpěvem a bez zpěvu, to je zajímavá životní zkušenost. Protože nakonec přišlo žebráníčko v metru a teprve pak člověk pochopí, že soustavně bojovat za instrumentální muziku ve světě naplněném zpěvem je skoro takový donquijotský příběh.

Jak vycházíte s Lacem, který je výborný muzikant, ale tak trochu svéráz? Co jste se od něj naučil?

Dá se říct, že tím, kým dnes jsem, jsem díky Lacovi. Ukázal mi spousty a spousty otevřených dveří, ale projít jimi musí člověk tak nějak vždycky sám. Stejně to bylo se stěhováním do Ameriky, s produkováním a třeba i s tím zpíváním. Laco mi dal hlavně tu možnost, za což mu budu do smrti vděčný. Vyjít s ním jednoduché samozřejmě není, ale já zase říkám: "Hlavně se z toho nepos*at." Všechno vždycky nějak jde. S ním je to sice někdy složitější než s nas*anou ženskou, ale... i to se dá nějak zvládnout.

Na natáčení novinky jste vybíral finance prostřednictvím crowdfundigové kampaně Hithit. Jak jste spokojený s výsledkem?

Se vší pokorou musím říct, že mě opravdu překvapilo, s jakou podporou lidí jsem se setkal. Bylo to takové husarské rozhodnutí, od kterého mě odrazovalo hodně lidí. Navíc jsem se rozhodl pro tu nejkratší variantu kampaně, protože do konce roku nezbývalo moc času. Za třicet dní se nakonec vybralo přes 111 % cílové částky, která nebyla úplně malá, a já jsem za to opravdu velice vděčný. Náklady na desku to nepokrylo ani zdaleka, ale za sebe musím říct, že taková podpora mi hlavně pomohla k přesvědčení, že dělat dál to, co dělám, asi nějakej ten smysl má.

Mezi dárky byl i vámi malovaný obraz. Co rád kreslíte a jakou technikou nejraději?

K malbě jsem se vrátil po mnoha letech, když jsme byli na turné a já viděl toho Laca, jak tam zase něco matlá... Zastavili jsme v Lidlu a já tam nakoupil napnutý našepsovaný plátna, akrylový barvy, štětce a začal jsem si zase malovat. Obrazy jsem pak rozdával svým blízkým a dělal jim tím radost. A když jsem to začal sdílet na Facebooku, začali se ozývat lidé, že by takový obraz chtěli, a ptali se, kolik by to stálo. Je to vtipný, protože jsem dnes už nějaký ten obraz i prodal a musím říct, že to vyvolalo přinejmenším rozpaky v erudované obci, která si toho díky tomu crowdfundingu všimla. Sám se za žádného malíře nepokládám. Doteď jsem se věnoval převážně realismu a prakticky jsem uměl jen základní techniky. Pak jsem namaloval první surrealistický obraz, dost inspirovaný Salvatorem Dalím. Právě o něj byl asi největší zájem. No, a takhle nějak si teď pohrávám s myšlenkou se tomu věnovat daleko více, poněvadž jsem dostal nabídku se i tak nějak akademicky dovzdělat. A to je pro mě jako hozená rukavice!

Výslednou nahrávku mnozí chválí za to, že ji nestavíte přímo na svém mistrovství, ale že do skladeb pouštíte jen to potřebné. Chtěl jste se více přiblížit běžnému posluchači?

Byl to záměr. Asi přirozený vývoj. Ta první deska je plná těch basových sól a vyhrávek. Na "20:20" jsem se snažil převážně o libozvučnost. Doprovázím-li umělce, je naprostá samozřejmost, že tam nic takového necpu. Na vlastních deskách jsem toho vždy měl, co se jen vešlo. Byť si vždy velice rád zahraju nějaké to sólo, tady jsem od toho upustil. Už se to sem jednoduše nehodilo. Představil jsem si, že takovým způsobem doprovázím třeba Petera a... najednou jsem věděl, že tohle tam prostě bejt nemůže. Hrají tam se mnou opravdu vynikající muzikanti a bylo pro mě samozřejmé dát prostor hlavně jim. Jestli to tedy někdo kvituje, jsem za to velice rád.

Rozhodl jste se desku neumístit na streamovací platformy. Proč?

Dnes jste jako umělec prakticky na všechno sám. Musíte vymejšlet reklamní kampaně a jejich obsah, aby se to dostalo k lidem, aby si to mohli poslechnout. Díky streamovacím službám se ale ze žebráka stal už úplný chudák, protože v jejich případě to nakonec všechno děláte jen proto, aby si to někdo poslechl a dal vám třeba možná i ten like. Rohlík v obchodě si ale za like nekoupíte. Ten příjem je z toho úplně absurdní, nemluvě o hudební kvalitě, kterou vám třeba Spotify nabízí – jejich uváděný normální bitrate je cca 96 kbps a může být klidně i ještě menší. To je úplně srandovní vzhledem k tomu, že po vás dnes posluchači vyžadují FLAC kvalitu zvuku a nad mp3 ve 320 kbps se ošívají.

Když pak trochu proniknete do toho hudebního businessu, tak se až zděsíte, kolik a kde vám za co strhávají. Vy to uděláte celý sám, složíte, přearanžujete, napíšete, nahrajete, zaplatíte, smícháte, zmasterujete, nafotíte, vydáte, zpropagujete a pak je to někde úplně zadarmo... a pokud je někde platforma, z níž si to posluchač nebo fanoušek může stáhnout za nějaký poplatek, většinou si vezme nějaké to procentu plus DPH plus zprostředkování plus procenta z platby plus fix z platby a vy jste nakonec rád, že vám zbylo 60 % z toho, co jste za to chtěli. A tyhle peníze ještě musíte zdanit a zaplatit sociální a zdravotní.

Je to celé absurdní vzhledem k tomu, kolik vás to na začátku stojí. Neberte to tak, že bych si tady nějak poplakával. To určitě ne. Taková je doba a takové jsou podmínky. Nikde ale není psáno, že s nimi člověk musí souhlasit. Teď se totiž dostáváme k jádru pudla. Dřív jste šli do obchodu a tam si vybrali vysněnou nahrávku, koupili si ji, prohlíželi obal a měli z toho nějakou radost a nějaký požitek. Pak jste si desku pustili a na první dobrou se vám nelíbila každá píseň. Ale dali jste tomu ještě nějaký čas a znovu a znovu... až jste to pochopili a najednou si i oblíbili něco, co by dnes jinak nemělo vůbec žádnou šanci. Nejdřív jste se naučili skladby podle čísel, pak podle názvu, pak jste si zjišťovali, kdo tam třeba hraje a tak podobně. Věřím, že dneska už lidé ani nemají potuchy o tom, kolik má poslední album jejich oblíbeného interpreta písní. Hudba je díky streamu brána a přijímána jako spotřební zboží. A s tím se nějak úplně nemůžu ztotožnit. Abych ale nebyl jen takto negativní, rád bych dodal, že svítá na lepší časy a jsem za to velice rád. Nastupuje staronový, každým rokem sílící trend. Díky stále rostoucímu počtu nadšenců vinylových desek se celá ta radost z pořízeného alba dostává znovu do popředí. Krom hudby samotné je tak znovu daleko více doceňována i již dlouho přehlížená práce grafiků a fotografů.

Na vaší prvotině "Doing What I Do" bylo několik coverů. Nyní v tom pokračujete dokonce v poměru 6:2. Proč neuděláte více autorských kusů?

Všechno má svůj čas. A teď byl ten pravý čas na to udělat to právě takhle. Jsou to písně, které mám velice rád, a s tímto přístupem byly i nahrány. Když jsem před lety udělal s Danem Bártou "On My Head", setkala se s nemalým pozitivním ohlasem a já musím říct, že mě tato disciplína začala velice bavit. Na světě je hromada dobré muziky a některá si dle mého názoru zaslouží oživení. Je v tomto ohledu právě k zamyšlení, že spousta písní, které dnes známe, jsou vlastně covery, protože se v nich podařilo najít daleko výstižnější a hlubší smysl, než byl jejich originál. Třeba píseň "Easy", kterou většina lidí zná od Faith No More, je v originále od Lionela Richieho z produkce Motown. Nebo "I Will Always Love You", známá od Whitney Houston, je v originále country skladba od Dolly Parton. "Song For You" od Donny Hathaway je zase píseň Leona Russela. Některé kousky byly natočeny mnohokrát znovu a znovu a třeba několikrát vyhrály v různých dekádách ocenění Grammy, díky přearanžování a interpretaci někým jiným, jako třeba v případě "Killing Me Softly With His Song".

A jaký tedy byl klíč k výběru skladeb, které předěláte na "20:20"?

Jak už jsem zmiňoval dříve, jde převážně o mé vnitřní souznění s těmi písněmi. Buď mě provázely od doby, co jsem se hudbě začal věnovat, anebo jsem začal vnitřně souznít právě s příběhem, který je do nich vepsán.

"Nature Boy" z roku 1948 nazpívali mnozí od Elly Fitzgerald přes Celine Dion až po Davida Bowieho a Massive Attack. Jakou její interpretaci máte nejraději?

Má oblíbená je ta originální od Nat King Cole, ale opravdu tou mně nejbližší je verze Kurta Ellinga.

Megahit "All of Me" od Johna Legenda jste přetvořil k nepoznání - ze slaďáku se stal rozjetý jam. Jak vlastně přistupujete ke coverům? Co nejvíce jim zachovat svoji tvář, nebo naopak vyzdvihnout na nich něco jiného?

Tady došlo k shodě jmen. Jedná se o absolutně jiné songy. John Legend je autorem své vlastní písně "All Of Me" vydané v roce 2013. Ta skladba, kterou jsem nazpíval já, je jazzový standard dnes už 90 let starý. Nemůžu říct, že by existoval nějaký mustr. Jedná se spíše o nějaký vlastní přístup k věci. Někdy to cítím tak, někdy jinak... Jde o vlastní emoci, kterou tím chce člověk sdělit a přidat ji k už existujícímu dílu.

Je snazší udělat předělávku songu již několikrát předělanému, nebo poprat se s méně známým kusem? Co je pro vás větší výzva?

Všechno má své. Napsat úplně novou píseň je nepopsaný papír. Je to úplně čistě jen na vás. V případě coveru je tady ale velká odpovědnost, kterou nese právě ten fakt, že je skladba již nějakým způsobem známá. Nemám v tomhle ohledu žádnou prioritu výběru. Je to jen otázka momentální nálady a rozpoložení, co člověk vnímá jako zajímavé a do čeho se chce pustit.

Nestárnoucí klasika je i "Sway" z roku 1953 od Deana Martina, kterou přezpívali třeba Michael Bublé či Diana Krall. Patří tato skladba k základním dovednostem newyorského muzikanta, o kterých byla řeč v úvodu rozhovoru?

Je to tak. Tohle je prostě nestárnoucí klasika. Dovolím si tvrdit, že díky velice citlivému a empatickému přístupu kytaristy Adama Tvrdého je právě tato píseň na mém albu takovým malým skvostem. V této aranži jsem ji hrával s pianistou a zpěvákem Peterem Cincottim. V mé verzi jsme ji díky Adamovu přístupu posunuli právě tam, kde jsem ji cítil úplně nejpřirozeněji. Pro mě osobně to je taková vzácná perla celého alba.

Občas se sejdete se s krajanem a pianistou Ondřejem Pivcem. Nechystáte něco společného?

S Ondrou jsme se v NY často vídali a spolupracovali na skladbách pro poslední album Vojty Dyka. Musím říct, že si našeho přátelství velice vážím, a jen prozradím, že jsme domluveni na nějakém tom společném produkování na jaře letošního roku. Nerad ale mluvím o věcech, které jsou ještě ve fázi myšlenek a představ.

Co vás čeká v následujících měsících?

Těch projektů je samozřejmě více. V současné chvíli spouštíme jeden velký producentský projekt. Nese název Prague Records a spojuje síly čtyř velice profilovaných osobností, a to nejen v hudebním průmyslu. Producent Jirka Vidasov, herec, zpěvák a skladatel Roman Tomeš, textař Petr Soukup, no, a k tomu tedy moje všeználkovská maličkost. Já budu samozřejmě ředitel a uklízečka v jednom, že jo, co jinýho! (smích)

Začátkem února vyjde "20:20" na vinylové desce a s tím je spojeno dalších mnoho věcí, které je ještě potřeba udělat. A taky je v plánu nové album s Lacem Deczim. Připravujeme takovou milou laskavost pro všechny jeho příznivce, ale to bych ještě nechtěl úplně prozrazovat.