Pro lokální liberecké patrioty jistě významná událost. Další z folkových kapel těchto končin právě proráží na trh. Po loňském folk-rockovém uskupení Jarret nyní příchází se svým debutem smíšené duo Disneyband. Dva základní členové (Věrka Soukupová za mikrofonem a Martin Kadlec s druhým hlasem a kytarou) se obklopili šesti hosty (mimo jiné i bratrem Michalem Kadlecem z výše jmenovaného Jarretu) a ve věku, který se pozvolna blíží třicítce, nahráli třináct autorských (autorem hudby i textů ke všem je Martin Kadlec) písní, které teď vycházejí pod jménem "Opilí potměchutí".

Album je z jistého, řekněme toho "přejícího", úhlu pohledu vcelku konsistentní a propracované. Nejsou na něm skladby vatovitého charakteru, je relativně pestré, za samotnou hudbou, texty a nakonec i bookletem je cítit kus poctivé práce. Inu, debut. Nadšení, euforie a nezištnost provázející narození prvního děcka, stejně tak jako chuť dát mu maximum, aby v žádném směru nebylo jen "průměrné", se do výsledku příjemně promítly a buďme za ně vděční.

Stylově by se "Opilí potměchutí" dalo zařadit kamsi mezi Nerez a Neřež, k oběma zmíněným mají na druhou stranu stále dost daleko. Barva zpěvaččina hlasu evokuje poměrně silně hlas Magdalény Škardové současných Neřež, aranže písní jsou kolikrát již velmi blízko starým Nerez. Přesto, na Nerez jsou Disneyband proklatě folkoví, oproti nim, stejně jako Neřeži, postrádají na hitovosti, textům schází odlehčenost a nadhled, většinou jakoby pilný student školy Jaromíra Nohavici chtěl vyniknout na hodinách patosu. To, co Nerez uměli vyjádřit lehce, vzletně, prostě, se zde balí do těžkého hávu mnohasmyslů a intelektuální přebujelosti. Písní, kde by autor nenacházel společné motivy se Svatou trojicí, Shakespearem, Mikulášem, Kolumbem, Erbenem, Boshem či Mefistem, případně alespoň řekou Sha nebo Pompejemi, je zde jako šafránu. Odmyslíme-li kulturně-historicko-křesťanské paralely, až o "tolik" v nich nejde, rozhodně ne o "tolik", na kolik vypadají.

Možná kdyby na desku proniklo více svěžesti a vzdušnosti (tak jako u "Trhacího kalendáře" či "Jedné noci s inkvizitorem") a textově hutné skladby se šepotem a plačtivým hlasem by se alespoň nekupily vedle sebe (udržet pozornost u bloku písní "Snad nestřelíš", "Břehy řeky Sha" a "Stigmata" není lehkým oříškem), jednoduše, kdyby ještě nezávislý producent desku prostříhal a zapracoval na její dramaturgii, mohla by být stravitelnější pro širší vrstvy (nejen folkových) posluchačů a velmi příjemně reprezentovat žánr soudobého "intelektuálního folku". Snad na albu následujícím.