Andělský hlas Arta Garfunkela oblažuje posluchače na celém světě již skorem čtyři desítky roků. V šedesátých letech vytvořil s Paulem Simonem jednu z nejvýznamnějších dvojic v dějinách populární hudby, jež se zapsala do análů nejednou nesmrtelnou písní. Od počátku sedmdesátých let, kdy se cesty dvojice rozešly, věrní doufají v znovuspojení - to se ale koná sporadicky a jen při velmi zvláštních příležitostech, naposledy na letošním předávání cen Grammy, kdy Garfunkel se Simonem zazpívali "The Sounds Of Silence". Nezbývá nic jiného, než se smířit pouze s občasnými výběrovkami, záznamy koncertů a sólovými počiny obou. Zaměřme se nyní na Garfunkelovo DVD "Across America". Mimochodem, jedná se o novou verzi původně videokazety z roku 1996.

Není to typické koncertní DVD, nectí jednotu místa a času. Živé koncertní vystoupení Arta Garfunkela v New Yorku (Ellis Island, duben 1996) je sice nejpodstatnější částí disku, ale jednotlivé skladby jsou přerušovány rozhovorem s interpretem, který vypráví o svém putování Spojenými státy. V jeho povídání se mísí vzpomínky s úvahami zdaleka nejen o hudbě. Ale o tu jde především, takže se divák tak či tak zaměří především na koncertní čísla, jež představují ty největší Garfunkelovy hity sólové i samozřejmě "simonovské".

Jak je známo, Garfunkel je typem interpreta, pro něhož píší jiní. On sám ale dává písničkám díky svému hlasu něco tak povznášejícího a sladkobolného, co dokáže jen málo zpěváků. Při "Bridge Over Troubled Water" nezůstane v sále jedno oko suché, podobné účinky má nádherná balada "Bright Eyes". Při "El Condor Pasa" jsem se trochu ošíval, jakoby se člověk přejedl cukrové vaty - možná to bylo natahovanou délkou písně a umělým doprovodem. Snad proto ve mně největší dojem zanechalo to, co bylo nejjednodušší - Garfunkelův duet s Jamesem Taylorem "Crying In The Rain". Jen dva krásné hlasy s jednou akustickou kytarou a za zády Manhattan ještě s "dvojčaty"...

Nedalo mi to a musel jsem Garfunkelovo "Across America" srovnávat s nedávným Simonovým DVD "You're The One In Concert". Simonovo DVD mi přijde lepší nejen po technické stránce (obraz a zejména zvuk), ale i z pohledu dramaturgie a vyznění koncertu, které mi připadá čistější, muzikantsky dokonalejší a upřímnější. Tam, kde Garfunkel svou procítěností občas přesladí, Simon zní mnohem civilněji a přirozeněji. A tak se opět vracím na začátek a povzdechnu - pánové, opravdu to už nejde dát dohromady?