Petěrburg

V pár posledních letech mám s Jarkem Nohavicou problém. Nemůžu si pomoci. Není to vědomé, prostě se mi samy od sebe hlavou honí úvahy o tom, jaký je člověk. A jaký jsem člověk já sám, že si dovoluju pochybovat o největším žijícím českém (moravském a slezském) písničkáři, což Jarek je, basta. Mám míchat dohromady jeho písně, fotku s Okamurou, řád od Putina a ozvěny spolupráce? Teď se od toho oprostím. Aspoň na chvíli.

Před necelým čtvrtstoletím jsem o Jarkovi nepochyboval vůbec a jeho vrcholné album "Divné století" jsem opravdu vroucně miloval. Tam a koneckonců i na následujícím "Koncertu" a "Mém smutném srdci" se mi líbilo spojení s kapelou a spolupráce se Sázavským, Vřešťálem, Plíhalem a dalšími. K nádherným textům a melodiím se přidala další krásně barevná hudební paleta. Z té desky bych mohl vybrat skoro všechno a bez uzardění napsat, že jsou to písničky mého srdce.

Když vyberu skladbu "Petěrburg", je to proto, jak se v ní snoubí všechno, v čem je Nohavica geniální. Je to tragický mikropříběh ve třech minutách s vlastně docela veselou melodií a s až filmovou atmosférou tíživého smutku širé ruské duše. Člověk má chuť naposledy vzpomenout na nenaplněnou lásku, kopnout do sebe pár panáků vodky a divoce tančit a usedavě plakat až do konce života. Což už je jen pár hodin. (Pavel Parikrupa)

---

Never more

"Zlo je tím nebezpečnější, čím méně se zlu podobá," říká Jiří Suchý ve své hře "Pokušení svatého Antonína" z roku 2001. Na Jaromíra Nohavicu toto moudro sedne dokonale. Sám je obdařen obrovskou dávkou talentu, napsal desítky přenádherných básní a ty zhudebnil tak, že z nich je cítit pokora i porozumění, cit i touha i bolest. Má dar od Boha, chtělo by se napsat. Bohužel tento svůj talent špiní (a asi nikdy nepochopím proč) podporou Okamury nebo setkáním s Vladimírem Putinem. Ten možná své zlo schoval do jakoby hezké příležitosti předání Puškinovy medaile za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur, ale ve skutečnosti je to jen způsob, jak se přes známou a populární osobnost stát čistším, spravedlivějším a správnějším. A je smutné, že Nohavica nemá problém se nechat vmanipulovat do role ďáblova advokáta.

Od toho setkání s Putinem jsem ho přestal poslouchat a dobrovolně se jeho nové tvorbě bráním. Tehdy se něco zlomilo a já mu přestal věřit a rozumět nadobro. A nijak nerozporuji, že jeho nové tvorba může být zase krásná a třeba v ní i překonává to, co doposud vytvořil. Bohužel, jen zaslechnu jeho píseň někde v dálce, vzpomenu si na vše výše napsané.

A to jsem měl jeho písničky fakt rád. Od rané devadesátkové tvorby (třeba "Haleluja") až po "Divné století". Ale nejvíc desku "Mikymauzoleum". Tu považuji za vrchol jeho práce i díky perfekcionalistovi Karlovi Plíhalovi, který se na albu také podílel. Nejvíc mám rád hned úvodní píseň "Never more", která shodou okolností naprosto dokonale popisuje to, jak se Nohavica upsal ďáblovi. Jak to udělal tenkrát v osmdesátých letech asi ze strachu a obav o svou budoucnost (to se dá pochopit) a jak to dělá pořád dál a dál bez toho, aby tu byl vidět nějaký důvod. Aby to měl zapotřebí. Pokud jde fakt jen o prachsprostou smlouvu s ďáblem (nejde tedy zřejmě o talent od Boha, jak jsem mylně psal výše), díky které mohou vznikat jeho přenádherné a nadčasové skladby (jak se tu zpívá: "Za kapku krve tě zahrnu vším, co budeš žádat / Vidět to, co jiní nevidí, tě naučím / A slova k slovům v písně skládat / Co za to žádáš, ptal jsem se ptal / jsem jen nuzný tvor / A havran v rohu zakrákal svoje Never more,"), tak to za to bohužel nestojí. (Honza Průša)

---

Ostravo

Politiku a hudbu do jednoho pytle neházím. Je to natolik ožehavé téma, že je podle mě zbytečné do něj píchat. Stejně si každý bude mlít tu svou a já nemám ráda ani konflikty, ani politiku. Na mě promlouvají napsané a odžité písně.

Jaromír Nohavica je pro mě ztělesněním Pana Zpěváka, velkou osobností, pokorným písničkářem, který umí skládat písně, které chytnou za srdce a mají kouzlo všeobecného zlidovění. Muž s kytarou či heligonkou dokáže prostou písní bez kdovíjakých příkras podmanit a ovládnout sportovní halu, ale i zapadlý klub a získat si všechny bez rozdílu věku. Umí si ze sebe udělat srandu a být obyčejný a lidský. A v neposlední řadě je to ostravský patriot, protože když se řekne Nohavica, vybaví se mi Ostrava, jeho rodné a moje studijní město.

Když to přeženu, kvůli němu a Kryštof (ale samozřejmě i vybranému oboru) jsem tam šla studovat vysokou školu, líbila se tamní mentalita, že se Ostraváci s ničím nese*ou, mají v sobě určitou dávku soudržnosti a také hrdosti, s jakou se hlásí k městu. A jak to umí on, umí jen málokdo. O tom svědčí i jeho klub Heligonka, kde se pořádají koncerty. Za dob studií jsem dělala v trafice na Svinově a přesně si pamatuju den, kdy zavítal do našeho stánku i můj idol. Nikde nikdo, jen on (přitom předtím a potom tam bylo hodně nakupujících). Usmál se, pozdravil, poděkoval, popřál mi hezký den a ať se mi daří. Když bych si někdy mohla něco přát, ráda bych se s ním setkala a udělala rozhovor. Je to pro mě zatím nedosažitelná meta i z toho důvodu, že nepotřebuje žádné promo k tomu, aby upozornil na novou desku, která si řekne o pozornost sama svým obsahem.

Vybrat píseň od mého oblíbeného autora proto bylo velmi těžké, určitě bych napočítala minimálně deset horkých kandidátů jako třeba písně "Starý muž", "Mám jizvu na rtu", "Kometa", "Když mě brali za vojáka", "Dokud se zpívá", "Zítra ráno v 5", "Ostrava černá" a další. Nakonec to vyhrála písnička "Ostravo", protože co slovo, to holá pravda. Kdo žil ve slezské metropoli, musí mi dát za pravdu. Pochází z roku 2003 a najdeme ji na desce "Babylon". Začíná slovy "Ostravo, Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí, Ostravo, Ostravo, černá hvězdo nad hlavou," které vystihují i mě, protože jsem měla to štěstí zažít tam jednu velmi pěknou životní éru - vstup do dospěláckého života. A pokračuje slovy: "Pánbůh rozdal jiným městům všecku krásu." Ostrava holt není kdovíjak krásná. Ale o tom to je, město dělají především lidi a ne jeho vizuální stránka, však se podívejte třeba na popularitu festivalu Colours of Ostrava. Tuhle píseň mi nikdo ze srdce nevezme. Vždy, když začne hrát, vzpomenu si na studijní léta, kdy jsme ji s kamarády vřele zpívali a byli prostě rádi, že se máme a jsme na světě. (Hana Bukáčková)

---

Mám jizvu na rtu

Jarek Nohavica pro mě byl dlouhou dobu tím divným písničkářem z východu Česka. Znal jsem jeho tvorbu pouze okrajově a daleko víc než některé jeho písně z rádií na mě (negativně) zapůsobila zpráva o jeho spolupráci s STB. Své zalíbení v jeho poetice jsem našel až s vydáním alba "Ikarus", kde se na jeho samém chvostu krčila překrásná balada "Mám jizvu na rtu". Právě přes ni jsem si našel cestu k tehdy nové nahrávce a posléze i k celé tvorbě ryšavého barda.

Přitom setkání s jednou z mých vůbec nejoblíbenějších českých písní bylo velmi neobvyklé. Byl, tuším, březen a mrzl jsem na autobusové nahrávce před univerzitní kolejí společně s dívkou - snad duševně lehce zaostalejší. Sluchátka v uších a s nakažlivě širokým úsměvem si prozpěvovala útržky mě neznámé písně. Zaznamenal jsem jen útržky veršů o velké hlavě, básnících, Barceloně a křemenáčích. Melodie byla z interpretace nejasná, ale stejně mi těch pár obratů utkvělo dlouho v paměti. Chtělo by se mi napsat, že jsem podnikl až detektivní pátrání po autorovi skladby, ale odpověď přišla překvapivě záhy o den, dva později z rádia.

Píseň jsem si skutečně zamiloval od prvního poslechu, snad i díky neobvyklému setkání s ní. Mám ji rád dodnes, stejně jako velkou část Nohavicovy tvorby. A je mi už upřímně jedno, od koho přebírá ocenění. Může to být klidně od Putina, Trumpa, Kima, Gargamela nebo třeba od poroty Šlágru TV, pro mě je stejně živoucím básníkem české země, citlivým umělcem a zároveň pořád tím divným písničkářem z východu Česka. Ostravo, díky za něj! (Ondřej Hricko)

---

Zatímco se koupeš

Tvorbu Jarka Nohavici sleduji od svých šestnácti let, kdy jsem se jeho písně poctivě učil na kytaru, abych jimi potěšil především dívčí srdce. Psal se rok 1985 a tehdy tento těšínský bard nevydával žádné desky. Proč? Fungoval na jakési pololegální platformě, někde mezi zákazem hraní a povolením vystupování. Jeho nahrávky se šířily na kazetách, kotoučových páscích anebo formou ručně psaných zpěvníků. Mezi jeho dumkami, řachandami či polickými orientovanými skladbami byly i nádherné lyrické a milostné písně. Mezi nimi i jedna z mých nejoblíbenějších - "Zatímco se koupeš".

Co mohlo být pro puberťáka v oněch dobách více erotičtějšího, než si představit dívku svých snů, kterak leží nahá ve vaně plné horké vody? Cítit přes zavřené dveře tu vůni pěny a oddávat se představě, co by bylo, kdyby bylo. Ty pohnutky byly natolik silné, že jsem se onu píseň skutečně naučil vybrnkávat na kytaru, jen její obsah jsem v reálu nikdy neuskutečnil, byť jsem ji hrál nesčetněkrát. Ale jaká dívka by si u táboráku v kempu vlezla do umakartové koupelny... Možná si ji jen v duchu se mnou představovala, spíše však z jiného a praktičtějšího důvodu. Kdo poznal tehdejší úroveň kempových koupelen, jistě pochopí.

I přes jisté nesplnění oněch snů a touhy, mi láska k této písni zůstala. Není nakonec nejkrásnější o některých věcech jen snít? (Tomáš Rozkovec)

---

Darmoděj

Jaromíru Nohavicovi můžeme vyčítat ledacos, těžko mu však upřeme schopnost napsat výborný písňový text, který v mnoha případech funguje jako báseň, jako poezie, která hudební doprovod nezbytně nepotřebuje. Ještě než se na Nohavicovy desky začaly ve vyšší míře vkrádat prvoplánové popěvky (a díky za to, že aktuální album "Máma mi dala na krk klíč" takové není), byla tu alba jako "Darmoděj", jeho dlouhohrající debut. K Nohavicovi jsem si našel cestu skrze "Divné století", pak přišla žlutá kazeta s hravými a ano, popěvkovými "Třemi čuníky", pak přišel nejspíš právě "Darmoděj" a jeho titulní píseň, která pro mě ztělesňuje esenci Nohavici-básníka.

Právě tato píseň nabízí sugestivní obrazy, pohrávání si s nadčasovým motivem krysaře, jemně se odvíjející příběh s atmosférou Franze Kafky a metafory, které se zadírají pod kůži a nelze se jich zbavit. Už dlouho mi třeba vrtá hlavou spojení "jehly se slovníkem" - hledám smysl dvou slov, dvou jasně definovaných věcí, které postavené vedle sebe vlastně smysl nedávají, a přesto v sobě mají obrovskou sílu. A takhle je to snad s každým veršem a každou slokou "Darmoděje". Tato píseň bezpochyby patří k tomu básnicky nejvybroušenějšímu, co Nohavica kdy napsal, a já na ni nedám dopustit. (Jiří V. Matýsek)

---

Sloní hřbitovy

Jako potomek pravověrného folkaře jsem se s tvorbou Jaromíra Nohavici setkal už v útlém věku, kdy jsem byl pravidelně vystavován audiokazetě "Tři čuníci". Tím pravým iniciačním momentem pro mě byl ale až "Ikarus", dodnes spíše přehlížená položka hudebníkovy diskografie.

K jeho vydání došlo v době prvních projevů mé hudební závislosti, album jsem tedy slyšel nesčetněkrát a obdivoval přitom písničkářovu poetiku. Asi nejvíce mě zasáhla miniaturka "Sloní hřbitovy", která má sice pouze minutu a půl, je v ní ale víc, než jinde na celých deskách. Nejspíš právě to je důvod, proč se Nohavica jako jeden z mála písničkářů z dob Porty dokázal prosadit i v novém režimu. (Petr Šrajer)

---

A jaká je od Jaromíra Nohavici oblíbená ta vaše a proč? Klidně se s námi podělte v názorech i o jeho písně vašich srdcí.