"V tomto pořadu padají sprostá slova, takže by se na něj neměl nikdo dívat." Nálepka v tomto duchu varuje rodiče, že neslýchaně vulgární slova jako 'boobs', 'whore' nebo 'shit' by mohly negativně ovlivnit duševní vývoj jejich ratolesti a doporučuje tedy soundtrack k muzikálovému hitu "Chicago" šoupnout do skrýše k erotickým pomůckám a hanbatým časopisům. Tedy ne, že by dvě krásné vražedkyně, kolem kterých se příběh točí, měly vyjadřování jak dámy z lepší společnosti. Ostatně ani nikdo jiný z jejich okolí. Přesto myslím, že oproti spolužákům mravně ohrožených dítek, působí mluva ženské věznice, kde obě dámy tráví většinu (nejen volného :)) času, jako dívčí špitání v šatně klášterní školy.

Před dalším čtením musíte absolvovat vstupní prověrku. Otázka i odpověď jsou prosté. Otázka - viděli jste film "Chicago"? Pokud je vaše odpověď záporná, obávám se, že jste neprošli. Tato recenze ani popisovaný produkt samotný pro vás zatím nejsou určeny. Kromě toho, že shlédnutí muzikálu je dnes skoro společenskou povinností, je jeho soundtrack na pohyblivých obrázcích řízených Robem Marshallem naprosto závislý. Ostatní nechť plynule přejdou k dalšímu odstavci.

Jistě, herci musí být schopni jakéhosi pěveckého výkonu, poslední dobou někteří ale připravují opravdu příjemná překvapení. To nejvýraznější připravili jistě Nicole Kidmanová a Ewan McGregor v předchozí muzikálové podívané - "Moulin Rouge", nebo méně nápadná, ale o to lepší Gwyneth Paltrow (zejména v duetu s Huey Lewisem "Cruisin'"). U Catherine Zeta-Jonesové, vytrénované londýnskou muzikálovou scénou, byla určitá úroveň v podstatě jistá. Její Velma Kelly je obhrouble, animálně výzývavá, plně si uvědomuje, že mužské publikum má v hrsti, a také se podle toho chová. A stejně jako silvestrovské karaoke vystoupení roztomilé boubelky Bridget Jonesové jsou nezapomenutelné i party její nástupkyně, blonďaté naivky Roxie Hart. Renée Zellwegerová svým příjemně netrénovaným, udýchaným, mazlivým hlasem sní ve velkém o kariéře podobné té Velmině, které leží Chicago u nohou. Tedy spíše leželo. Do zpěvu dává tolik výrazu, že i do textu "la la na na" by byla schopná vložit dojemnou love story. Seznámení se s bachařkou Mámou Mortonovou (Queen Latifah) je jedním z mnoha momentů, kterým obraz citelně schází. Protože teprve s ním opravdu pocítíte autoritu hlasu, skrývajícího se ve schránce s výtlakem zhruba čtvrt tuny.

Do této silné sestavy ani maličko nezapadá loužičky slizu za sebou zanechávající, stárnoucí seladon Richard Gere. Z bezcharakterního (základní vlastnost všech 'hrdinů' muzikálu), jak mraky vychcaného právníka dělá otravného paňácu, který nosově a pitomě sebevědomě odzpívá naštěstí pouhé tři skladby. Což je pořád o jednu víc, než dostal ostřílený autor filmové hudby Danny Elfman ("Batman", "Mission: Impossible", "Spider-man") pro své do celku krásně zapadající instrumentálky. Netuším, co (dobrého) chtěl kdo dokázat přilepením dvou bonusů inspirovaných filmem. Nástup hrůzné předělávky "Cell Block Tanga" nazvané "He Had It Comin'" i Anastaciiny "Love Is A Crime" jsou srovnatelným zážitkem s vpádem sovětských vojsk. Originál "Cell Block Tanga" přitom patří k tomu nejlepšímu, co na desce najdete. Ke zvuku kapajícího kohoutku se postupně přidávají další zvuky nočního vězení, aby doprovázely vyprávění všech vězněných žen a milenek, které poměrně standardními postupy odpravily své partnery. Všechny písně zpívané Roxie a Velmou, ať už společně ("I Move On") nebo zvlášť, tvoří pevné nosné zdi desky. Tou nejdůležitější je "Funny Honey", ve které Roxie po svém vysvětluje policii přítomnost mrtvoly v bytě. Její manžel ji mezitím chrání, jak jen může. Až do okamžiku, kdy zjistí, že jeho roztomilá ženuška měla se zavražděným vztah o něco vřelejší než jen obchodní. Sladký chvalozpěv jde potom do kytek, aby elegantně uvolnil místo hněvivé filipice.

Narozdíl od neskutečně vypiplaného filmu se ze samotného soundtracku k původně více jak čtvrt století starému muzikálu u nás stane hit asi těžko. Bez obrazu rozjařená hudba zdaleka tolik nefunguje. Samozřejmě i obráceně, ale němý film vám nikdo nenabízí. Navíc Kander není Webber a samostatného života schopných melodií tu zas tolik nenajdete. Přisprostle dráždivé texty mnoho českých posluchačů taky nevzruší. Pokud vás ovšem film nadchnul tak jako mě a nechce se vám čekat, až vyjde DVD verze, potom doufám, že jsem vás touto recenzí nijak neodradil.