Metallica. Kdysi thrashmetaloví věrozvěsti, dnes snad už jen stárnoucí pánové, kteří sami o sobě velkohubě prohlašují, že jsou největší metalovou kapelou světa. V rámci mainstreamu je férové si přiznat, že jí určitě jsou. Koncertně jim nelze upřít snahu a stále jim to šlape. Co se však týče skladatelské aktivity a potenciálu, pokulhávají tito matadoři silně za konkurencí. Poslední nahrávku "Hardwired... To Self-Destruct" vydali po průtazích před dlouhým čtyřmi lety. Výsledek trpěl zbytečnými megalomanskými choutkami z dob, kdy světu vládla CD. Tehdy se muzikanti z nějakého neznámého důvodu snažili napěchovat disk hudebním materiálem až po okraj. Jenže zapomínali na ono okřídlené méně znamená více. Mnohdy tudíž vítězila kvantita nad kvalitou. Přitom by stačilo jen některé písně prostě nevydat nebo je uložit do archivu a mohly vzniknout počiny označované za nesmrtelné klasiky.

Losangeleská banda si navzdory všem a všemu vždy tvrdošíjně šla svojí cestou. Což jí tak úplně nelze zazlívat. Vyvážené "Ride the Lightning" či "Masters of Puppets" ale dávají vzpomenout na dobu, kdy ji ještě nezasáhla ona bohorovnost a megalomanie. V dalších letech tomu tak - a nutno s povzdechem konstatovat bohužel - už nebylo. Naštěstí se Lars Ulrich a jeho kumpáni James Hetfield a Kirk Hammett mohli spolehnout na podporu svých věrných fanoušků, kteří je budou uctívat až za hrob.

Podobně jako předchozí řadovku, tedy ve smyslu až zbytečné rozmáchlosti, lze vnímat i novinku "S&M" s příznačnou dvojkou v názvu. Jedná se totiž o kvazi pokračování stejnojmenného projektu z roku 1999. Tenkrát se živé spojení metalového bandu se symfonickým orchestrem dirigovaným samotným Michaelem Kamenem jevilo jako zjevení. Znělo doslova jako hudební zpodobnění inferna na zemi v tom nejlepším slova smyslu. Jenže co fungovalo před dvaceti lety, nemusí nutně fungovat teď. Byť skupina sérií dvou koncertů, které se konaly 6. a 8. září 2019 v Chase Centre v San Franciscu, vzdávala hold právě dvacet let staré kolekci.

Hetfield & spol. tak vstoupili na tenký led oné pověstné stejné řeky. Opět se spojili se sanfranciským orchestrem a de facto použili stejný vzorec. Prověřené skladby, které se objevily na prvním "S&M", doplnili o několik méně hraných a aktuálnějších věcí. K příznivcům se tak dostává porce dvaadvaceti položek o drtivé délce dvou hodin a třiadvaceti minut. Zde asi veškerá podobnost končí, byť snaha překonat původní projekt je více než znatelná.

Autor míní, posluchač mění. Od samého začátku se z reproduktorů valí notorické kusy obohacené o symfonické party. V tomto případě velmi harmonické a živé. Zvuk je plný, čistý a svojí prostorovostí nahrávku umocňuje. Jenže při pozorném poslechu se dostavuje pocit, že je to celé jaksi špatně. Orchestr se nepotkává s kapelou a ta zase s ním.

Aby nedošlo k mýlce - jak symfonici, tak metalisti hrají bezchybně, ale ve výsledku to celé zní jako podivná artová kakofonie, která je místy lepší, ale daleko častěji horší, než by si člověk přál. S trochou ironie se dá říci, že je to skvělé jen ve chvílích, kdy hraje jen Metallica nebo jen orchestr. Ovšem takto to asi nikdo neplánoval. Nové symfonické aranže se zdají být přinejmenším podivné. Sice novátorské, leč ne zrovna uchu lahodící. V žádném případě to není výtka směrem k muzikantům, ale někdy si prostě noty, i když jsou stejně zahrané v daný okamžik, nesednou. Zde se nabízí rčení o tom, že když dva hrají totéž, nemusí to být vždy totéž.

Skladby v playlistu jsou léty prověřené klasiky, o tom žádná. Metallica na svých vystoupeních nehraje špatné songy. První polovina odsýpá, druhou však přerušují neskutečně dlouhé děkovné projevy. V těchto chvílích se to celé táhne jak proklatě hustá a černá smůla a na audio záznamu to neskutečně ruší, štve, prudí. Koncert jako takový se znovu rozjede až s "Wherever I May Roam", což je osmá (!) položka z druhého disku. Co mohlo fungovat naživo, se zkrátka nedaří přenést do domácího prostředí. A nezmění to ani příjemná vzpomínka na Cliffa Burtona formou jakési reminescence a improvizace na téma "(Anasthesia) - Pulling Teeth".

Asi nemá smysl rozebírat jednotlivé písně a okamžiky tohoto záznamu. Autor této recenze zhlédl koncert na videu a následně si jej zpětně poslechl z audio verze. A zejména kvůli zmíněné druhé části a nekompaktnosti orchestru s Metallicou není důvod se k této záležitosti více vracet. Nic proti thrashové legendě, ale jestliže má být tento produkt oslavou dvacetiletého výročí "S&M", pak prostě druhé námluvy se symfoňákem nevyšly. Proč poslouchat "S&M2", když první díl je mnohem lepší a údernější?