Mimořádný úspěch kolekce "Na Radosti" přinesl Anetě Langerové pět Andělů i vytrvalé koncertování - tematické turné se v různých obměnách protáhlo na několik let. Také písně na nové album připravovala ve spolupráci s osvědčeným Jakubem Zitkem. V lecčems proto "Dvě slunce" na minulou desku navazují, zároveň jsou ale plynulým pokračováním pozoruhodné cesty osobité hudebnice.

Sbírkou třinácti skladeb opět prostupuje atmosféra venkova a lidové motivy, patrné je také silné sepjetí s přírodou a přirozeným koloběhem života, stejně jako hledání vlastních kořenů. Langerová se znovu často pasuje do role tiché pozorovatelky, která vypráví jednotlivé příběhy nenápadných, vlastně zcela všedních hrdinů.

Zatímco některé songy na šest let staré desce ve své obrazotvornosti budovaly až filmovou náladu, "Dvě slunce" jsou častěji komornější a intimnější. Se zvuky akustické kytary či klavíru se jemně proplétají smyčce, přeslechnout nelze ani mnoho ploch, ve kterých se zpěvaččin hlas bez konkrétních slov harmonicky nese melodií.

Zapojil se také gospelový sbor, který prozářil zejména skladbu "Marie", posluchači ale nepřijdou ani o svižnější rytmiku. Výsledný materiál proto nepostrádá pestrost a nejednou překvapí - jako zvukově nejodvážnější se jeví uhrančivá, dynamicky vystavěná "Závrať". Hutnou atmosférou a jistou tajuplností vtáhne do své jeskyně "Netopýr".

Přesně uprostřed tracklistu se nachází píseň "Jak krásné je být milován", která bude nepochybně patřit k ozdobám Anetina repertoáru. Ta zde představuje svůj na emoce bohatý vokál v plné kráse, intenzita velkoryse vrstevnaté balady navíc posluchači čímsi vzdáleně připomíná hity britské divy Adele, přestože to zjevně vůbec nebyl záměr.

Ve většině případů však "Dvě slunce" vyžadují trpělivého a soustředěného posluchače, který jejich přednosti objevuje postupně. Platí to vlastně už o prvním singlu "Bílý Den", který se nejdříve může jevit ploše a nevýrazně. Sympaticky střídmý motiv, jenž tolik souzní s textem oslavujícím prostý život, ale po čase přece jen utkví v paměti.

Obecně platí, že rodačka z Benešova více vynikne v polohách, v nichž dává na odiv své zlato v hrdle i vypravěčský cit - důkazem budiž závěrečný "Strom", ale také poklidně harmonická skladba Doroty Barové s textem Tomáše Tajchnera "Tam kam". V kousku "Tělo 2086" o lidském odcizení naopak její projev působí strojově chladně, stejně jako song samotný, a proto tolik nezasáhne. Podobně je tomu v písni "Větrné mlýny", která dává částečně vzpomenout na rapovou "Nevěstu" z předchozího alba, hudebně je ale méně záživná.

Srovnání s výtečnou deskou "Na Radosti" může být ošidné. Novinka se zřejmě nestane takovým zjevením jako její předchůdkyně - vždyť na té dokázala Aneta Langerová chytnout za srdce prakticky v každé chvíli. Zpěvačka se však dlouhodobě nesnaží oslnit své publikum na první dobrou, naopak jí jde spíše o to, aby si za svou tvorbou mohla stát i s odstupem času. A v tomto směru mohou "Dvě slunce" výdrží svého svitu do budoucna mile překvapit.