Zákaz vstupu. Zákaz vstupu. Zákaz vstupu. Bludiště pražského Paláce Akropolis rozdělené na neprostupné sektory, šipky, zavřené dveře tam, kde se normálně dalo donekonečna slastně bloudit. A všude roušky. Z nadšených povědomých tváří zůstaly jen oči, natěšené, ale zároveň nervózní z toho, co ještě může být. Není to zase poslední koncert na dlouhou dobu? To vše kvůli opatřením majícím za cíl zpomalit šíření nemoci, která sice objektivně existuje, ale snadno se může v rukou jistých osob změnit ve zbraň.

Nemalujme ale čerty na zeď - zatím to stále jede. A jsou to právě Obscure promotion, kteří se mohou opřít o stále přítomnou undergroundovou podstatu metalu. Malé kluby, publikum zvyklé chodit na koncerty i navzdory nepřejícím okolnostem. Není to žádný ústup z velkých hal, jen přirozený návrat ke kořenům. A jak se ukázalo, komunitní sounáležitost v souhře s odvahou organizátorů a schopností improvizovat (důkazem budiž nedávný festival JosefOff, sobotní koncert i kalendář akcí, který se plní last-minute událostmi) můžou vyústit ve špičkový večer, díky kterému se na okolní marasmus tak nějak snadněji zapomíná.

Málokdo měl na domácí metalové scéně letos takovou smůlu jako dvojité rodinné stříbro, domácí Cult of Fire a slovenští Malokarpatan. Obě formace na jaře vydaly dvě výborná alba (o "Krupinských ohních" Malokarpatan si můžete přečíst v naší recenzi) a naplánovaly evropské turné. Jenže plány vzaly rychle za své, v bláhové naději byla celá šňůra posunuta a nakonec z ní zůstal jen úvodní koncert zasazený právě do žižkovské Akropole.

Výkop obstarala slovenská parta, která se ve světě chytla svým heavy-black metalem, jenž své inspirace čerpá z folklórních báchorek. Nadhled, hravost, retro přístup, inspirace proto-blackem a očividná radost z hraní před publikem - to jsou prvky, které nadšený a svižně uhánějící set Slováků zdobily. Zlobil ovšem zvuk (alespoň na balkóně), zpěv se místy topil v mase kytar a bicích a celkově byl poněkud nepřehledný. Na energii mu to ale neubralo.

Cult of Fire se rádi zahalují do oblaku tajemna - ostatně sama tříčlenná formace své tváře neodhaluje. Vystoupení v Paláci Akropolis bylo první veřejnou prezentací (nebudeme-li počítat streamovaný set na akci Metal Alliance) nové - a tady je to slovo naprosto příhodné - reinkarnace. Každá dlouhohrající deska kapely se točí kolem odlišného konceptu a odpovídá mu i vizuální stránka. Začali u inkvizice, prozkoumali kult bohyně Kálí a nyní se na ploše nového, po sedmi (!) letech vydaného dvojalba "Moksha/Nirvana" střetávají hinduismus s buddhismem. Tomu odpovídá i stage, jíž dominují dvě vyvýšená, jakoby levitující sedadla pro kytaristy (jedno neobsazené - druhý kytarista musel bohužel do karantény) v podobě zlatých kober. Atmosféru dokresluje zadní plachta s chrámem a himálajskými vlaječkami, svaté obrazy po stranách, odpovídající kostýmy a všeobjímající vůně vonných tyčinek. Všechny inkarnace uskupení pak propojuje trademarková dvojice zkřížených kos.

Ačkoliv jsou muzikanti ve svém projevu spíše statičtí - usazení kytaristé, všechny tváře ukryté za maskami - hudbu z nového dvojalba dokázali prezentovat strhujícím způsobem. Od vlastně jednoduché hry kouře, světla, stínů a gest šlo jen stěží odtrhnout oči. V jejich případě si zvuk vybral svou silnou chvíli: byl čitelný, detailní, nezanikaly ani samplované pasáže ani drobné vyhrávky bicích ani neobvykle chytlavé melodické linky kytar. Jádrem více než hodinu dlouhého setu byly aktuální desky, došlo ale i, co jsem pochytil, na de facto hit "Závěť světu".

Ačkoliv byly v sále povinné roušky a jistá omezení byla logicky patrná, Cult of Fire i Malokarpatan udělali vše proto, aby chmurný okolní svět zůstal přede dveřmi. A to je ona magie, kterou v sobě hudba, a to jakákoliv, má. Vytváří vlastní svébytný svět, je únikem, sounáležitostí, a jak ukazuje dnešní doba, znovu se stává prostředkem vzdoru. Jdete-li totiž dnes na koncert, pro spoustu lidí - včetně těch, kteří naše životy řídí - se stáváte tím odsouzeníhodným vyvrhelem, který následně ohrozí všechny ostatní. Ohleduplnost je na místě, podvazování kultury nikoliv. Každá taková akce se tak rázem mění ve vyjádření postoje k aktuální situaci. Více takových, jen více.