Zrní, Zrní, Zrní. Díky opět za nezapomenutelný zážitek, kdy jsi mi opět ukázalo nové koncertní prostory a obohatilo hudební zážitek o další level. Nenápadná komunistická budova Radost nad hlavním nádražím skýtala skvělé zázemí pro příjemný večer s kladenskou partou. Výjezd do 11. patra a výstup ještě o patro výše vybízel k tomu, že se bude jednat o nezapomenutelnou podívanou. A taky že ano.

Sice jsem byla na Zrní již podvakrát na Střeše Lucerny, kde má člověk Prahu doslova jako na dlani, zdejší pohled z padesátimetrové funkcionalistické budovy, známé též jako Dům odborových svazů, kterou před rokem znovuzpřístupnil známý kavárník Ondřej Kobza, ovšem nabízel výhledy z jiné perspektivy. Hlavně ten až kýčovitý západ slunce. K jeho sledování vybídla návštěvníky i samotná kapela - uznala, že jsou sice hezcí kluci, ale že nám dovolí se obrátit zády, protože tam probíhá hezčí podívaná. Dokonce na chvíli přerušila vystoupení, abychom se mohli rozloučit s končícím dnem v klidu.

Muzikanti hráli hodinku a půl. Ne potmě, jak tento koncept vévodil dřívějšímu turné, ale spíše za stmívání. Ubývající denní světlo doprovázely barevné žárovky, pódiové reflektory a poblikávající Hrdina. Během večera se nemluvilo, nevedly se žádné politické agitky ani havloidní myšlenky. Tentokrát vládla především hudba, obsah spíše smutné novinky a radost z návratu živého koncertování.

Většina kapel po nucené pauze hraje většinou ostřílené pecky, které by hrály na nejrůznějších festivalových akcích, Zrní je však jiné. Vsadilo víceméně na novinky (osvědčených hitů bylo jako šafránu) a přehrálo poměrnou část letošní desky. Možná si ty písně časem víc sedly, možná to bylo tím neotřelým prostředím, kam mi zapadly (stejně jak slunce za horizont). Každopádně mi zněly vlídněji než z nahrávky, kde na mě působily trochu sterilně.

Co určitě sterilní není nikdy, je atmosféra na jejich koncertech. Všichni jsou naladěni na jakousi rodinnou vlnu a společně plují zvukomalebnou krajinou. Z idylického klišé nás vytrhl až odzbrojující smích frontmana Ungera, kterého z neznámého důvodu rozesmál bubeník Ondřej Slavík při písni "Igor Pelech". Set vtipně odlehčil i Slavíkův kamarád, jehož zpěvák překřtil na zdejšího someliéra, když mu přišel dolít víno. Nejsilnější zážitek přišel při "Deštích". Unger mlátil paličkou na zemi do činelu a živočišná spiritualita vedla přítomné až do transu. Škoda jen, že lokalita ani čas nebyly moc nakloněny k dalším přídavkům, jinak to totiž bylo opět povedené vystoupení.