Když Hypnos, nástupci death-metalových legend Krabathor, vydali před třemi lety album "The Whitecrow", dosáhli svého tehdejšího tvůrčího vrcholu. Navíc se na temný žánr dokázali podívat značně svéráznou optikou. Ne, neopustili tvrdé riffy, kulometná bicí ani growl. Desku ale vystavěli kolem témat pro žánr značně neobvyklých a zaměřili se na to dobré v lidech - přátelství, sounáležitost, podporu. Doba pokročila, potemněla, a letos je tu pokračování s názvem "The Blackcrow". Začalo se sice rodit už před několika měsíci, daleko před krizí, která opanovala svět, venku je ale nyní v době, která nemohla být tématu příznivější.

Bílá i černá vrána, "The Whitecrow" i "The Blackcrow", jsou jako rodné sestry. Obě desky pojí podobný design, koncept i hlas vypravěče v úvodu. Liší se však, pochopitelně, pojetí. "The Blackcrow", ono temné alter ego protagonisty předchozí nahrávky, se vrací do oblastí, v nichž je žánr přece jen více doma, a všímá si naopak toho špatného v lidských duších. A proti temnotě nasazuje temnou postavu, která ne náhodou připomíná vyobrazení středověkých morových lékařů.

K temnější stránce se obrací i sama hudba, rozprostřená na ploše devíti (respektive desíti, budeme-li počítat znovu nahranou starší skladbu "In Blood We Trust", která je zde jako bonus) písní. Temný hlas vypravěče (opět Paul Speckmann z kapely Master) nás v intru "Vox Irae" uvede do děje, a odpálí tak riffovou smršť. A ačkoliv se obracíme k černotě - a na některých místech skutečně zaznívají jakési ozvěny black metalu -, hudba nikdy neztrácí na přehlednosti a melodiích, které v ten správný moment rozbouří freneticky nasekané sloky. Zvuk alba, oproti "The Whitecrow", tentokrát nezměkčují akustické mezihry, aktuální nahrávka stojí na výrazném, prakticky neutuchajícím tlaku. Hypnos se nicméně nevyhýbají ani pomalejším kusům ve středních tempech, výsledek tak nemá šanci, i díky své přiměřené, nepřipálené délce, upadnout do splývající šedi.

Celkově je znát přímočarý přístup k produkci - ta je hrubší, špinavější, bez ozdobných kudrlinek. Odpovídá tedy přesně tématu. Sound si zachovává mnohovrstevnatost, je mocný, hutný, ale ani v masivních riffech nezaniká Pegasova práce s činely, melodické propojení rytmiky Bruno-Pegas i vzájemně se doplňující kytary tandemu Canni-Vlasa. Sama vůdčí osoba kapely Bruno je svým hlasovým projevem temnější než kdy dřív, atmosféru ještě podtrhuje občasný šepot či hromové, sborové refrény.

"The Blackcrow" přináší z pochopitelných koncepčních důvodů méně zvukových barev, je spíše návratem k tradičněji střiženému death metalu. Rozhodně to ale není chyba. Deska vybuchuje zdravou agresí, je plná kovové tvrdosti a neústupnosti. Hypnos svou šestou řadovkou neupouštějí vydobyté pozice a možná trochu natruc, jako zdvižený prostředníček vůči současnosti, přišli s albem, které do aktuální podivné doby skvěle zapadá. Sice těžko předjímat, ale mám pocit, že "The Blackcrow" si zachová i výraznou širší platnost do budoucna. Člověk je totiž nepoučitelný...