Žádný článek o A-ha, který napíšu, se nemůže obejít bez poznámky o hrubém nedocenění této norské kapely. Ta je často považována za interpreta jednoho hitu (jenž nedávno překonal metu jedné miliardy zhlédnutí na YouTube) nebo prostě za skupinu hezounů, která si užila svých pár chvil slávy někdy v osmdesátých letech minulého století. Ale my fanoušci víme své. Tohle je láska na celý život a ano, "Take On Me" to všechno odstartovalo.

Koncem osmdesátých let, s nimiž trio bývá pochopitelně nejvíce spojováno, se začalo odpoutávat od syntezátorového popu, kterým se proslavilo. Čtvrté album "East Of The Sun West Of The Moon", jež vyšlo na podzim roku 1990 pouhých pět let po slavném debutu "Hunting High An Low", je takovou hudební maturitou mladíků ze Skandinávie. Změnila se muzika, nálada potemněla a nová byla i image. Kdysi uhlazení kluci z plakátů Brava a Popcornu zapustili vous a dlouhé vlasy krásného Mortena už najednou musely být spoutány čelenkou.

Podstatnější je samozřejmě změna hudební. Pod producentským dohledem Chrise Neila a Iana Stanleyho (kdysi působícího v Tears For Fears) vznikla kolekce s překvapivě rockovým zvukem. Formace se odklonila od typického osmdesátkového syntetického zvuku a vsadila na výraznější kytary, živé bicí a basu. Mimochodem, na desce bubnuje i Chris Hughes, který má historii taky spojenou s Tears For Fears: produkoval jejich "Songs From The Chair" a je spoluautorem obrovského hitu "Everybody Wants To Rule The World".

Ve tvorbě mladých Norů byla vždy přítomna jakási jemná melancholie, a to i v oněch popových hitech první fáze jejich kariéry. Na "East Of The Sun West Of The Moon" atmosféra ještě trochu potemněla a je po celou hrací dobu téměř konzistentní - skoro by se dalo říct, že je to konceptuální album, kterým se linou obrazy deště, hřmění v dáli, odloučení a čekání. Od úvodní skladby, krásné coververze hitu bratří Everlyových "Crying In The Rain", až po závěrečnou "(Seemingly) Nonstop July" se objevují tyto náladové obrazy zamračené oblohy - v dáli už hřmí, ale občas se proderou nesmělé sluneční paprsky přinášející naději.

Slyšitelné jsou také odkazy na americká šedesátá léta ("Early Morning", "Slender Frame") - kdo chce, objeví v hudbě A-ha kromě zmíněných Everly Brothers i Byrds nebo The Doors. Největším překvapením ve své době byly rockové vypalovačky "Sycamore Leaves" a "Cold River" opatřené na poměry tvorby uskupení velmi razantními bicími a basou. Další (menší) hit, druhý singl a jedna z nejhezčích a nejméně typických skladeb tria "I Call Your Name" je postavena na výrazném motivu saxofonu a šlapajícím pianu.

Do nádherných smyčců v titulní skladbě (prý je to název norské pohádky) zaútočí hammondky a v krátké hříčce "The Way We Talk" zpívá/vypráví zkresleným hlasem netradičně klávesák Magne Furuholmen v doprovodu jazzové basy a piana. Tady už jsme hodně daleko od prvotních popových hitů skupiny. S odstupem je skoro až pochopitelné, že tady začal komerční úpadek A-ha, který vyvrcholil na následující řadovce "Memorial Beach" v roce 1993. Tu kritika škaredě strhala - jedna hvězdička z pěti na Allmusic je brutální, ačkoliv je to pro fanoušky naprosto skvělé a nedoceněné dílo. Trojice to pak zabalila a vrátila se na scénu až za sedm let s nahrávkou "Minor Earth Major Sky", jejíž recenze byla před dvaceti lety mým prvním článkem na musicserveru. Ale to už je jiná pohádka.