Kdo by to byl před lety čekal, že se z uhlazené Disney holčičky, která hrála Hannu Montanu, stane zpěvačka, na jejíž novou desku budeme na musicserveru čekat a doufat, že to bude opravdová pecka. Podle hlavní recenze Tomáš Navrátila se tak stalo a hodnocení 8/10 doplnil slovy: "Album 'Plastic Hearts' by mělo definovat další zpěvaččiny kroky. Dokáže totiž skvěle balancovat mezi pózou nadrané potížistky a křehké holčiny, která je ale v obou směrech uvěřitelná." Lépe než on novou kolekci Miley Cyrus sice v makrorecenzi nehodnotil žádný redaktor, ale se svým názorem, že se jedná o povedenou nahrávku, rozhodně nezůstal osamocen. Průměrné hodnocení se nakonec zastavilo na 72 procentech.

---

Josef Martínek - Rocková energie, silné popové melodie a skvělý hlas (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Ne každá její proměna ve mně vzbuzovala sympatie, s Ronsonovou "Nothing Breaks Like A Heart" si mě však definitivně získala na svoji stranu.

Předchozí countryově laděná řadovka "Younger Now" sice komerčně propadla a ze zamýšlené trilogie ípíček sešlo už po prvním z nich, Miley se ale nevzdala. Na novince mohla vsadit na jistotu, přesto se raději znovu rozhodla jít s kůží na trh a trochu zariskovat. A dobře udělala: inklinace ke spíše rockovému zvuku a osmdesátým létům se závanem disca a podporou nosných melodií jí totiž nadmíru sluší. Především pak svědčí jejímu hlasu, ze kterého se vyklubal pořádně štiplavý chraplák.

Úvodní vypalovačka "WTF Do I Know" nebo robustně znějící "Night Crawling" s hostujícím Billym Idolem nejspíš neurazí ani kdejakého milovníka ostrých kytar. Povedla se i přímočaře hitová spolupráce s Duou Lipou "Prisoner", tedy pokud se smíříte s pubescentně rebelským videoklipem, naopak nepříjemně rozvleklá "Bad Karma" s Joan Jett a vlezlým "uh, uh, uh" je suverénně nejotravnější položkou tracklistu. V čem však Cyrus opravdu exceluje, jsou balady: ukazuje se, že srdceryvné kousky "Angels Like You", "High" nebo "Never Be Me" jsou pro její charismaticky zastřený vokál jako stvořeny. Album jako "Plastic Hearts" mohla klidně natočit třeba Lady Gaga, nakonec však všem zralejším kolegyním vypálila rybník interpretka, kterou seriózní hudební svět dlouhá léta nechtěl brát vážně. Je na čase konečně nahlas přiznat, že z bývalé Hanny Montany vyrostla opravdu fantastická zpěvačka. 

---

Honza Balušek - Povedený návrat do rockovějších osmdesátek (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Kdysi mi lezla na nervy, pak mi lezla na nervy mnohem méně a teď ji mám opravdu rád.

Vím úplně přesně, kdy se stalo, že mě Miley Cyrus přestala tím obyčejným hannamontanovským popem štvát a začala se mi opravdu líbit - tím zlomem byla písnička "We Can't Stop". Pak jsem ji začal přece jen více sledovat a před vydáním aktuální desky, kdy internet plnila spoustou skvělých živáků, se mé očekávání dočkalo vrcholu. A album ho beze zbytku naplnilo. Možná je toho obracení do osmdesátek v poslední době všude až moc, Miley si ale bere více z té rockovější části tehdejších hudby a třeba ozvěny diska jsou slyšet mnohem méně, než to po vydání pilotního singlu "Midnight Sky" vypadalo. Celá nahrávka šlape od začátku do konce, až snadno zapomenu, že "Prisoner", duet s Duou Lipou, od něhož jsme si slibovali možná až příliš, mě převážně kvůli nepovedenému klipu ze začátku moc nechytl. Balady jsou všechny skvělé, Billy Idol je v "Night Crawling" k sežrání, snad jen "Bad Karma" s Joan Jett je kvůli vzdychání po chvíli opravdu otravná. Před několika lety by mě to ani nenapadlo, ale teď bych opravdu rád vyrazil na její koncert.

---

Lukáš Boček - Zase ty osmdesátky (7/10)
Vztah ke zpěvačce: Zpočátku spíše pobavení z producenty budované aury naivní popstar, dnes již respekt.

Je zajímavé, jak první popová liga drží pospolu - když se novým trendem mělo stát country a písničkářství, přišla s takovou deskou Lady Gaga, Kylie Minogue i Miley. A když se děvčata od sena obrátila k diskotéce osmdesátých let, za zvuku synťáků k němu narukovala opět mnohá velká jména, včetně takových, jako jsou Dua Lipa či opět Miley. Nebyla by to ale rodačka z Tennessee, kdyby ke své vizi nepřidala něco navíc. Tím pomyslným kořením jsou zde (někdy až překvapivě ostré) kytary a hodně osobní texty, které však občas balancují na hraně hudebního deníčku, s nímž se možná dokáže ztotožnit jen málokterý posluchač. Povedená je většina položek tracklistu: sebevědomá "Gimme What I Want" či výborná "Night Crawling", která jako by utekla z osmdesátkového sci-fi filmu. Naopak "Never Be Me" je sice správně stylová, ale jinak utahaná. "Plastic Hearts" v zásadě velmi přirozeně navazuje na "Younger Now", zvuk posouvá opět novým směrem a výsledkem je zábavná deska, která se však možná překvapivě rychle oposlouchá.

---

Simona Knotková - (Ne)překvapující rocková fáze Miley Cyrus (7/10)
Vztah ke zpěvačce: Jako správný pozérský pankáč jsem ji dřív nesnášela. Pak ale vyplázla jazyk, na MTV cenách si zapálila jointa a ukázala symbolický prostředníček celému tomu spolku pokrytců, a byla jsem její.

Mnoho posluchačů může "Plastic Hearts" vnímat jako zásadní moment ve zpěvaččině kariéře, ale podle mě Miley jen plynule pokračuje v tom, co započala už před sedmi lety, kdy celý hudební svět šokovala songem "We Can't Stop" a vším, co s ním přišlo. Přiznám se, že i já ji zprvu brala jenom jako další z řady prvoplánových interpretek prodávajících svůj hlas tělem. Zatímco všechny tyto hvězdičky jsou stejně jako zboží v obchodě dřív nebo později nahrazeny jinými, supernova Miley Cyrus ale stále svítí a je zářivější než kdy dřív.

Nejnovější proměna do osmdesátkové rockerky z plakátů jí ze všech dosavadních metamorfóz sluší nejvíc, protože na rozdíl od výborných (a pro mě nepřekonatelných) Mrtvých zvířátek dokáže zaujmout i širé posluchačstvo. "Plastic Hearts" je sázka na jistotu. Poslouchá se to dobře, jsou tam hitovky, pro starší generace nostalgie a nad tím vším se vznáší obří persona Miley, kterou milovat sice nemusíte, ale upírat jí talent může dnes snad jen hluchý člověk nebo úplný ignorant. Možná i proto se muzikantka tentokrát pustila do vyvolávání poprockových legend, aby ji vzali vážně i ti, kteří to dosud odmítali. Já bych jí asi sežrala i hiphopovou desku, ale vůbec se nebudu zlobit, když u kytar zůstane i napříště.

---

Dan Hájek - Sebevědomá, ale příliš universální Miley (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Její bizarní úlety a odbočky nelze přehlížet, avšak značka Miley Cyrus musí ještě dozrát.

Ony úlety a odbočky se dají zpětně hodnotit jako chyby, které jí spíše uškodily, než nějak výrazněji posunuly. Miley Cyrus je však nepřehlédnutelným elementem současnosti, jež se zjevně zatím hledá a nějak ukotvuje v tom, kam by se chtěla do budoucna nasměrovat. "Plastic Hearts" by se tak dalo chápat i jako nový startovací výstřel umírněnější Miley. Nakročeno je zjevně správně, včetně samotného vzoru v podobě Cyndi Lauper (nejen účesem). Obě dámy mají mnohé společné, odtud se tak dost věcí odvíjí.

"Plastic Hearts" nestaví jen na nějakém retro ohlédnutí, nesází jen na jeden hudební styl, jedná se o pestrou kolekci tracků, které se mohou stát hity, ale občas se v nich cosi zadrhne. "Angels Like You" nebo našlápnutá "Gimme What A Want" jsou povedeným předvojem k až mýtické "Night Crawling", ve které hostuje Billy Idol. "Midnight Sky" ve verzi se Stevie Nicks coby "Edge Of Midnight" je výtečným bonusem, kterých mohlo být na albu klidně povícero. Protipólem je pak nastavená vata se zařazenými covery v samotném závěru - zejména "Heart Of Glass" od Blondie byla přetvořena v cosi, v čemž se totálně ztrácí lehkost, koketérie a výstřednost Debbie Harry. Některé písně sklouzávají do unifikace reality v současném pop rocku, "WTF Do I Know" sice funguje na efekt, ale jinak s odstupem času zapadne do šedi dobového zapomnění.

Pokud tedy ve svém finální rozuzlení "Plastic Hearts" spojíme do přímého souboje se zmíněnou Cyndi Lauper a jejím debutem "She's So Unusual", celkem záhy vyplave na povrch fakt, že Miley přece jen místy klopýtá a prohrává o několik koňských délek. Na druhou stranu otočila kormidlem do správného směru, učí se rychle a další její kroky rozhodnou.