Pokud se ptáte, proč se opakovaně vydává titul se stejným názvem a stejnou skladbou písní, vězte, že nejste sami. Tu samou otázku jsme si položili i my v redakci. A moc chytří jsme nebyli ani z oficiálního vyjádření samotného vydavatelství: "V roce 1986 Petr Novák vybral dvanáct skladeb, které považoval za historicky nejznámější nebo nejdůležitější. Tehdy údajně nemohl najít originální pásky, a tak natočil nové verze. Ty zpěváka ale zachycují již v jiném věku a s jiným technickým vybavením, přesto právě ony vyšly v roce 1986 na albu '12 Nej'."

Při poslechu letošní nové reedice lze už trochu vnímat pozadí samotného výběru a to, proč tehdy vznikla kolekce zvukově poplatná době. O pravém důvodu však můžeme jen spekulovat.

Nyní je tu tedy výběr poskládaný ze znovu nalezených (?) původních nahrávek. Už po prvním poslechu je zřejmě, že jsme někde jinde než v roce 1986. Ač si současné LP zachovalo pořadí již jednou vydaného tuctu posvěcených songů, lze už od počátku říci, že notorické písně tu znějí jinak. Naprosto čistě až průzračně. A díky původním aranžím se (slovy klasika) chce říci i krásně a neznámě, byť kdo by alespoň jednou neslyšel kousky jako "Náhrobní kámen", Klaunova zpověď", "Povídej" či "Já budu chodit po špičkách". Skoro se nechce věřit, že některým z nich je více než padesát let.

Pokud novinku srovnáme s onou původní kompilací, srovnáváme vlastně nesrovnatelné. Nikterak není třeba hodnotit obsah. Ten byl daný už předem samotným interpretem. Jde spíš o samotný pocit z poslechu. Je velmi zábavné vnímat, kde se jaký nástroj znovu objevil, která hudební vrstva vystoupila a jak rozdílné jsou originální aranže od těch, řekněme, více známějších. Rozhodně se nejedná o nějaký placebo efekt z nově vydaných reedicí. Zvukový mistr remasteringu Oldřich Slezák udělal poctivý kus práce. Současný sound posluchače naprosto uchvátí.

Co se týče jednotlivých písní, z vinylu jsou na první dobrou slyšitelné vlivy anglické hudební scény vhodně mísené s klasickým odkazem na tehdejší českou beatovou produkci. Ta v mnohých ohledech byla rozhodně originální a slepě nekopírovala jen to, co bylo možné zaslechnout na rádiu Luxemburg. Vždy se něčím vymykala, byla jedinečná a, troufám si napsat, i srovnatelná právě s tehdejšími inspiračními zdroji.

Petr Novák nebyl výjimkou. Nasál spousty inspirací, ale jeho vypravěčství, neodolatelné vibrato a patos ho učinily v našich luzích a hájích nejen neodolatelným, ale i nezapomenutelným. Dočkáme se zde tak i jeho George & Beatovens, G&B, ve třech případech Flamenga a v jednom skupiny Bohuslava Jandy.

Jak vlastně přistupovat k nově vydané desce? Při vší úctě k muzikantovu výběru, písně "Hvězdičko blýskavá", "Přátelství na n-tou" a de facto "Co je to láska" příliš nezapadají do konceptu jeho tvorby konce 60. a začátku 70. let. Ač se jedná o jasné a signifikantní Novákovy hity, působí zde trochu rušivě. Jistě by se našly jiné kousky korespondující s onou linií, což dokazují bonusy jako "Den štěstí" připomínající rok 1968 či "V říši pohádek" hudebně odkazující na "Jesus Christ Superstar", "Hair" či na samotné Jethro Tull.

Ale to je už jen hnidopišská poznámka a povzdech. Když pocta, tak se vším všudy - k onomu "12 Nej" klidně mohla přibýt i druhá placka s dalším tuctem písní mapujícím interpretovo modernější písničkářské období. Reprezentativních skladeb má na rozdávání. Jak si sám tenkrát povzdechl, jedno elpí není nafukovací. Pravděpodobně však tento povzdech souvisel se znalostí poměrů - v těch časech ne každý mohl vydávat dvojdesky.

Závěrem lze jen konstatovat, že i když reedice "12 Nej" budí na první pohled podezření z dalšího tahání peněz z kapes fanoušků, ve finále se musím sklonit před samotným Supraphonem. Znovuvzkříšení původních nahrávek tohoto rockového barda s rozervaným srdcem na dlani má opravdu smysl a lze jej jen doporučit.