Tvoje nová deska se jmenuje "Řeka". Když jsem ji slyšel poprvé, hned mne napadala slova jako příroda, kořeny, tradice, zvyky, rituály. Vnímal jsem to správně?

Nevím, jestli jsem si hrála přesně s těmito symboly, ale třeba tradice tam je hodně. Ve spojení s obrazy rodiny a její kontinuity. Já v desce cítím takové zvláštní bezčasí. Je jedno, v jakém desetiletí nebo století zrovna jsi. Je to takové přírodní dějství, přírodní tok. Neřeším moderní nebo současné problémy. Spíš věci, které se táhnou životama od nepaměti. Věci, které život přináší a u kterých se vlastně ani nedá hodnotit, zda jsou pozitivní, nebo negativní. Prostě se dějou. Život je zrovna nabízí v daný čas a v daném příběhu. Ty karty jsou nějak rozdané a člověk se musí probíjet danými podmínkami.

"Řeka" má takový souvislý nepísničkový tvar. Jak jednotlivé skladby vznikaly? Šlo o improvizaci a náhodu, nebo jsi přesně věděla, co chceš udělat?

Album mělo předem docela pevnou strukturu. Když jsem šla v lednu s Petrem Ostrouchovem a Ondřejem Mikulou do studia, už jsem ten příběh, atmosféru a krajinu měla v sobě pevně ukotvené. Ale inspirační zdroje se mi stavěly do cesty celých šest let. Už dlouho se ve mně to téma prohlubuje, přichází z mého nitra a rodinné řeky, která teče generacemi a věky. Jsou to ozvěny, které jakoby vykřikuji, a ty se pak vtěsnávají do hudebních témat, na kterých pracuji. Celé to zapadá do mozaiky všech projektů, kterých se dotýkám, třeba Monument/um, úrodná dlouholetá spolupráce s tanečním divadlem Spitfire Company nebo s Baromantikou. Vždycky jsou to ozvěny minulosti, které mě ponoukají k tomu, abych je skrze hudbu ventilovala. Je to vlastně taková forma regrese. Za poslední tři roky jsem si prošla velkými tělesnými i osobními očistnými procesy, dotkla jsem se regresí i terapií a ty zážitky z nich se dají prostřednictvím hudby docela dobře ventilovat. Pouštět ven.

Hledáš při tvorbě písniček odpovědi na své vnitřní otázky?

Vlastně jo. Spíš si chci něco odplavit. Chci si prožít ty obrazy a vyslat je do světla. A tím tokem možná někomu nabídnout podobný prožitek. Lidem, kteří rezonují stejnou tematikou nebo energií. Myslím si, že to může být pro některé posluchače spouštěč emocí, zasunutých obrazů. Jedna z nejsilnějších věcí, která mě na hudbě fascinuje, je, jak dokáže v lidech otevírat hluboké emoce.

Já to znám z té posluchačské strany a rád se nechávám hudbou strhnout a dojímat. Jaké to ale je ze strany autorské a interpretační? Co u toho prožíváš ty?

Řekla bych, že velmi podobné věci. Ale ta síla prožitku může být různě intenzivní. Nikdy se nedá předem odhadnout, jaký ten prožitek bude. Když píseň hraješ postopadesáté, můžeš ztrácet napojení. Proto mám ráda volnější formy. Zážitek se opírá o důmyslnou strukturu či aranžmá ve spojení s obsahem, který mě vždy podrží, když se myšlenkama ztrácím mimo prostor hudby. Dovede mě zpátky k podstatě skladby. Snažím se na to hodně myslet už při tvoření a nahrávání nového materiálu. Nepřivírat oči nad nedomyšlenými slovy, verši či strukturou. To pak v živé podobě nemusí fungovat. V koncertní atmosféře hraje prim taky stav mého momentálního rozpoložení. Ale ten se dá v otevřenějších, volnějších formách krásně využít a zakomponovat. Vytváří to nový dobrodružství nebo úhel prožitku. Někdy se člověk dokáže odstřelit a dostat se do hůře kontrolovatelného stavu. Nejvíc se cítím napojená na posluchače, když se prolne záměr s vnitřní hudební vlnou a emocemi. Ale tím, že skladby často opakuji, nemusí to vždycky být tak silné.

Máš písničky, které hraješ jen pro lidi, ale tebe už vlastně nebaví?

Vzhledem k širokému repertoáru, který za těch dvacet let mám, si vždycky můžu od některých skladeb odpočinout a vytáhnout nějakou, ke které je fajn se emočně vrátit. Je pro mne důležité stavět koncert tak, aby byl hodně pestrý. Mám ráda meditační úvod, tak jsem to chtěla vlastně i na desce. Aby se lidi mohli zklidnit a koncentrovat se. A pak mne baví pracovat s kontrasty. Otevřít hudební krajinu, u které si odpočineš, a pak tě zavést zase někam jinam. To mne baví dělat na koncertech a i příběh desky jsem se snažila takhle poskládat.

Proto jste teď s kapelou vytáhli píseň "Miláčku love"?

Mám tu písničku moc ráda. Byla na mé první sólovce z roku 2000. Dělali jsme ji pro film "Mrtvej brouk" a měla být na druhé desce Pusy. Ale ta se rozpadla, a tak mi zbylo asi sedm písniček, z nichž jsem si čtyři dala právě na tu první desku. Je to prostě super pecka, duet s Davidem Kollerem. A Matěj Belko, který hraje v mé nové skupině na basu a kytaru a též v Davidově kapele, byl nadšený, když jsem říkala, že bychom si to mohli zahrát. Vymysleli jsme tam takovej pěknej novej riff a moc nás to baví a hrajeme to rádi. Jinak dalšími spoluhráči jsou klavírista Martin Brunner a bubeník a zpěvák Martin Novák.

© Animal Music

Hráli jste ji i na prvním koncertu s tvojí novou skupinou v Jazz Docku...

S kapelou jsme se kvůli současným okolnostem zasekli na úplném začátku. Načali jsme v létě spolupráci a hledali most mezi mou starou tvorbou, něčím z Baromantiky a "Řekou", neb album "Řeka" v té době ještě nebylo dokončené. Do tohoto procesu a koncertních plánů zasáhlo další zmrazení živého hraní v druhé vlně covidové. Navážeme proto po Novém roce a už ve velkorysejší sestavě začneme převádět album "Řeka" do živé podoby. Na to se fakt moc těším.

Jde to teď v té divné době vůbec? Kolik jste stihli mít koncertů?

Zatím to byl jen jeden koncert a jeden festival. Vůbec jsme neměli čas se sehrát a teď nejsme v kontaktu. Nejdřív jsem dodělávala desku a na nic nebyl čas. Když jsme měli jet před čtrnácti dny natáčet videoklip a pak jsem si chtěla najít nějakou práci, všechno se zamklo a já do toho dostala covid. Takže teď sbírám síly, abych mohla natočit klip, a některé věci jsem odsunula na neurčito. Bohužel nemůžeme udělat žádný křest, ale chtěla bych být dobře připravená na přelom jara a léta. A koncem roku chci začít pracovat na nějakém koncertním programu.

V první vlně covidu jsi v rámci akce "Nechoď ven" odehrála online koncert. Je to pro tebe teď cesta? Dává ti takovýhle způsob hraní smysl?

Nedá se to dělat pořád. Se streamovanými koncerty opravdu dost šetřím. Výzvy směrem k lidem, aby tě podpořili, by neměly být moc časté, pokud nemáš co nového nabídnout. Nějakou přidanou hodnotu. Alespoň já to tak cítím. Přišlo by mi to smutný se pořád opakovat a vystupovat na třech streamovacích platformách se stejným setem. Něco jiného je koncertovat pro lidi pokaždé v jiném městě a zahrát podobný repertoár, ale online koncert je dostupný všude. Dnešní doba je velká výzva. Je pro mě důležité hledat z existenčních důvodů jinou formu obživy, ale chci být též připravena na to, až se budu moci vrátit k práci, kterou dělám nejraději. Do té doby bude nutné dělat i něco jiného. A není to povzdech. Taková je prostě realita.

Taková je realita. Co pozitivního se v tom dá najít?

(smích) Pozitivní je to, že máme prostor se zastavit, přehodnotit svý stereotypy, i když to je těžký. Nějak nás tahle doba nutí přenastavovat hodnoty. Nevím. Zvláštní. Ale nějaký přirozený proces to je. Já jsem teď prodělala covid v mírné intenzitě. Před třemi roky jsem řešila opakující se záněty horních a dolních cest dýchacích. Ty dost zásadně začaly omezovat mou práci. Dva roky jsem se trápila podobnými stavy, tělo procházelo eliminačními procesy a já jsem je léčila v podstatě přírodní cestou a zdravou stravou. Objevila jsem ale díky tomu obrovský potenciál a principy této stravy mě naučily mnoho o přirozených procesech a fungování mého organismu. Jsem ráda, že jsem tím prošla před touto dobou. Mám tak větší trpělivost přijímat nemoc jako nějaké upozornění na to, že je v mém organismu nějaká disharmonie.

Během první vlny covidu jsi měla co dělat - natáčela jsi desku. Ale máš vymyšleno, co budeš dělat teď, když korona boří všechny křty a podobné věci?

Teď se nedá nic moc vymýšlet. Ale každá doba přeje připraveným. Mnoho plánů a koncertů je holt přesunuto na později. Příští rok se v rámci daných pravidel budu věnovat hlavně "Řece" - už teď je třeba přemýšlet nad jejím koncertním provedením. Též na jaře začneme s VJem Aeldrynem stavět nový koncept audiovizuálního vystoupení pro projekt Monument/um, momentálně hledáme nové památky a finance na realizaci druhého ročníku. A na podzim snad již uzavřeme etapu koncertní spolupráce posledním turné s Ivou Bittovou a Monikou Načevou. Samozřejmě s jistým procentem nejistoty musíme všichni počítat.

Má cenu vůbec něco plánovat?

Já se nějak nechci vzdávat svých záměrů. Má smysl pečovat o to, co má smysl. Mám novou desku "Řeka", chceme ji převést do živé podoby, plánujeme další ročník Monumenta. I kdybych dělala v současnosti hudbu jen jako hobby, je to pro mě velký přínos.

Většinu textů na desce jsi napsala s Martinem Kyšperským z Květů. Jak to funguje ve dvou?

Je to vždycky několikahodinové setkání a hluboký ponor do daných témat, což je obrovsky zábavný. Hledáme cestu, jak obrazy převést do slov, zkoušíme různé cesty, verše a fráze. Martina u každé skladby zahrnu svou představou a nabízím své pokusy, část z toho jsme použili nebo přeformulovali, velkou část Martin tvořil na místě. Byl to úžasný psychoterapeutický ponor.

Jde to snadno?

Některé momenty jsou i těžké, ale moc se mi tento způsob práce líbí. Moje rétorika není v běžném životě moc šikovná. Když komunikuji s lidmi, je to dost znát. Psaná forma je pro mě někdy lepší způsob, jak věci vyjádřit, ale nikdy jsem se nezabývala řemeslem psaní ani na to nemám talent. Martin umí s jazykem pracovat výborně. Pozoruhodné byly momenty, kdy jsme vedli dialog nad některými běžnými slovy či frázemi, ke kterým jsem měla z různých důvodů předsudky. Též jsme narazili na téma frázování, respektive kladení špatného akcentu ve frázování u některých slov versus melodie. Nepřikládala jsem tomu doposud zas až tak velkou váhu. Petr Ostrouchov je na to dost důsledný a vždycky mě s těmito přešlapy posílal do prčic. Nejdřív jsem byla naštvaná, že to je nepodstatné, že význam je pro mě důležitější než špatný akcent, ale pak jsem si uvědomila, že je to dobrá příležitost a výzva zkusit to napsat dobře a dát tomu šanci. Byl to zajímavý proces.

Co vlastně dal Petr Ostrouchov té desce?

Všechno. (smích) Petr s hudbou a mým záměrem zacházel velkorysým způsobem. Teď nemluvím o penězích, i když v tom má nemalou investici. Petr zacházel s hudbou a nápady citlivě a vystavěl konečný tvar k mojí, vlastně naší společné spokojenosti! Dělal všechno pro to, abych byla spokojená se zachycením všech emocí a obrazů, které jsem tam chtěla mít. Další pozvané muzikanty nechal experimentovat na hudební základ nahraný mnou a kapelou. Vznikla spousta vrstev a pak se vytvářel konečný tvar do linie konceptu. Od první noty byl přítomný i producent Ondřej Mikula aka Aid Kid a má na výsledku svůj rukopis. Vstupoval do procesu jemnými věcmi, nápady a zásahy, procesoval některé nástroje live skrze efekty. Odnášel si domů různé části nahraných partů a moduloval je na svém vybavení. Oba dva producenti jsou hodně empatičtí a každý má zkušenosti z odlišných hudebních světů a odlišný způsob práce. Svými vlastnostmi se v procesu nahrávání "Řeky" doplňovali.

Chápu to dobře, že Petr Ostrouchov byl něco jako architekt desky a Aid Kid na ní pak dělal štuky?

To ne. Vlastně jsme všichni všechno dělali dohromady. Aid Kid třeba může za to, že jsou na desce dva nápady. Přinesl spoustu nových věcí, které by nás nenapadly. Na Aid Kida jsem si myslela jako na člověka, který bude pracovat s elektronikou a modulací nástrojů, s jejich przněním a ohýbáním a prací s ambientem. Byl pro mě strašně důležitý jako člověk, na kterého jsem se pořád otáčela s otázkama, jak to dělat, a utvrzováním, že to dělám správně. Petr i Aid Kid zastupují každý úplně jiný hudební svět. Petr tomu dal tu tradici. Díky němu jsme s tím materiálem pracovali mnohem tradičněji, než jsem si na začátku vůbec představovala. Je tam hodně akustických nástrojů, on si hodně hraje s tím čistějším akustickým světem.

Ještě se vrátím k textům. Máte tam jednu skladbu, kterou jste dělali dokonce ve třech - s Martinem Kyšperským a ještě s Jakubem Königem. To probíhalo jak?

S Martinem jsme začali psát někdy v létě. Ještě předtím jsem hledala, jakým způsobem dostat do textů svá témata. Jak je verbalizovat. Neměla jsem odvahu je psát sama. Ale měla jsem je zachycené v nějakém popisu nebo ve frázích. Vypsala jsem si takový koncept s obrázkama a pošetile jsem si myslela, že by mi ty texty mohl někdo napsat. Tak jsem se obrátila na pár básníků a textařů a osobností, které mají své vlastní hudební světy, a mně se líbí, jak píšou. Zahltila jsem je těmi popisy, které byly asi i dost svazující. A vzniklo pár krásných básní, ale často to nefungovalo s mým jazykem. A i přes to, že se ty básně nepoužily, byla to nedílná součást procesu, který vedl k výsledným textům. Kuba König byl jeden z lidí, s kterými jsem od počátku měla napojení ohledně textů. Mimoděk mi poslal několik básniček, které ho inspirovaly tématem. Pomohl mi rozebrat témata písně "Vlákna" a najít tam dvě důležité věty, které jsme použili.

Nedávno vyšla deska "Universal Prayer" Václava Havelky a Andrey Knotkové, tedy kapely Golden Spine, na které hostuješ. Jak došlo k této spolupráci?

S Andrejkou jsme velice dobré přítelkyně. Dost mi pomáhala posledních pár let a pomohla mi i v době osobní i zdravotní krize. Mám ráda její dost svéraznej a divej svět. A tak pro ni v té době bylo přirozené mne vtáhnout do té nahrávky. Byly jsme si jednu dobu hodně blízké, chodila jsem k ní na jógu a práci s tělem, známe se z různých perspektiv. A prožily jsme spolu společné příběhy. Je to pro mne blízká bytost.

Za svůj život už máš spoluprací mraky. Plánuješ nějaké další?

Plánuju. Ale doba covidová prověří, co z toho přežije. Takže nevím, jak moc se o tom teď dá mluvit. Připravujeme živé vyznění alba "Řeka", ráda bych speciálně pro některé koncerty a festivaly měla velkorysejší obsazení kapely. Též by se mohlo podařit jedno vystoupení se SOČRem, ale zatím jsme v námluvách. Svádí mě spolupráce s bigbandovým tělesem, ale nechci se rozdrobit do mnoha stran. Uvidíme, co z toho vyjde. A naše poslední turné s Ivou Bittovou a Načevou je přesunuté o rok na listopad 2021. Kéž budeme moci tento náš koncertní projekt zakončit společnými koncerty.

A co Monument/um? Něco málo jsi už zmínila...

Na léto plánujeme druhý ročník. Teď to vypadá, že bude. Kmenové jádro Monumenta už hledá další potřebné památky a spolky, sháníme finanční prostředky, aby se to dalo zrealizovat, takže to není úplně definitivní. Uděláme maximum pro to, aby to příští rok v létě opět proběhlo. Budeme se chtít rozkročit i do jiných krajů, než byly západní a severní Čechy, rádi bychom se podívali třeba na Moravu.

Na Aktuálně.cz teď běží seriál, ve kterém představujete ty objekty, které jste minulý rok do Monumenta nakonec nezařadili.

Je to tak. V tom seriálu se lidi můžou seznámit s těmi, které se nedostaly do superfinále čtyř památek, na kterých jsme loňské léto odehráli audiovizuální koncerty, šité přímo na jejich prostor. Ve finále bylo patnáct objektů, které jsme postupně před čtyřmi lety navštívili. Seznámili jsme se s jejich příběhy a úsilím spolků a lidí, kteří ta místa dávají do kupy. Měli jsme celkem přísná bezpečnostní kritéria pro výběr. A bylo nám líto nepředstavit ty památky, které se nedostaly do superfinále. Byly tam vždy nějaké technické důvody, kvůli kterým se tam Monument/um třeba nedalo odehrát, ale ony stojí též za bližší pozornost.