Terne Čhave jsou rómská kapela, která si svým názvem (Mladí kluci) dělá srandu sama ze sebe, protože o žádné mladíky nejde. Začínali už v osmdesátých letech, po revoluci se kapela rozpadla, ale s novým miléniem se úspěšně vrátila, posbírala ceny a úspěchy na festivalech a nyní přichází s albem.

Očekáváte-li "typickou" rómskou hudbu, jste i nejste na správné adrese. Sedm členů už udělá slušný hukot (i když s tím rockem z promomateriálu bych zacházel opatrně), není divu, čtyři kytary musí být znát. Basa tvrdí muziku spolu s bicími a místy zdvojenými perkusemi, spojené čtyřvokály k sobě padnou. Čtveřice lidových skladeb je doplněna autorskými písničkami, většího rozdílu by neznalý těžko pohledal. Přesto se hudba Terne Čhave liší od pobrnkávání u kdejakého ohně, je znát dlouhé společné hraní. Díky zapojení hostů (nejen Ida Kelarová) si k předchozím nástrojům přidejte housle, saxofon a i trochu (skoro neslyšitelných) samplů producenta Petra Vyšohlída. Typické rómsky skočnější skladby (místy vhodně zvolní) tak místy dostávají jemné injekce i z blues či jazzu, co však nejde přeslechnout, je muzika jejich jižních kolegů - flamenco. Úvodní "Melodia" (a poslední "remixová", ve skutečnosti hlavně perkusnější verze) budiž dobrým příkladem, i když způsob zpěvu nepochází z tohoto stylu. Název skladby "Čardáš" mluví sám za sebe.

Pro neznalé by stačilo napsat česká verze Gipsy Kings, ale nebylo by to přesné. Ono je světovější znát a mít na CD slavnější cizince, ale je škoda se nezaposlouchat do vlastních zdrojů. Komu je expresívní zpěv Věry Bílé příliš, a přesto by rád nějaké oteplení do té naší zimy, ten by si měl Terne Čhave zapamatovat. I když by mě osobně nevadilo trochu víc experimentů, těžko lze na první desce po mnoha letech očekávat nějaké stylové výboje. Třeba příště, i se slovníčkem.